Význam slova laurisilva lze rozšifrovat docela snadno: laurus je latinsky vavřín a silva je les. Ve španělštině i portugalštině skutečně znamená les plný vavřínů, potažmo jeho blízkých příbuzných z čeledi vavřínovitých (Lauraceae). Tohle označení se vžilo pro velmi specifickou vegetaci v Makaronésii, tedy na Azorských ostrovech, Madeiře a Kanárských ostrovech, jen na Kapverdách už laurisilvu nenajdeme.
Laurisilva
Laurisilva je lesním společenstvem v prostředí vlhkých subtropů, najdeme ji jen na místech s nevelkým a v průběhu dne i roku pozvolným kolísáním klimatu. I ve zmíněných ostrovních skupinách ji zdaleka nenajdeme všude – dobře prosperuje jen na severních, návětrných stranách ostrovů a často jen v určité nadmořské výšce. Na vině je tomu tzv. pasátová oblačnost. Tu lze vysvětlit stabilním tlakovým útvarem, který dobře známe i z našeho meteorologického zpravodajství – azorskou tlakovou výší. Tento ohromný vír se permanentně udržuje nad Atlantickým oceánem, vzduchové masy se v něm pohybují ve směru hodinových ručiček. Do střední Evropy přináší zejména v létě pěkné teplé a slunečné počasí. Naproti tomu v Makaronésii znamená trochu něco jiného.
Laurisilva
Podívejme se ale nejdříve na samotné ostrovy, které Makaronésii tvoří. Bez výjimky jsou to ostrovy sopečné, které mají tzv. oceánický charakter: vynořily se z vln při vulkanické činnosti, která provází pohyb zemských desek. Středem Atlantiku probíhá od severu k jihu ohromná jizva, Středoatlantský hřbet, který vznikl tam, kde se kdysi oddělily kontinentální desky, tvořící na jedné straně Evropu a Afriku, na druhé straně Ameriku. V určité vzdálenosti od tohoto hřbetu je vulkanická aktivita nadmíru velká – v průběhu třetihor se vynořily oddálené ostrovní skupiny, přičemž vulkanická aktivita stále trvá na Azorách i na Kanárech; mimo naši zájmovou oblast také na Kapverdách, ale i na Islandu nebo na ostrově Tristan da Cunha. Tyto poměrně mladé vulkanické ostrovy jsou značně vysoké – jejich výška je dalším velmi významným faktorem pro vznik laurisilvy.
Laurisilva
Vraťme se nyní k azorské tlakové výši. Na ostrovy v Makaronésii její vliv působí od severu – právě odtud téměř permanentně fouká a vzduchové masy narážejí na vysoké hřbety nebo na jednotlivé sopečné kužele. Základna těchto vzduchových mas leží 700–800 m nad hladinou – znamená to, pokud pevnina dosahuje výš, báze vlhké vzduchové masy se dotkne strmých svahů. Vzduchová masa je nucena překážku překonat a zvedá se. Při stoupání se ochlazuje a pokud obsahuje dostatek vodní páry (a proč by ji nad mořem neměla?), pára kondenzuje do kapalného skupenství. Kapičky tvoří oblačnost, která má v kontaktu s pevnou zemí charakter mlhy. Tím snadněji se kapky vody srážejí na vegetaci. Ačkoli standardně měřené úhrny srážek nemusí nutně dosahovat extrémních hodnot, permanentní mlha je mimořádně významným faktorem: dolní hranicí laurisilvy je místo, kde se pasátová oblačnost pravidelně dotýká podkladu. Tahle oblačnost má určitou mocnost – vystupují-li hory ještě výše, nad horní hranicí mlh, vlhkost vzduchu prudce klesá a vegetace se samozřejmě opět mění. V mlze je všudypřítomná vlhkost, je zde chladněji než na slunci a je zde i charakteristické rozptýlené světlo.
Laurisilva
Mlhy z pasátů mají charakteristický denní i roční režim. Po ránu, když je chladno, bývá jasno, ale kolem 10 hodiny dopolední se pára začíná srážet a v oblačné zóně se vše zahalí do mlhy. Vydrží to až do večera, kdy po ochlazení se zase mlha rozpustí. Uvádí se, že takto to v Makaronésii běží asi 300 dnů v roce. Návštěvník se tedy setká s efektem, že vyjede za slunného rána na hřebeny a během dopoledne se vše ponoří do mléka a veškeré výhledy pominou.
Laurisilva
Ostrovy Makaronésie leží víceméně v zeměpisných šířkách Středozemí, mělo by na nich tedy být teplo. Ovšem na rozdíl od Středozemí zde teplota tolik nekolísá, nedosahuje extrémních hodnot – za to může především pufrační schopnost ohromných vodních mas oceánu. Také pasáty přicházejí téměř každodenně. Výkyvy teplot jsou tedy poměrně malé, a to nahrává rostlinám, které jsou v takovém prostředí dostatečně konkurenčně silné. Jsou to především širokolisté neopadavé dřeviny. V makaronéské laurisilvě opravdu převažuje čtveřice vavřínovitých (Lauraceae): jsou to vavřín Laurus azorica (resp. teprve nedávno rozlišený Laurus novocanariensis), který většinou tvoří vegetační kostru, plané avokádo Persea indica, obaleň Ocotea foetens a Apollonias barbujana.
Z dalších dřevin zde najdeme Heberdenia excelsa a Pleiomeris canariensis z čeledi Primulaceae, cesmíny Ilex perado a Ilex canariensis (Aquifoliaceae), Picconia azorica (Oleaceae) a stromový pryšec Euphorbia mellifera. Na mělké půdě skalnatých hřbítků laurisilva přechází do porostů, v nichž převládá Morella faya spolu s vřesovci Erica arborea a Erica scoparia; na Madeiře je typickým druhem i Clethra arborea (Clethraceae) a velká keřová borůvka Vaccinium padifolium, zatímco na Azorách Vaccinium cylindraceum.
Laurisilva
Součástí laurisilvy jsou i dřevité liány, např. podivná Semele androgyna (Asparagaceae) nebo ohromný svlačec Convolvulus canariensis a zvonkovitá Canarina canariensis. Do struktury laurisilvy patří i kuriózní monokarpické stromky, např. Musschia wollastonii (Campanulaceae) a Melanoselinum decipiens (Apiaceae), do téže kategorie patří i dřevnatý kakost Geranium maderense. Rovněž tak zde najdeme keřové třezalky (např. Hypericum canariense a Hypericum glandulosum), mléče (např. Sonchus fruticosus nebo Sonchus hierrensis) a podivuhodné druhy endemického rodu Isoplexis (např. Isoplexis sceptrum nebo Isoplexis canariensis), blízce příbuzné náprstvíkům (Digitalis).
Laurisilva
Bylinné patro je poměrně chudé – na vině je tomu především velmi tmavé prostředí. Daří se zde zejména kapraďorostům, k nimž patří např. kapraď Dryopteris aemula nebo kapradina Polystichum falcinellum, na Madeiře je mimořádně typická plazivá Sibthorpia peregrina (Plantaginaceae). Dále zde najdeme např. pryskyřník Ranunculus cortusifolius, violku Viola anagae, ostřice Carex canariensis, Carex lowei a Carex peregrina, také trávy Deschampsia argentea nebo Parafestuca albida. Za méně bohaté bylinné patro ale kupodivu také může extrémně úživné prostředí: čedičové vyvřeliny snadno uvolňují živiny a při dostatku vláhy mají rostliny tendenci hodně růst, což nahrává dřevinám. Vlhké prostředí je velmi příznivé i pro epifyty – najdeme zde více druhů kapradin z čeledi blánatcovitých (Hymenophyllaceae): jsou to např. Hymenophyllum tunbrigense, Hymenophyllum wilsonii i Trichomanes speciosum.
Laurisilva
Na druhové skladbě laurisilvy zaujme několik zvláštností. V první řadě je v ní velmi silný endemismus – což lze logicky zdůvodnit spolupůsobením svérázného, jedinečného klimatu, a současně ostrovního charakteru Makaronésie. Stromy jsou zde endemické prakticky všechny. Co je ovšem velmi pozoruhodné, jsou jejich příbuzenské vztahy. Jsou to zřejmě zbytky arktoterciérní flóry, která byla v třetihorách typická v celém Středozemí, kde ale vyhynula v důsledku klimatických změn v dobách ledových. Naproti tomu na izolovaných ostrovech si užívala měkkého pufračního polštáře oceánu a byla ochráněna před klimaticky vynucenými migracemi. Některé druhy (nebo jejich blízcí příbuzní) jsou skutečně ze Středozemí doloženy v podobě paleontologického záznamu. Recentní příbuzné většiny těchto druhů ale nyní nenajdeme na jednom místě, jejich vztahy směřují k různým, i docela vzdáleným končinám: kromě Středozemí i k Severní nebo Jižní Americe.
Laurisilva
Naproti tomu u většiny keřů nebo bylin v laurisilvě najdeme skutečně nejbližší příbuzné ve Středozemí. Přece jen není tak daleko, a snadněji létající semena a plody se mohly na ostrovy přefouknout. A množství kapradin? Pro lehoučké výtrusy není pár stovek kilometrů žádný extra problém, ty spíše limituje stabilní vysoká vlhkost prostředí, v níž mohou přežívat i tak jemné rostlinky, jako jsou druhy z čeledi blánatcovitých.
Laurisilva
Na jižních svazích ostrovních hor jsou podmínky značně odlišné – sestupující vzduchové masy se ohřívají a vysušují, takže zde laurisilvu prakticky nenajdeme. Místo ní se zde vyskytují různé analogie typické vegetace středozemní. Laurisilvu nenajdeme ani na nejvyšších vrcholech – horní hranice pasátové oblačnosti obvykle dosahuje někam k výšce 2200 m nad mořem. Výše pak vlhkost prudce klesá: na nejvyšších ostrovech kanárské skupiny (Tenerife a La Palma) kolem horní hranice pasátové oblačnosti najdeme xerofilní lesy s borovicí kanárskou (Pinus canariensis). Směrem k vrcholu srážek ještě ubývá, takže např. v obrovské kaldeře tenerifského vulkánu Pico de Teide je křovinatá polopoušť s bobovitým keřem Spartocytisus supranubius a keříkovým úhorníkem Descurainia bourgaeana.
Laurisilva
Prostředí laurisilvy bylo vhodné k zemědělskému využití a na mnoha ostrovech byla její rozloha zmenšena. Dramatické je to zejména na Azorských ostrovech, kde je jí dnes jen nepatrně, takže pokud zde vůbec najdeme lesy, jsou to výsadby cizokrajných dřevin, např. kryptomérie japonské (Cryptomeria japonica). Ale i na Kanárských ostrovech po vykácení místy půda erodovala a na mělké půdě se na úkor laurisilvy druhotně rozšířily keřové porosty s druhem Morella faya a vřesovci. Ne nadarmo je dnes laurisilva předmětem ochrany v soustavě Natura 2000 a zachovalé plochy tvoří jádra několika národních parků. Nejrozsáhlejší souvislou plochu dnes zřejmě najdeme na severních svazích Madeiry, kde laurisilva neztratila mnoho ani ze strukturní pestrosti.
Laurisilva
Fotografovali Ladislav Kovář a Ladislav Hoskovec, na ostrovech Madeira a Tenerife.