Po hluboký vodě,
po černý hlubině
utržený kvítí
pryč ode mne plyne.

Že nebylo nikdy
lásky mezi náma,
voda si to kvítí
sama zutrhala.

Zutrhala z břehů
lilije studený,
zanesla to na hrob
mýmu potěšení.

Studená lilije
z břehu utržená,
jak já vodu poznám,
že vona dno nemá?

– Josef Kainar: Lazar a píseň, Černá voda.
Vlastnosti
Nejspíš jsme už všichni někdy slyšeli o květu či celém věnečku z květin pouštěném po vodě. Je to symbol natolik známý, že ho snad ani nemusíme nikterak blíže vysvětlovat. Proto jen ve zkratce poznamenejme, že jeho význam je vlastně dvojí: buď si rostlinu po vodě posílají mezi sebou sami zamilovaní, aby si tak dali najevo svou lásku, anebo květina ve vodě slouží věštbě – tomu, kdo květinu z vody vytáhne, dá své srdce ten, kdo květinu po proudu poslal. Problém při vytažení rostliny samozřejmě předpovídá i úskalí v lásce. A jak je vidět na Kainarově básni, v poezii můžeme najít motiv plujících květin oděný i do dosti temného roucha.
Pouštění květin po vodě patří k obyčejům prastarým a dlužno říci, že zároveň k těm nejkrásnějším. Hledání souvislostí mezi lidským a rostlinným životem v sobě skrývá výrazné znaky tajemna a magie. Čeští obrozenci chápali pouštění květin po vodě jako staroslovanský zvyk, byl popsán v řadě dobových etnografických studií. Je tedy vlastně pochopitelné, že se dostal třeba také do Rukopisu královédvorského.

Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice vonná z viol a róží.
I je sě děva kyticu loviť,
spade, ach! spade v chladnú vodicu.

– Rukopis královédvorský, Kytice.

Velmi podrobně se o symbolice věnců z rostlin rozepsal i Karel Amerling. Ve své pozoruhodné Kwětomluwě z roku 1833 uvádí několik národních pověstí o rostlinách, najdeme mezi nimi i vyprávění o staroslovanské bohyni Děvaně. Kněžka této bohyně v příběhu sděluje několika vyvoleným dívkám, jak mají podle květin spletených do věnců poznat své nápadníky. Aby věnce dokázaly vystihnout celou škálu lidských vlastností, musely být splétány z několika druhů rostlin, přičemž každá bylinka měla svůj specifický symbolický význam. A aby to snad nebylo málo, tak věnce měly být dokonce rovnou dva.
Věnec s kvítky mužských ctností byl spleten z devaterníku, jarvy, jahodníku, žluté fialy, prvosenky a protěže. Ve věnci s květy mužských nectností byl zase vlčí mák, hledík zarděný, také babí zub, zlobice střílice, koukol, hlaváček jarní a ostropes (- jak dokázaly svázat do jednoho věnce právě kvetoucí hlaváček jarní a koukol, netuším, jsou to nejspíš nějaké čáry…). Dívky pak měly oba věnce vložit do pramene, Děvanina kněžka jim přitom prozradila: Bohyně velkomocná nadá tyto věnce podivnou tou mocí, že právě kteráž kvítka neboli všecka na obou věncích zvadnou do třetího dne, tytéž vašemu manželu vaditi budou; které ale napořád v první okrase a bujnosti pokvetou, buďtež juž zlo- neb dobrověstné, tytéž vlastnosti jemu přináležeti budou.
Z jiných dvou věnců se daly věštit i vlastností nově narozených dětí. První věnec – ten ctný – měl být svázán z lilie, žluté prvosenky, sněženky, mudřičky vznešené, violky, svlačce, třezalky, chrpy, konvalinky, šafránu jarního, popence a klokoče. Druhý věnec nectný zase z koukolu, tulipánu, pryskyřníku, vlčího máku, babího zubu, knotovky a hlaváčku. Tyto věnce se však nevhazovaly do vody, nýbrž kladly se dětem do kolébek. Po kterém věnci dříve dítko natáhlo svou ručku, po tom své vlastnosti zdědilo.
Věnce ctností a nectností mohly následně sloužit i k předpovídání smrti. Bylo údajně potřeba je uchovat po celý rok, pak brzy na jaře jimi ohradit místo, do kterého byla vyseta semena brčálu, růže, protěže, hrachu a rulíku. No a potom se muselo počkat až do května, až semena vzejdou. Klíčící rostlinky brčálu a růže znamenaly dlouhý a šťastný život, hrách a protěž byly znamením blažené smrti po několika letech. Rulík byl prokletím – věštil smrt žalostnou.
Na věčnou památku umění toto čarovné a nevinné zaznamenáno budiž ve vaše srdce dobrá… upamatujte se na toto dobrodiní, zvláště s tím doložením, že nikomu tajemství toho zjeviti nesmíte, ani svým vlastním dítkám…, takto skončila věhlasná kněžka Děvanina svou řeč.
Byly to tedy nejspíš právě dávné magické obřady, které rostlinám přiřkly symbolické vlastnosti. Dnes se o nich dozvídáme vlastně jen v květomluvách. Je však smutným faktem, že novodobí autoři květomluv hovoří podstatně méně květnatou řečí, než dřívější zapisovatelé pověstí o rostlinách. Vlastnosti a významy květin byly vytrženy z příběhů, teď většinou postrádají vysvětlení. Proto spíše připomínají bláhové plácání nesmyslu za nesmyslem. A to je jistě hodně velká škoda. Věřte, že květomluva dříve rozhodně víc voněla!

Skoč si do tý vody,
dyž tak těžko je ti,
vona ti už poví,
co si chtěl věděti.