O Lucembursku – na rozdíl od Lucemburků – u nás není žádné extra velké povědomí. Sám jsem jen tušil, co tahle malá zemička skrývá, takže nápad strávit den na naší cestě po západní Evropě právě tady byl docela nosný. Předesílám, že jsme při plánování okamžitě zamítli hlavní město, cílem bylo spíše podívat se do přírody a prozkoumat zdejší krajinu.
Lucembursko
Velkovévodství lucemburské zabírá celkem 2586 km2 (je to o trochu méně než Liberecký kraj v ČR), od severu k jihu je to asi 80 km, od západu k východu asi 50 km. V roce 2014 zde žilo asi 520 000 obyvatel, což je zhruba jako na Pardubicku, asi pětina z nich žije v hlavním městě. Zemi lze rozdělit na poloviny: ta severní, Oesling, je značně zalesněná vrchovina, pokračování belgických Arden. Nachází se zde i nejvyšší bod země, vrch Kneiff, který měří celých 560 m n. m.
Lucembursko
Jižní polovina, Gutland, je nižší a značně odlesněná pahorkatina s dobrými podmínkami pro zemědělství, dříve zde byla i bohatá naleziště rud, zejména železných. Lucembursko je konstituční monarchií, hlavou státu je velkovévoda. V dnešní podobě získalo nezávislost v 19. století. Úřední jazyky mají tři: běžně se hovoří francouzsky a německy, v roce 1982 k nim přibyla i nově konstituovaná lucemburština.
Lucembursko
Naším záměrem bylo projet Lucemburskem od západu k východu zhruba uprostřed země, kde protéká nejdelší tamní řeka Sûre, jinak též Sauer. Podél jejího horního toku byl zřízen Naturpark Öewersauer, něco na způsob naší chráněné krajinné oblasti. A při německých hranicích jsme se dotkli druhého podobného území, kterým je Naturpark Our. Obě území jsou si dost podobná: do rulové, zčásti zemědělsky využívané plošiny jsou hluboce zaříznuta klikatící se údolí s říčkou na dně. Svahy jsou téměř souvisle zalesněné, jen místy je obnažen skalní podklad. Vesnice leží spíše na plošinách. Krajina dosti připomíná Křivoklátsko, jen ta Berounka je jaksi menší. A Křivoklát? Bez něj se musíme minout, ale o hrady zde nouze taky není.
Lucembursko
Přirozený vegetační kryt zde tvoří listnaté lesy. Pokud zde dnes najdeme porosty se smrkem (Picea abies) nebo borovicí (Pinus sylvestris), vězme, že jsou to novodobé výsadby. Do zdejší krajiny patří naše běžné listnáče. Kostru porostů tvoří dub letní (Quercus robur), d. zimní (Quercus petraea), habr (Carpinus betulus), babyka (Acer campestre) a lípa srdčitá (Tilia cordata). Na strmých svazích obrácených k severu převládají suťové lesy s javorem klenem (Acer pseudoplatanus), j. mléčem (Acer platanoides), lípou velkolistou (Tilia platyphyllos), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), místy i bukem (Fagus sylvatica) a jilmem horským (Ulmus glabra).
Lucembursko
V podrostu dubohabřin najdeme rovněž nám známou flóru: ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), hrachor jarní (Lathyrus vernus), mařinku vonnou (Galium odoratum), z trav např. lipnici hajní (Poa nemoralis), z méně obvyklých druhů ožanku lesní (Teucrium scorodonia), na humózních místech i áron plamatý (Arum maculatum). Nápadně hojné jsou různé ostružiníky (Rubus fruticosus agg.).
Lucembursko
Na výslunných svazích s jižní nebo jihozápadní orientací převládají spíše duby, a v jejich podrostu se najdou i teplomilné druhy, např. bělozářka liliovitá (Anthericum ramosum) nebo kakost krvavý (Geranium sanguineum). Vlhké oceaničtější klima stojí za nápadně hojným výskytem kapradin – najdeme zde velmi často porosty osladiče obecného (Polypodium vulgare), v suťových lesích pro nás neobvyklou kapradinu Polystichum setiferum a na polostinných sušších skalkách i sleziník černý (Asplenium adiantum-nigrum).
Lucembursko
Otevřené skalky hostí porosty strdivky brvité (Melica ciliata), rozchodníku skalního (Sedum reflexum) nebo sleziníku severního (Asplenium septentrionale), zajímavostí je i jestřábník Schmidtův (Hieracium schmidtii) nebo divizna knotovkovitá bělokvětá (Verbascum lychnitis subsp. moenchii). Na ruderálních stanovištích, kde našinec vcelku nemá problém s určováním běžných středoevropských druhů, jsme na několika místech našli také lociku jízlivou (Lactuca virosa).
Lucembursko
A hrady? Romantická zřícenina se nachází přímo nad městečkem Esch-sur-Sûre. Tento hrad byl založen snad již v době Karla Velikého, bezpečně je doložen k roku 927. Na konci 11. století zde žili bratři Jindřich a Godfrey, kteří se podíleli na přípravách první křižácké výpravy. Jedna z věží byla upravena na vyhlídku, z níž je nádherný rozhled.
O kousek dál po proudu řeky Sûre je hrad Bourscheid. Historické prameny jej zmiňují z přelomu 11. a 12. století, byl obýván až do 17. století, poté se změnil ve zříceninu. Jde o největší hrad v Lucembursku, jeho celková plocha je 120 arů. Dnes je konzervován a pohodově zpřístupněn pro návštěvníky, kteří po zaplacení vstupného dostanou audioprůvodce.
Lucembursko
Poslední z hradů, který jsme navštívili, je hrad Vianden, který leží na ostrožně nad řekou Our. I ten byl založen zřejmě již v 10. století, v 11.–14. století zažil období největšího rozkvětu, aby posléze zchátral a aby v 19. století začala jeho romantická obnova. V jeho zdech se možná narodil nejstarší syn římského krále Jindřicha VII. Jan, který se po sňatku s dědičkou českého království, Eliškou Přemyslovnou, stal českým králem. Ejhle, a jsme zpátky u Lucemburků, tedy v dějinách nám důvěrně známých…
Lucembursko
A celkový dojem z Lucemburska? Kapesní zemička, kde se zdá, že všechno má svůj řád a čas tam plyne tak trochu pomaleji. Tamní krajina je nám hodně blízká: dnes se vůbec nedivím, že se v Čechách králi Janovi tuze líbilo.
Lucembursko
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 27. 7. 2016.