Východní okraj Čchingchajsko-tibetského plata v jihozápadní Číně je tvořen různorodým seskupením pohoří oddělených řekami Ja-lung, Ta-tu a Min Ťiang, stékajícími z plata k jihu jako hlavní levostranné přítoky mohutné řeky Ťin-ša Ťiang (níže Jang-c‘ Ťiang). Celé území leží v západní části provincie S’-čchuan.
pohoří Kung-ka Šan
Všechna zdejší pohoří nápadně převyšuje velehorská skupina Kung-ka Šan, která je jižní částí pohoří Ta-süe Šan (Daxue Shan, „Vysoké sněhové hory“) mezi řekami Ja-lung a Ta-tu. Dílčí pohoří Kung-ka Šan (Gongga Shan) kulminuje štítem Kung-ka dříve známým pod tibetským jménem Minya Konka (nebo Miňa Gangkar). Tato hora s výškou 7556 m je nejvýchodnější sedmitisícovkou a mimo horského systému Karákóram – Himálaj je čtvrtou horou v pořadí podle výšky po nejvyšší hoře pohoří Kunlun (Muztag, 7723 m), Pamír (Kongur, 7719 m) a Hindúkuš (Tirič Mir, 7690 m).
pohoří Kung-ka Šan
Hory severní části pohoří Ta-süe Šan nepřesahují 6000 m a hory navazující jižně na pohoří Kung-ka Šan směrem k velké zákrutě řeky Ja-lung dosahují výšek jen pod 5700 m. Hora Kung-ka byla poprvé slezena dvěma Američany v roce 1932 a znovu šesti Číňany v roce 1957, od roku 1980 je na seznamu čínských hor otevřených pro zahraniční horolezce, ale již v následujícím roce zde zahynulo osm Japonců v lavině.
pohoří Kung-ka Šan
Od devadesátých let je stále častěji turisticky navštěvováno východní úbočí masivu z výchozího místa ležícího v bočním údolí nad řekou Ta-tu. Výstupy s povinným průvodcem zde obvykle končí u okrajů ledovcových splazů hluboko spadajících do lesnatých údolí s velmi strmými svahy. Tato východní strana hory představuje jedno z největších přímých převýšení na světě, protože řeka Ta-tu v těchto místech protéká ve výšce pouhých 1100 m n. m.
pohoří Kung-ka Šan
Daleko méně používaný přístup vede od jihozápadu z tibetské vesnice Liuba zhruba ve 3500 m, přes sedlo Tsemei La (4660 m) ke klášteru Konka (3750 m) u čela hlavního ledovce na západní straně hory. Odtud vede podél severní strany ledovce i klasická horolezecká trasa k vrcholu hory.
pohoří Kung-ka Šan
S mojí ženou Ludmilou jsme v roce 2001 obešli pohoří Kung-ka Šan pustými údolími po severozápadní a západní straně ke klášteru Konka a dále pokračovali přes hory k jihu do okresů Ťiou-lung a Mien-ning. Během celé akce, trvající celkem 50 dní, nesli většinu našich zavazadel dva koně, které jsme koupili u města Kchang-ting a prodali na konci výpravy. Na trase dlouhé asi 300 km jsme přešli devět horských průsmyků s výškou mezi 4500 a 5100 m.
pohoří Kung-ka Šan
Vegetace pohoří Kung-ka Šan je zásadně odlišná na východní a severozápadní straně. Údolí řeky Ta-tu na východě je velmi teplé a suché a je osídlené četnými vesnicemi; původní vegetace je zničena a kromě rozptýlené výstavby zde převažují kukuřičná políčka. I výše položené svahy včetně bočních údolí jsou z velké části odlesněné až do 2000 m nebo místy až přes 2500 m. Ojediněle se vyskytují zbytky populace borovice Pinus yunnanensis a cypřiše Cupressus chengiana. Listnaté lesy spodní zóny v této oblasti téměř chybí. S přibývající výškou nad 2000 m a zhoršující se dostupností svahů přibývá jehličnatých lesů s borovicí Armandovou (Pinus armandii), smrkem Picea likiangensis, jedlemi Abies ernestii, Abies fabrii a Abies georgei, na více skalnatých svazích především vyšších poloh dále modřínem Larix potaninii a jalovci Juniperus squamata, Juniperus tibetica a Juniperus saltuaria; z listnáčů jsou v polohách nad 3300 m nejčasteji vtroušeny porosty bříz Betula delavayi a Betula potaninii.
pohoří Kung-ka Šan
V řidších lesních porostech nebo na lesních světlinách jsou časté vysoké keře pustorylů (Philadelphus), trojpuků (Deutzia), růží (Rosa), zimolezů (Lonicera) nebo tavolníku Schneiderova (Spiraea schneideriana). Ve vyšších polohách na výslunných a sušších stanovištích se místy, zejména v severní části východní strany pohoří, vyskytují porosty borovice zhuštěné (Pinus densata). Horní hranice vysokého lesa je poměrně zřetelně vytvořena, zejména na méně skalnatých svazích, a to především jedlemi a probíhá okolo 4000 m.
pohoří Kung-ka Šan
Nad vysoký les stoupají často hustě zapojené keřové porosty stálezelených dubů z agregátu Quercus semecarpifolia, jalovců a více druhů pěnišníků (Rhododendron). Z nich duby a jalovce se dokáží přizpůsobovat stanovišti různými růstovými formami v rámci jednoho druhu od nízce stromovitých po nízce keřovité; naproti tomu pěnišníky osídlují rozdílná stanoviště spíše různými duhy, stálezelenými i opadavými.
pohoří Kung-ka Šan
Severozápadní strana pohoří navazuje na vysokohorské holé tibetské pláně, široká a mělká ledovcová údolí mezi zaoblenými horami a převaha nadmořské výšky terénu zde leží mezi 4000 a 5000 m. Vegetačně zde dominuje vysokohorská tundra, kde se ze dřevin vyskytují nebo sem z nižších údolních poloh zasahují zakrslé keříky pěnišníků (Rhododendron), zimolezů (Lonicera), dřišťálů (Berberis), Cassiope, tavolníku alpínského (Spiraea alpina), čimišníku hřívnatého (Caragana jubata), mochny křovité (Potentilla fruticosa agg.) nebo lýkovce (Daphne retusa).
pohoří Kung-ka Šan
Mezi tuto spíše plochou vysokohorskou oblast a hlavní pásmo Kung-ka Šanu je vklíněno hluboké údolí odvodňující západní svahy hlavního pásma a stáčející se okolo jižní strany masivu Kung-ka k východu a v závěru severovýchodu a ústící do řeky Ta-tu. Řeka v tomto bočním údolí pramení ve výšce okolo 4800 m a zejména ve spodní části strmě spadá až po soutok ležící v asi 1000 m. Tímto údolím stoupají smíšené a jehličnaté lesy až po západní a severozápadní úpatí masivu Kung-ka. Kromě taxonů zmíněných výše se zde vyskytuje ještě nad 3500 m smrk Balfourův (Picea likiangensis var. rubescens), smrk horský (Picea likiangensis var. montigena) a smrk drsný (Picea asperata), ale chybějí zde borovice.
pohoří Kung-ka Šan
Hlavní druhová bohatost bylin pohoří Kung-ka Šan obecně je soustředěna do subalpínských až subniválních poloh nad zónou souvislého lesa a mimo zapojené keřové formace. Z rodů zastoupených zde větším počtem druhů vyniká všivec (Pedicularis), prvosenka (Primula) nebo sasanka (Anemone).
pohoří Kung-ka Šan
Fotografováno od 2. do 17. 6. 2001, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.