I když odpověď na otázku, co je to louka, připadá triviální, ve skutečnosti to vůbec není jednoduché. Z pohledu Středoevropana je louka spontánně vzniklá formace, která se vytvořila na místech, kde lidé terén předpřipravili – zničili les, který by tam jinak byl. Buď ho přímo vykáceli, anebo v něm pásli natolik intenzivně, že se stromy nestačily zmladit. Když původce – tedy člověk – do sukcese příliš nezasahoval, vznikla louka, jejíž druhová skladba se časem stabilizovala. Ale aby zůstala zachována delší čas, musel ji v následujícím období udržovat, tj. sklízet: sečením, pastvou nebo kombinací obou způsobů. Kdyby tak nečinil, na její místo by se zase vrátil les.
Louky
Rozdíl v obhospodařování, tedy jestli se trávník kosil nebo pásl, na druhovou skladbu trávníků určitý vliv má. Pastva znamená sešlap a okus, což ne všechny druhy dobře snášejí, na druhé straně pastva podporuje existenci všelijakých pichlavých a trnitých rostlin, kterým se zvířata vyhýbají.
Louky
S typologií luk je to ovšem složité. Zatímco pro lesy existují metody, jak zjistit lesní společenstvo s druhovou skladbou odpovídající podmínkám stanoviště, s loukami je to mnohem obtížnější. Louky vznikaly v různých dobách: ty nejstarší v neolitu, později v době bronzové, pak za Keltů, v prvních stoletích našeho letopočtu jich spousta opět zarostla lesem, znovu začaly vznikat v raném středověku.
Louky
Na podobném stanovišti můžeme teoreticky najít louky různě staré, které se ale budou mezi sebou významně lišit. Rozdíly do značné míry ovlivňuje fakt, že v každé době bylo něco jiného „moderní“ – čímž v tomto případě myslím hlavně spontánně expandující druhy. Lze to dokumentovat třeba na příkladu ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius), který podle mínění některých badatelů do střední Evropy expandoval teprve ve středověku a který v nedávné době dostal nový impuls, takže se v posledních letech sám šíří do vyšších poloh, kde před 20 lety ještě rozhodně nebyl. Pozor, tohle ale nelze lacině vysvětlovat „globálním oteplováním“, ale spíše radikálními změnami živinových poměrů!
Louky
Ale zpět – jde o to, že když louka vznikla třeba 1000 let před naším letopočtem a na stejném místě se udržuje až do dneška, bude mít jiné druhové složení, než když se na ni vrátil na nějakou dobu – třeba na několik set let – les a pozemek se znovu stal loukou za prvních Přemyslovců. Stejně tak musíme uvažovat i v současnosti. Jestliže druhovou skladbu na louce zničíme přeoráním, tím, že z ní vytvoříme pole, nemůžeme očekávat, že když pole opět opustíme a necháme na úhoru spontánně znovu vytvořit louku, se druhová skladba vrátí zpátky. S vysokou pravděpodobností tam totiž vznikne něco úplně jiného, „nového“, „moderního“. Za druhovou rozmanitost – a vlastně i za strukturu louky – zodpovídají nejen přírodní podmínky stanoviště, ale i běh času, tedy historie!
Louky
Ve středoevropských podmínkách máme ovšem místa, kde les nikdy být nemohl. Jsou to například skály – na skalních teráskách ale vzniklo něco, co jako louka může za určitých okolností vypadat. Rozdíl mezi takovým primárním skalním bezlesím a polopřirozeným trávníkem skalní stepi (krásný příklad je zrovna Pálava) může být minimální – po odlesnění se do trávníku natáhly právě rostliny, které zde přežívaly na skalních teráskách. Jiné přirozené bezlesí najdeme např. na rašeliništích. Z nich zejména vrchoviště nedovolují vyrůst lesu; les v takových podmínkách ale může blokovat také mikroklima – mrazová kotlina. Diskutabilní je přirozené bezlesí stepní – není vyloučeno (ale velmi obtížně se to dokazuje), že se bezlesí udrželo i na některých velmi prudkých, vyfoukávaných svazích i bez „pomoci“ vystupujícího skalního podloží.
Louky
Naopak nejméně problémová je historie trávníků nad horní hranicí lesa. Ve vysokých nadmořských výškách lesy končí v místech, kde klima je příliš drsné: mráz, sníh a vítr jim zabraňují v růstu. Takové „klimatické“ bezlesí ale najdeme u nás jen ve třech pohořích – v Krkonoších, na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku. Mimo naše území je – v našem zájmovém prostoru – samozřejmě v mnoha horských skupinách v Karpatech a v Alpách. I v těchto horách ale člověk kdysi horní hranicí lesa zahýbal a snížil ji, místy až o několik set výškových metrů. Místy ovšem člověk prostorově propojil původní bezlesí s polopřirozenými loukami – velmi pěkně je to vidět např. v Krkonoších, kde je hranice mezi takovými travními porosty velmi neostrá.
Louky
Louky
Z vlastností prostředí mají na druhovou skladbu luk největší vliv gradienty vlhkosti, pH, živin, zrnitosti půdy a nadmořské výšky. Jejich vzájemnou kombinaci doplňuje již zmíněná historie obhospodařování. Některé louky jsou neuvěřitelně bohaté – na ploše standardního fytocenologického snímku (16 m2) bylo v Bílých Karpatech zjištěno i více než 100 druhů cévnatých rostlin. „Správnou“ louku poznáme především podle toho, že jsou v ní rovnoměrně zastoupeny trávy a „širokolisté“, chcete-li „kvetoucí“ kytky. Naopak louku s převládajícími travami můžeme – až na výjimky – označit jako „pole na trávu“, tedy něco, co s přírodním biotopem má pramálo společného.
Louky
Louky, o kterých zde hovoříme, jsou specifickým znakem mírného pásma na severní polokouli, případně v subtropech, kde se však vyskytují jen v horách. Ve východní Asii nebo v Severní Americe, jakož i v příslušných zeměpisných šířkách jižní polokoule před příchodem Evropanů louky našeho typu prakticky neexistovaly. Je to dáno především tím, že buď se tam obyvatelstvo živilo jen sběrem a lovem (Amerika), nebo zemědělské postupy se obešly bez potřeby píce (východní Asie). V těchto končinách, pokud dnes louky najdeme, tvoří jejich druhovou skladbu povětšinou nepůvodní evropské druhy; nejsou to tedy žádné přírodní biotopy.
Louky
Pěkných květnatých luk je však dnes v naší krajině opravdu pomálu. Čím to je? Především důkladnou „socializací“ zemědělství. Tahle epizoda přervala kontinuum vlastnických vztahů, což se projevuje ve zcela odtažitém vztahu k půdě jako takové. Dalším důsledkem byly plošné změny hydrologických poměrů v krajině – socialistický zemědělec odvodňoval a odvodňoval. Po melioracích byla louka obvykle rozorána a znovu oseta luční nebo pastevní směsí, v níž převažovaly právě trávy. Některé pozemky ani nemusely být rozorány, ale byly dosety kulturními odrůdami trav (týká se to zejména kostřav a bojínků), které dnes také mohou ovlivňovat genetické vlastnosti původních planých typů. Na mezických, tj. středně suchých stanovištích byly přesetím nebo dosetím poškozeny téměř všechny trávníky, s výjimkou velmi svažitých pozemků. Jiným významným faktorem, který stav luk silně negativně ovlivnil, bylo extrémní hnojení.
Louky
Stabilizace druhového složení na loukách potřebovala svůj čas, během nějž nedocházelo k příliš velkým změnám. To se týká i způsobů obhospodařování, tedy zda seč, nebo pastva, kolikrát ročně se sklízelo, i doby, kdy k zásahům docházelo. Lokality tak byly ovlivněny specifickými souhrami náhod – a dnes se občas divíme, jak to, že se určitá vzácná luční rostlina vyskytuje právě jen zde.
I když je dnes několik typů lučních společenstev chráněno legislativou Evropské unie, zdaleka není vyhráno. S údržbou luk má ohromné problémy i současná ochrana přírody. Správně obhospodařovat luční rezervace je velmi obtížné; optimální způsob lze obvykle nejefektivněji zjistit poptáním u pamětníků, jak a kdy se daný pozemek kosil. Nekosit je chybné, kosit špatnou intenzitou nebo v nevhodné době také, paušalizace se nevyplácí. Dlužno však podotknout, že pamětníci pomalu vymírají…
Louky
Jako malému mi utkvěla v paměti rozkvetlá louka s kopretinami, kohoutky a zvonky, která hýřila barvami jak impresionistický obraz. Nikoli dnešní pole na trávu. Dnes jen výjimečně zavadím o pěkný porost, a to nejspíše někde ve starém sadu ovocných dřevin v humně za domem.
Louky
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich.