Soupis pramenů:

  • Plinius: Historia Naturalis XXV; 1. století: Mandragora, Circaeon. Bílá, samčí: Arsen, Morion, Hippophlomon
  • Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); Manuskript, Napoli, Biblioteca Nazionale, Cod. Gr.; 7. století: Mandragora
  • Pseudo-Apuleius, Herbal; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Mandragora
  • Pseudo-Apuleius: Medical miscellany of a pharmacopeial compilation; Manuskript, British Library, Harley 1585; Holandsko nebo Anglie, 3. čtvrtina 12. století: Mandragora
  • Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století: Mandragora, Mandragora feminea
  • Thomas de Cantimprato (Cantimpratensis): De natura rerum libri XX; Manuskript, Praha, Národní knihovna České republiky, XIV.A.15; poslední čtvrtina 14. století: Mandragora
  • Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); Manuskript, Salamanca, MS. 2659, 15. století: Mandragoras, Kirkaion, Xera anthe, Antimimon, Bombokhylon, Morion, Aperium
  • Pseudo-Apuleius: Herbarium Apuleii Platonici; Roma 1481: Mandragora
  • [R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Mandragora
  • Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Mandragora, Alraun
  • Ortus sanitatis; Mainz, Jacob Meydenbach, 1491: Mandragora
  • Fuchs: Plantarum effigies…; Lyon, 1549: Mandragora mas
  • Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář; Praha 1562: Mandragora samec a samice
  • Mattioli: Commentarii denuo aucti, in libros sex Pedacii Dioscoridis Anazarbei de medica materia; Lugduni 1562: Mandragora, Iabora, Alraun, Mandracola, Mandragore, Mandegloyre
  • Dodoens: Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX; Antuerpiae, 1583: Mandragoras mas et femina, Terre malum, Terrestris malus, Canina malus
  • Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář; Praha 1596: Mandragora mas, Mandragora foemina, Labora, Mandracola, Anthropomorphos, Antimalon quibusdam et Circaea
  • Besler: Hortus Eystettensis, 1613: Mandragora foemina

Potvora z ostatkův popravených vyrostlá

Těžko bychom hledali někoho, kdo by neznal z doslechu peprné historky mandragorové. Jsme v pokušení věřit tomu, že to tak bylo vždycky, mandragora je prostě rostlinou ve všech ohledech známou, slavnou, ba až legendární. Najdeme zároveň jen velmi málo rostlin, jejichž identifikace je ve staré literatuře podobně jednoduchá. Vlastně od nejstarších dob je pojmenovávána jako Mandragora, i když Plinius i Dioscorides přidávají ještě některá jména další.
Byla sbírána pro léčivé účinky, stejně tak se používala při magických úkonech, je však pozoruhodné, že už Plinius přiřknul užívání této drogy spíš „starým“, v jeho době se prý již od léčení touto bylinou upustilo. Sběr mandragory byl údajně skoro stejně dramatický, jako hledání květu kapradiny – i zde šlo o život. Plinius uvádí, že sběrač mandragory musí nejdřív opsat tři kruhy mečem, pak bylinu vykopnout s obličejem obráceným k západu – ovšem pozor, nesmí přitom foukat z pravé strany. V pozdější době se stalo dobývání mandragory ještě složitější: bylina totiž mohla být vytržena ze země jedině černým psem, kořen mandragory se přivázal k provazu, za který pes zatáhnul. Pak mělo následovat drastické zakvílení rostliny, které bylo schopno přihlížejícího člověka zabít. Biotop byl také k pohledání – nejúčinnější exempláře mandragory údajně rostly pod šibenicí, neboť (jak říká Presl) ten mužík jest potvorou z ostatkův popravených vyrostlou. Před těmito horrorovými historkami důrazně varoval ještě Adam Huber ve druhém českém vydání Mattiolova Herbáře z roku 1596: Dryáčníci a šejdíři, kteříž s hrubými krámy po světě jezdí, prodávají jeden kořen, ku podobenství muže aneb ženy sformovaný a namlouvají lidi, kterak ho těžce dostávají…
Právě ona antropomorfní podoba rostliny byla hlavním znakem při zpodobňování mandragory ve staré literatuře. S vyobrazením „zeleného muže nebo květinové ženy“ se setkáváme až do konce 15. století, objevuje se dokonce ještě v éře knihtisku (Ortus sanitatis, 1491). Ovšem lze zaznamenat i výjimky: v opisech díla De natura rerum Tomáše z Cantimpré najdeme už od 14. století i vyobrazení, která kořen této rostliny vůbec neobsahují, jsou zde vyobrazeny jen jakési kruhové útvary (snad květy, ale možná i plody).
Taxonomicky byl rod Mandragora rozdělován už Pliniem a Dioscoridem do dvou typů: vedle mandragory samčí se používala i mandragora samičí. Odlišnosti mezi nimi Plinius charakterizuje především v barvě – bílá je samčí, černá samičí. Navíc samec měl mít světlé a širší listy, samice zase huňaté stonky, dva až tři kořeny, její plody dorůstaly velikosti lískových ořechů a semeno se podobalo semeni hruškovému. Rozdíly mezi oběma typy podrobněji popisuje i Mattioli (Huberův překlad):
Samec má listí veliké a široké jako manholt, bílé, hladké, mnohými žilkami potažené a na zemi rozložené. Prutu nemá žádného, ale květ nese na špičkách, kterýžto když opadne, vyrostají vedlé listí jabléčka dosti hrubá, barvy šafránové, vůně silné a vnitř semeno mající. Pastevci někdy je pojídají a v hluboký sen upadají. Kořen tlustý někdy jako ruka, kosmatý a v prostředku jako na dvě noze rozdělený.
Samice má list menší, užší, černější, žilovatější, a též na zemi rozložený jako samec, vůně těžké, silné, nelibé. Má také i květ menší a jabléčka sotva tak veliká jako voškeruše, vůně dosti příjemné, vnitř plná semena, rovně jako zrna v hruškách. Kořeny má velké dva aneb tři vespolek zatočené a spletené, zevnitř počernalé, vnitř bílé, kůrou tlustou jako i samec potažené. Prutu také žádného nenese.
Samice má listí menší a temnější, nežli samec, kterýchž tuto malíř dobře nevyreysoval… Květ jest zmodrasvětle brunátný, aneb blankytný, ovoce obdloužné, zbledažluté a libě vonné, jakož to všecko C. Clusius observant… dostatečně vypsal… Ovoce měsíce února nese.

Ztotožnit podle tohoto popisu se samčími či samičími rostlinami konkrétní druh v dnešním slova smyslu není snadné. Pokud bychom vycházeli z Beslerovy knihy Hortus Eystettensis z roku 1613, kde je Mandragora foemina uvedena mezi zjara kvetoucími druhy, tak by byla samice zřejmě druhem Mandragora officinarum. Stejně tak bychom mohli druhy rozlišit podle barvy plodů – samec je má mít šafránové, to by odpovídalo druhu Mandragora autumnalis, zatímco samice zbledažluté, což by nasvědčovalo opět na druh M. officinarum.

Neklamnými atributy mandragory na starých vyobrazeních tedy jsou antropomorfní kořeny, růžice celokrajných listů na vrcholu kořene, kulovité plody vyrůstající z listů a pes uvázaný k postavě v kořeni. Květy mandragory jsou ve starých vyobrazeních vzácné, ojediněle se objevují i listy zubaté.

Neapol

Dioscorides: De Materia Medica; Manuskript, 7. století: Mandragora

PseudoapuleiusPseudoapuleius

Pseudo-Apuleius, Herbal; Manuskript, Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Mandragora

Pseudoapuleius

Pseudo-Apuleius: Medical miscellany of a pharmacopeial compilation; Manuskript, Holandsko nebo Anglie, 3. čtvrtina 12. století: Mandragora

Miscellaneous medical and herbal textsMiscellaneous medical and herbal texts

Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Anglie, konec 12. století: Mandragora, Mandragora feminea

Cantimpre

Thomas de Cantimprato (Cantimpratensis): De natura rerum libri XX; Manuskript, ČR, poslední čtvrtina 14. století: Mandragora

Dioscorides

Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De materia medica); Manuskript, Salamanca, 15. století: Mandragoras

Pseudo-Apuleius

Pseudo-Apuleius: Herbarium Apuleii Platonici; Roma 1481: Mandragora

Schoeffer

[R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Mandragora

Gart der GesundheitGart der Gesundheit

Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Mandragora

Ortus sanitatis, Mainz: Jacob Meydenbach, 1491: Mandragora

Fuchs

Fuchs: Plantarum effigies…, 1549: Mandragora mas

HájekHájek
Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář, 1562: Mandragora samec a samice

Mattioli

Mattioli: Commentarii denuo aucti, in libros sex Pedacii Dioscoridis, 1562: Mandragora

Dodoens

Dodoens: Stirpium historiae pemptades sex, sive libri XXX, 1583: Mandragoras mas et femina

Huber

Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář, 1596: Mandragora mas, Mandragora foemina

Besler

Besler: Hortus Eystettensis, 1613: Mandragora foemina

Internetové zdroje:
Bodleian Library
Dioscorides interactivo
Národní knihovna ČR