Kdo by neznal alespoň pár symbolických významů, které byly přiřčeny rostlinám. Tulipán značí nadutost, narcis zase samolibost, růže je nejniternějším vyznáním lásky, lilie pak symbolem mravní čistoty. Proč ale zůstávat jen u takto notoricky známých symbolů květomluvy? Zalistujme proto společně stránkami české klasické poezie, nahlédněme, co si o rostlinách mysleli alespoň někteří čeští básníci. A aby to nebylo tak jednoduché, zvolme si téma snad i nejtemnější a nejkontroverznější, které se na první pohled jakoby vymyká kráse a nejvlastnější libé povaze rostlin. Podívejme se na rostliny a jejich schopnost být básnickým symbolem smrti.

Nejjednodušší je to v případě rostlin prudce jedovatých, jsou to přece samotní mortiferové, tedy „smrtonoši“. Je jich celá řada, chce-li básník hovořit o smrti, nemůže chybit, když si za její symbol vybere právě některý všeobecně známý jedovatý druh. Tak například bolehlav (Conium). Ten je dávným symbolem bolesti, utrpení a jedu, číše bolehlavu byla už ve starověku podávána odsouzencům na smrt. Společně s blínem (Hyoscyamus) býval bolehlav také častou rekvizitou sebevrahů. Blínu však samozřejmě patří i pověst rostliny magické. Používaly jej prý čarodějnice při svých obřadech.

Karel Hlaváček, Lilie a bolehlavy:
Však ďáble soucitný, vráz druhé všeho zhosti,
dej z číše blínu Smrt jim kanout po rtech
(…)

Kamil Bednář, Svírá se srdce, Půlnoční báseň:
Blín, jak rychle prorůstá vzduchem,
květina mé noci.
(…)

Velmi výrazným básnickým symbolem smrti je i břečťan (Hedera helix). Soudilo se vždy o něm, že je to cizopasník zabíjející vše živé. Často byl však chápán i jako symbol nesmrtelnosti. A je to opět právě břečťanový věnec, který bývá často obtočen na lebce v emblematu Memento mori.

Jaroslav Vrchlický, Život a smrt, Smutné sloky:
Nechť růže zvadnou, břečťan zbude přec,
i kolem hrobů on se věrně točí
(…)


S hroby se pojí také jedovatý ocún (Colchicum). Jeho četnost a charakteristická podoba se staly motivem básníka velkého srdce.

Jakub Deml, Moji přátelé:
Dítě narozené po smrti matčině, ocúne, svíčičky na hrobech chudých
lidí – co je tady platno slovo?

Pozoruhodným a v našich zeměpisných šířkách dosti neobvyklým rostlinným symbolem smrti je kopíčko (Asphodelus). Asfodel byl ve starověku považován za smuteční a hřbitovní květinu, měl totiž údajně moc ochraňovat zemřelé před čarami. Rostl prý dokonce v Hádu, asfodelové louky kvetly především na Ostrovech blažených. Na hroby byl sázen mimo jiné i proto, aby mrtví netrpěli hlady. Na kořenech rostliny se totiž vytvářejí drobné hlízky, které jim mohly sloužit za potravu. No, české jméno této rostliny se mi osobně zdá být dost nemotorné, nedovedu si představit, že by se třeba objevilo v názvu následující Vrchlického básně. Jistě každý uzná, že básník měl v tomto případě nad botanika.

Jaroslav Vrchlický, Louka asfodelů:
A chodce zrak jak vhloub mu spěje,
tu vidí v květech tiše spát
svých drahých mrtvých obličeje
všech, které vzal mu hrobu chlad
(…)

V básnických obrazech smrti se objevují i některé ruderální byliny. Rostou často na místech opuštěných, jsou tedy dobrým symbolem pro dávnou minulost nebo zapomnění. Pro Holana to je například pelyněk (Artemisia) a hluchavka (Lamium). Skácelovi zase evokuje mrtvé vůně chrpy (Centaurea). V této souvislosti nelze nevzpomenout ani na drobné byliny, které jsou dobře známé z Nezvalova zaříkávání rozrazilu (Veronica) a samozřejmě i z Erbenova povzdechu mateřídouškového (Thymus).

Vladimír Holan, Asklépiovi kohouta, V pelyňku:
Sunutím zdí a odhrnováním
větví, jepic a mraků
našel jsi dnes hřiště po mrtvých dětech…
Bylo už zpustlé, zarostlé a k poslednímu
pochopení, a tím tedy jaksi
menší a jako vehnané do úzkých…
Ale v pelyňku a v hluchavkách
dosud ležel zakutálený míč…
(…)

Jan Skácel, Dávné proso, Mrtví:
Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní.
(…)

Vítězslav Nezval, Na břehu řeky Svratky:
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna.
Ó kéž bych, matko, s tebou dodneška tu žil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna.
(…)

Karel Jaromír Erben, Kytice:
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly.


Ohromující sílu v básnické invenci mají stromy. V české poezii dominují stromy listnaté, tedy opadavé. Pro básníky je jistě uhrančivé sledovat jejich vegetační cyklus – každoroční podzimní propadání do konečna a jarní vzkříšení. Mistrně to vyjádřil Vladimír Holan u platanu (Platanus).

Vladimír Holan, Strach, Poslední:
Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
(…)
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale já…

Podobenství člověka a stromu najdeme i ve verších Antonína Sovy.

Antonín Sova, Ještě jednou se vrátíme, Smilování:
Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemi svraskalé a skrčené,
mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi…

Podobné verše, při kterých se tají dech, patří také Reynkovi. Navozují představu o vyšší podstatě umírání, Reynek je básníkem hluboké víry.

Bohuslav Reynek, Smutek země, Mrtví:
Krásné a spravedlivé jest umírání,
mrtvých úsměv jest jako z pastvin vání,
jako půlky jablek zimních kosti jich skrání.

Jejich ruce jsou jako svadlé podzimní listí,
všecky žilky a cévy možno si v nich sčísti,
jako z listu bílého lze jim z dlaní čísti.

S nesmrtelností se často pojí dub (Quercus). Jako silný, téměř nevyvratitelný a skoro až do nebe sahající strom byl chápán jako pravý protipól smrti.

Jaroslav Vrchlický, Strom života, Dubům Rožmberského rybníka:
Jste světem pro sebe, olbřími, staré duby,
vy harfy praotců, vy věků Memnoni,
ať všechno serve čas, i zpěv můj do záhuby,
vás nové zory svit jak dnes vždy osloní!

I další strom je spíše symbolem pokračování lidské existence, přesahem až za práh smrti. V básni Karla Havlíčka se setkáme s lípou (Tilia).

Karel Havlíček Borovský, O posledních věcech člověka, Hrob:
Dobře se pod lipkou
budeš, synku, mívat,
pěkně ti tam budou na ní
zjara práci zpívat.
(…)
Lipka z tebe vsaje
toku medového,
pilné včelky nasbírají
med do úle svého.
(…)

Vzácně se jako symbol umírání objeví i jehličnan. U Holana je to třeba borovice vejmutovka (Pinus strobus), druh u nás nepůvodní, svou existencí až příliš spojený s člověkem. A snad o to právě v tomto verši jde.

Vladimír Holan, Bolest, Borovice:
Jak je krásná ta stará borovice vejmutovka
na kopci tvého dětství,
které jsi dnes zase navštívil…
Pod jejím šuměním vzpomínáš svých mrtvých
a přemítáš, kdy dojde na tebe.
(…)

A pak ještě jedna konifera proniká do české básnické symboliky smrti. Letmo se mihne v Reynkově díle jedle (Abies). K smrti má blízko, je dřevem rakví.

Bohuslav Reynek, Rybí šupiny, Útěcha nemocnému:
A vyjmi si sirku třeba hned, ač je bílý den, škrtni a přidrž si ji k očím: viděl jsi někdy květ krásnější a tajemnější na chudobném stonku? Neviděl. A byťsi neměl vůně lilií, čpí mocně Sodomou a jedlovou rakví.


Je pozoruhodné, že i u nás byl dobře známým symbolem smrti mediteránní cypřiš (Cupressus sempervirens). Ve Středozemí byl vždy hojně vysazován na hřbitovech, v antickém Římě dokonce i před domy, ve kterých se držel smutek. Byl atributem samotného vládce podsvětí Háda.

Karel Toman, Hlas ticha, Cypřiš:
Mám v knize cypřiš.
Je jiný než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh
a vidím hroby, hroby, hroby.

Kapitolou velmi výraznou v symbolice smrti jsou plody rostlin. Zralost následovaná smrtí je údělem lidskému životu přiměřeným. Spadané plody meruněk (Prunus) upoutaly Jana Skácela při popisu hřbitova.

Jan Skácel, Odlévání do ztraceného vosku, Židovský hřbitov v Mikulově:
Úroda přezrála a opadává
desítky malých sluncí kutálí se v trávě
u hrobu Simona a Rebeky
(…)

Zralost se však může objevit i v ostřejší konfrontaci. A třeba ještě doplněná prastarou a významově velmi silnou symbolikou biblické jabloně (Malus).

Vladimír Holan: Asklépiovi kohouta, Chlapec:
Po celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedovic chlapec umíral…
(…)

Vladimír Holan, Vanutí, Smrt umírajícího na sadě:
V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla –
k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.


Naše putování rozkvetlou krajinou české poezie nemůže být samozřejmě úplné, jistě bychom našli řadu dalších druhů rostlin, které se v poezii v podobě symbolu smrti objevují. Pokud však shrneme alespoň tyto naše poznatky, dojdeme k názoru, že často se symbolem smrti stávají rostliny jedovaté, dále ruderální a hojné. Velmi značná literární pozornost je věnována stromům. Jistě je zajímavé, že ve většině případů se jedná o rostliny u nás rostoucí, tedy domácí. Jen výjimečně se objeví druhy cizokrajné nebo zavlečené, především mediteránní, tedy takové, které jsou spojeny s naší zemí starověkou kulturní tradicí Středozemí.
Rostliny jsou tichými souputníky našich životů. Není proto tak těžké pochopit, že i ve smrti jsou nám blízko: osudem člověka je přece také hlína, prach a zem. A sama Smrt nese v ruce kosu, která je společná nám oběma.