Liblín (okres Rokycany) je městys na břehu řeky Berounky, nedaleko jejího soutoku s říčkou Střelou. Nejbližší větší města (Rakovník, Rokycany či Plzeň) jsou vzdálená více než 20 km. Kromě vodáků sjíždějících řeku sem nezavítá příliš mnoho turistů, a proto je zdejší atmosféra veskrze poklidná a pomalá.
Liblín
Liblín je zmiňován již z roku 1146 jako majetek Svatojiřského kláštěra na Pražském hradě. Tvrz postavená v mírném svahu je zde pak uváděna již z roku 1530, střídala ale rychle majitele, nikdy nenabyla větší důležitosti. V roce 1675 koupil liblínské panství Jan Kryštof ze Štampachu a v témže roce provedl i významné stavební úpravy, nicméně základ současného rozložení zámeckých budov souvisí až s rodem Ledebourů, kteří koupili Liblín v roce 1725 (Alexander Jan z Ledebouru) a v letech 1770–80 přebudovali tvrz na barokní jednopatrový zámek obklopený nevelkým parkem.
Liblín
Největší rozkvět zažilo však panství až následně za hraběte Jindřicha Wurmbranda a jeho syna Viléma, kteří v letech 1847–57 přistavěli k zámku druhé patro, čímž získal dnešní podobu. Tito majitelé také zvětšili rozlohu zámeckého parku i přilehlého sadu. Liblín se v té době stal kulturním i hospodářským centrem okolní nepříliš hustě osídlené krajiny. Byla sem zvána česky smýšlející šlechta a soustřeďovaly se sem i další zajímavé osobnosti: například v roce 1841 nastoupil jako vrchní správce na liblínské panství Václav Jaromír Picek, autor v té době populární písně Čechy krásné, Čechy mé. Po revolučním roce 1848 však upadl Wurmbrand v nemilost, v roce 1857 zámek prodal a odešel do Chorvatska. Tím skončilo období rozkvětu a nastal postupný úpadek celého panství, jehož majitelé se velmi rychle střídali až do roku 1930. V tomto roce koupil dosti zchátralý zámek i velkostatek, ke kterému patřilo 700 ha lesa, 340 ha polí a dvory Obora, Žíkov a Liblín, akcionář a ředitel čokoládovny Orion v Praze Emil Kučera. Nechal poměrně nákladně obnovit jak zámecké budovy, tak park, kde byly kromě jiného restaurovány i barokní sochy a původní síť cest. Bohužel již v roce 1940 zámek převzali Němci a veškeré vybavení bylo odvezeno do Říše, aby pak objekt sloužil jako domov pro svobodné německé matky s dětmi. Po válce se situace nijak nezlepšila, v zámku byla ozdravovna pro děti horníků, Krajská politická škola a od roku 1950 sloužil objekt pro potřeby zdravotnictví a sociální péče. V roce 1965 byly v zámeckém parku postaveny dva dřevěné objekty, tzv. finské domky, které sloužily pro ubytování řádových sester, které zde pracovaly jako ošetřovatelky až do roku 1996. Ústav sociální péče je v objektu až do současnosti a je tudíž veřejnosti přístupný jen omezeně.
Liblín
Zvenku objekt vyhlíží udržovaně, zahrnuje trojkřídlou dvoupatrovou zámeckou budovu, spojenou lávkou s barokním kostelem sv. Jana Nepomuckého. Dvouramenné schodiště vede do čestného dvora a nevelké zahrady se záhonky osázenými pestrými letničkami, z pečlivě sestříhaných keřů hortenzií vykukuje bílá besídka a kopie sousoší Tří grácií od Antonia Canovy. Po domluvě s vrátným sídlícím v dřevěné budce lze tuto zahradu i menší část krajinářsky upraveného parku patřící k ústavu krátce navštívit a případně vyfotografovat.
Liblín
Podle vyobrazení na vedutě liblínského zámku se na konci 18. století zahrada rozkládala spíš jen v těsnějším okolí zámku a byla to zahrada víceméně pravidelná, dílem okrasná, dílem jistě i užitková. Jen západně od zámku se nacházel bosket, našli bychom v něm i menší zahradní stavbu (pavilon či snad dokonce grotta) a pravděpodobně i vodní prvek v podobě kašny nebo bazénu. Už tehdy je tu naznačena stromová výsadba v okolí příjezdové cesty. Odlišný, již přírodně krajinářský koncept této zahrady je dobře zachycen na katastrální mapě z roku 1841. Tehdy se z malého bosketu stal rovnou anglický park, který byl rozhodně větší než dnes, kolem jeho hlavní osy – příjezdové cesty, která vedla od Horního Liblína, nikoli od řeky – rostla stromová alej, cesta ústila do čestného dvora, kde se nacházely dva eliptické záhony, snad pozměněné pozůstatky dřívější broderie. Park u zámku byl protkán nepravidelnými cestičkami, byť v nejbližším okolí zámku byla ještě patrná v jejich vedení i určitá stará pravidelnost.
Liblín
Dnes je z velké části parku pole, objevily se tu i rodinné domy, ba dokonce jakýsi sportovní areál – z parku zůstalo jen tristní torzo. Nejzajímavější část parku – malé návrší se starou lípou a barokním sousoším Kalvárie – se nachází ve zpustlém koutu přilehlého zahradnictví a pro veřejnost je úplně nedostupná. Stále hezká je lipová alej, dřívější hlavní osa parku – bohužel teď už leží mimo zámecký areál. Karel Hieke tu kdysi napočítal 22 taxonů jehličnanů a 49 listnáčů, oceňoval především zastoupení javorů a dubů, z jehličnanů ho upoutaly některé jedle a zeravy, zmínil i cypřišky a další běžnější druhy.
Liblín
Fotografováno dne 7. 8. 2016.