Syn.: Lavandula spica L., Lavandula officinalis Chaix, Lavandula vera DC. in Lam. et DC.
Česká jména: lavandule obecná (Presl 1846), levandule lékařská (Mareček 1997)
Čeleď: Lamiaceae – hluchavkovité
Rozšíření: Západní Mediterán, v teplejších oblastech jiných částí Evropy pěstovaná, občas i zplaňuje. U nás se zplanělé exempláře objevují především na jižní Moravě.
Ekologie: Ve své domovině roste na výslunných svazích, křovinatých stráních.
Popis: Nízký polokeř s kůlovým kořenem, stonky vystoupavé až přímé, 20–50 cm vysoké, dřevnatějící, bylinné větve chlupaté, 4hranné. Listy jsou přisedlé, čárkovité, lichopřesleny 5–10květé, nahloučené v 4–5(–8) lichoklasech, kalich zvonkovitý, žláznatě chlupatý, koruna dvoupyská, fialová, vně běloplstnatá, uvnitř žláznatě pýřitá. Plodem je tvrdka.
Využití: Levandule je prastarou kulturní rostlinou, používá se především v kosmetice (voňavkářství) a farmacii. Její vonné silice obsažené především v květech byly vyhledávaným prostředkem pro mytí, používala se i k odpuzování hmyzu v obydlích. Využívá se však i v kuchyni jako chuťově výrazné a dosti svérázné koření. Své místo má i v medicíně, kde se používá její olej jako masážní prostředek, přidává se také do koupelí.
Poznámka: Je to rostlina zároveň velice dekorativní, pěstuje se proto v zahradách také jako okrasná trvalka. Pěstuje se na výslunných, chráněných stanovištích, půdu vyžaduje lehkou, vápenitou. Snese krátkodobý pokles teplot až na -20 °C, při tuhých zimách však vymrzá.
Fotografovali Ladislav Hoskovec, dne 29. 6. 2004 (Česko, Brno, kultura); František Mazáč, v červenci 2011 (Francie, Provence, klášter Sénanque, kultura).