Přemýšleli jste někdy o tom, jak by asi vypadala Smetanova symfonická báseň Labe? Podle aktuálního stavu vody v údajném Labském prameni by nejspíš začínala generálpauzou: žádné pitoreskní ševelení flétniček znázorňující klokotání vltavských pramínků, u Labe by vše začínalo naprostým tichem odpočítávaným dirigentem nejlépe rovnou po celých taktech. Budiž, aby bylo jasné, že symfonická báseň už skutečně začala, mohl by dirigent ještě před odpočítáváním pauz jemňoulince ťuknout taktovkou o pultík. Až tak po minutě by zazněl jen kratičký leitmotiv Labe v pianu či pianissimu, načež by se do ticha ozval titánský úder do tympánů doprovázený následným gigantickým nejlépe polyfonně vedeným hřmotem celého orchestru ve forte fortissimu – trochu by se tato pasáž možná mohla podobat Svatojánským proudům z mistrovy Vltavy – jen tak by byl totiž vhodně charakterizován propad vodního toku do hlubokého Labského vodopádu pod Labskou boudou.
Labský pramen
Nepoměr mezi vyschlým pramenem a nedalekým vodou již obdařeným Labským vodopádem říká o smyslu onoho údajného Labského pramene vše podstatné: je to vlastně pouhá divadelní kulisa z jedné hodně staré komedie. Navíc jsou to dekorace už pěkné zašlé, většinu barviček z nich odplavily sněhy a deště nejméně před sto lety, spíš je to teď už jen taková troska odpudivou skruží vycentrovaná, do dolíku lemovaného znaky měst, do kterých zdejší voda nikdy nedoteče, položená, navíc ještě z protější strany poblázněnou cedulí s jakýmsi letopočtem 1684 korunovaná (jen tak mezi námi: od tohoto roku je prý Labská louka přičiněním hradeckého biskupa součástí českého území, protože předtím patřila nejspíš k Marsu – jeden by nevěřil, jakou měl kdejaký velebníček pravomoc). Celé to sice působí vcelku groteskně, jenže zároveň bohužel i dost hloupě – snad by to mohl vylepšit stánek s buřty a cukrovou vatou, možná by se hodil i kolotoč, socha onoho dávného hradeckého biskupa v nadživotní velikosti či aspoň párek stepujících pokémonů. Ale úplně nejlepší by bylo, kdyby se na tomto místě vybudoval obchvat – chci projít kolem, nechápu však, proč bych se měl zrovna na tohle nadělení koukat, a tak hurá na obchvat. Obchvat Labského pramene – no to zní přece naprosto báječně!
Labský pramen
Nacházíme se v Krkonoších, na Pančické a Labské louce, což je oblast poměrně rozlehlé paroviny s vrcholovými rašeliništi a prameništi, která za Vysokým Kolem navazuje na hlavní krkonošský hřeben a leží v nadmořské výšce zhruba od 1320 do 1380 m. Je to místo velmi pohodových vycházek a kouzelných výhledů na všechny světové strany. Jen nedaleko odtud se zvedá vrchol Violíku (1472 m n. m.) se svými vzácnými lišejníky, pod ním se v hloubce téměř tajemné schovávají naprosto jedinečné a úchvatné Sněžné jámy, navíc jsme jen kousek od hrany mohutného Labského dolu, známého a velmi navštěvovaného Pančického vodopádu i nádherných Kotelních jam, jinak tedy v těsné blízkosti současné česko-polské hranice, na území, které ještě na začátku 18. století patřilo ke Slezsku. Z toho tedy vcelku jednoduše vyplývá, že v roce 1684 nemusel nějaký páter od Hradce tuto louku připojovat k českému území, protože ke Koruně české patřilo celé Slezsko se vším všudy už od 14. století. Biskupova mitra měla tehdy asi krapet jinak ustrojený kšilt: spory se v Krkonoších vedly především o průběh hranic mezi jednotlivými panstvími, inu, to se jen hádala zdejší nenasytná vrchnost. Zdejší hory nebyly jen tak ledajaké kopečky s pasoucími se beránky a ovečkami, vědělo se velmi dobře o zdejších nerostech, drahých kamenech, zlatých žilách, ale také o skvělých léčivých vlastnostech krkonošských rostlin. Ve velkém se tu těžilo dřevo, ale i železná ruda – inu, kdo držel Krkonoše, vlastnil velmi dobře prosperující fabriku. Každý se snažil utrhnout z hor co nejvíc – zcela bez milosti a také bez jakýchkoli dojemných pocitů tryskajících z eventuální národní (či v té době spíše ještě jen zemské) příslušnosti.
Labský pramen
A tak si v 17. století Schaffgotschové, Černínové i Morzinové léčili své privátní majetnické pudy chvílemi i hodně hlasitě. Slezané chtěli hranici vést po toku Mumlavy a Labe, Češi zase po hlavním hřebeni hor – každý samozřejmě tak, aby to bylo výhodnější právě pro jeho bezednou kapsu. Demonstracemi síly a schválnostmi se častovaly vzájemně obě strany. Proto slezští Schaffgotschové postavili v letech 1665–81 na truc českým Černínům kapli na Sněžce, v Čechách usedlí Morzinové zase v roce 1684 vytáhli na chudákovi velbloudovi královéhradeckého biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka až na Labskou louku, aby tam posvětil labský pramen, čímž mělo být dokonce i před Bohem stvrzeno, komu patří celý Labský důl pod ním. Skutečnost, že po celá staletí byl pramen na Labské louce brán spíše jen jako jeden z celé řady pramenů Labe, nijak speciálně neřešili, žádná vědecká komise se tehdy kvůli prameni rozhodně nesešla, podstatné bylo toto území jen zabrat.
Labský pramen
Ještě dobroduchý Bohuslav Balbín adekvátně skutečnosti prohlašoval, že Labe vlastně vyvěrá hned z devíti pramenů – podle jiných zdrojů snad až z jedenácti – jistojistě tu kromě dnešního Labe bylo vždy ještě i krásně vodnaté Bílé Labe (Weisswasser, latinský název pro Labe je Albis), pramenící nedaleko od Luční boudy v čarokrásném Úpském rašeliništi. Jenže co na tom, že Bílé Labe pramení v nadmořské výšce 1432 m, zatímco ona úředně posvěcená skruž leží jen 1384 m vysoko, co na tom, že povodí Bílého Labe má rozlohu 20 km2, zatímco plocha povodí Labe před soutokem s Bílým Labem jen 17 km2. Kdo by to vůbec měřil? Dokonce i na nejstarší obrazové mapě Krkonoš z druhé poloviny 16. století to spíše vypadá, že Bílé Labe bylo to pravé Labe. Jenže když pán dopustí, i motyka spustí a Labe bude mít klidně pramen jen jediný, a to ještě ten nejhloupější.
Labský pramen
Slezané tuto trapnou taškařici samozřejmě uznat odmítli, nemohl obstát ani český argument o jakési jednotnosti hranic diecézních a zemských – ty se totiž neshodovaly často ani jinde. Ke konečnému rozhodnutí došlo snad až v roce 1710, kdy byla uznána hranice vedoucí po hřebeni; nicméně ještě na mapě Javorského knížectví z roku 1736 vidíme celou oblast Labského dolu i Harrachova pod ochranou hrdé orlice slezské. Skoro se dá říci, že definitivní pořádek na česko-slezské hranici udělali až Prusové po roce 1742, kdy jsme většinu našeho nádherného a skvělého Slezska ve válce nadobro ztratili. Čert vem celou starou hranici, dnes se můžeme těmto čarám právem jen smát. Nicméně onen svérázný výšlap biskupa z Hradce v podstatě posvětil výlučnost právě tohoto nesmyslného labského pramene už navěky.
Labský pramen
Možná by se dalo říci, že je to vlastně jen takový Labský pramen symbolický. Jenže v tomto případě se mi až tak laskavé označení volit nechce. Tušíme jistě velmi správně, že důvody, které vedly k posílení prestiže právě tohoto místa, byly především povahy mamonářské. Jeho věhlas časem narůstal – no když sem vylezl dokonce i biskup… – od začátku 19. století se místo stále častěji zaplňovalo turisty z celých Čech i Pruska, vždyť kdo by se nechtěl napít pramenité labské vody. A tak kousek pod pramenem vznikla i ona dnešní odpudivá jímka. Turistický ruch se stal velmi dobrým byznysem, hrabě Harrach jej podpořil vybudováním pohodlné přístupové cesty i ze svého panství od Mumlavy. Terén v okolí se několikrát upravoval, byla vyklučena kosodřevina, vyrostly tu zídky ze žulových kamenů, stlučena malá dřevěná bouda, vlastní potok byl sveden pod zem – nejspíš aby nekazil dojem. Jednou tak, pak zas tak, poslední úprava se udála v roce 1968. Dodnes patří toto místo v Krkonoších k turisticky zcela nejpopulárnějším a nejnavštěvovanějším, KRNAP by tuto plochu určitě mohl využívat mnohem efektivněji – současná podoba okolí Labského pramene přece nemůže odpovídat stupni ochrany v 1. zóně národního parku, ale stejně tak je naprosto nefunkční i z hlediska popularizace ochrany přírody, která by právě tady mohla být třeba i velmi originálně prezentována. Je to dílko k ničemu.
Labský pramen
Takže až si někdy budete číst v soupisu slezské květeny Kaspara Schwenckfeldta z roku 1600, nedivte se, že uvádí tolik lokalit rostlin i z dnešní české strany Krkonoš – v jeho době ke Slezsku patřily nejen labské prameny, ale také celý Labský důl, ba dokonce i Harrachov. U labských pramenů (ad fontes Albis) pro nás zaznamenal už v roce 1600 druhy Bistorta alpina maxima a Juniperus alpina fruticans. Snad se tehdy pohyboval právě v oblasti Pančické a Labské louky.
O této oblasti (Elbe Wiese) se později zmínil i báječný Tadeáš Haenke ve spisu Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge z roku 1791, ve kterém přinesl cenné zprávy o krkonošské květeně, kterou poznal v roce 1786 při výpravě ctěné a vážené Učené společnosti do těchto hor. Uváděl odtud druhy Andromeda polifolia, Carex limosa a Carex muricata, Juncus bulbosus, Drosera rotundifolia a Drosera longifolia, Vaccinium oxycoccus a Vaccinium uliginosum, nejspíš trochu zmateně i méně pravděpodobné druhy Juncus triglumis a Salix arenaria. Ovšem zmínil i zdejší rašeliníky a mechorosty, uvedl například druhy Sphagnum palustre, Mnium triquetrum a Hypnum cuspidatum.
Labský pramen
O floristický průzkum této oblasti mělo s přibývajícími léty zájem stále více botaniků z obou stran hor, jen jejich strohý výčet by byl dosti dlouhý. Na tomto místě vzpomeňme alespoň ještě na jednoho dávného badatele, autora dvou knih o zdejší květeně Wilhelma Winklera, učitele ze slezské Sklářské Poruby (Szklarska Poręba, Schreiberhau). Starší z jeho knih Flora des Riesen- und Isergebirges vyšla už z roku 1881, druhá s názvem Sudetenflora potom v roce 1900. Tato kniha obsahovala více než stovku velmi zajímavých barevných ilustrací a jistě mohla mít podstatný vliv na šíření povědomí o krkonošských rostlinách i mezi zcela běžnými návštěvníky hor. Na Labskou louku kladl kupříkladu výskyt druhů Achyrophorus uniflorus, Alectorolophus alpinus, Bartschia alpina, Campanula scheuchzeri, čímž zřejmě mínil endemický zvonek český (Campanula bohemica), Epilobium nutans, Gymnadenia albida, Rubus chamaemorus, od Labského vodopádu uváděl i druhy Aconitum napellus a Swertia perrenis, z oblasti mezi Labským a Pančickým vodopádem i endemický jeřáb sudetský (Pirus sudeticus) aj.
Labský pramen
Nejpodstatněji popsal zdejší květenu v roce 1969 Josef Šourek. Z Pančického a Labského rašeliniště uváděl hojný výskyt jinak vzácného ostružiníku morušky (Rubus chamaemorus), z šáchorovitých tu roste ostřice bažinná (Carex limosa), ostřice vrchovištní (Carex magellanica subsp. irrigua) i ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), dále také suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum) i suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), od Navorské jámy je známá i ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa). Z trav zde dominuje smilka tuhá (Nardus stricta), objevuje se tu metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), sítinovité zastupuje sítina niťovitá (Juncus filiformis) a sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), z plavuňovitých tu je plavuník alpínský (Diphasiastrum alpinum), dala se tu najít i karnivorní rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).
Z dalších cenných rostlin je z Pančické a Labské louky uváděn kontryhel rozeklaný (Alchemilla fissa), sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora), protěž nízká (Gnaphalium supinum), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), běžnější druhy zastupuje u vodopádů třeba violka bahenní (Viola palustris), na suti protěž norská (Gnaphalium norvegicum), na vlhkých stanovištích starček potoční (Tephroseris crispa) či kropenáč vytrvalý (Swertia perennis) a kýchavice Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) aj. Pozoruhodné jsou i zdejší křoviny, už od Schwenckfeldta víme o místním jalovci Juniperus communis subsp. alpina, nedaleko od Pančického vodopádu roste hojně vrba laponská (Salix lapponum) a s ní i několik keřů velmi vzácné endemické variety vrby laponské krkonošské (Salix lapponum var. daphneola). Nelze samozřejmě přehlédnout ani porosty kleče (Pinus mugo) či vlochyně (Vaccinium uliginosum), byla tu zaznamenána i vzácná kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), u vodopádu také šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum). Tím však určitě výčet zdejších rostlin nekončí.
Labský pramen
Široké okolí Labského pramene je krajinou zvláštní, hned na první pohled velmi výjimečnou, v Čechách i ve Slezsku značně neobvyklou. Není divu, že právě tady pramení i výjimečná řeka. Labe se rodí hned kousek pod nebesy v rašelině našich nejvyšších hor, vyvěrá přímo pod lístky všech krkonošských morušek, nechává se hladit kořeny zdejších horských vrb, svou sílu nabírá z celého krkonošského hřebene. Vždyť to je přece představa naprosto nádherná, plná ohromné přírodní síly a klidu skoro až mohutnosti vesmírné; je dobré vědět, že u labského zrození ve skutečnosti není vůbec nic ostře vymezeného či ohraničeného. S klidem i uspokojením můžeme předpokládat, že Smetanovo Labe by určitě nezačínalo absurdní generálpauzou – jeho motiv by se sléval z tónů přinejmenším tisíců droboulinkých flétniček.
Labský pramen
Fotografováno dne 27. 9. 2016.