Někteří lidé se domnívají, že určování ostružiníků je nemožné a na určení se neshodnou ani specialisté, anebo že popisované druhy reálně neexistují a jsou výmyslem několika specialistů. Zeptala jsem se proto Martina Lepšího z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, který se batologií (studiem ostružiníků) zabývá, co je na tom pravdy.
Rubus pseudoadalbertii ined.

Proč si myslíš, že se lidé určování ostružiníků bojí?
Je jich velké množství. U nás je známo něco kolem 130 druhů a v Evropě je v současné době rozlišováno přes 700 druhů. Ale na druhou stranu je třeba poznamenat, že v např. jihočeském regionu roste jen asi 50 druhů, z toho je nejméně třetina extrémně vzácná, takže při jednodenní exkurzi člověk běžně potká maximálně 10–15 druhů. Dále lidi odpuzuje to, že jsou si některé ostružiníky velmi podobné a značně proměnlivé. Zorientovat se v takovém množství druhů dá práci, vezme hodně času a vyžaduje trochu pozorovacího talentu. Ale neřekl bych, že jejich určování je výrazně těžší, než např. determinace ostřic, kterých je u nás srovnatelné množství a obsahují opravdu těžké skupiny jako např. Carex muricata agg. nebo C. flava agg. Hlavní rozdíl je ale v tom, že člověk může často v přírodě narazit na ostružiník, ke kterému nelze přiřadit žádné jméno. U normálních kytek jsme zvyklí určovat vylučovací metodou z předem známé množiny druhů, což u ostružiníků víceméně nejde, je nutné popsané druhy velmi detailně znát.

Takže určovat ostružiníky podle klíče nelze?
Lze, ale pro úplné začátečníky je to příliš zdlouhavé a často to nevede ke zdárnému výsledku, obzvlášť, když se pokouší určit nepopsaný typ a předem o tom pochopitelně neví. Můj bratr, když začínal s ostružiníky, určoval jeden druh i hodinu, pak mi ho ukázal v terénu a já ho uměl během minuty. Klíč je užitečný hlavně pro zkušenější batology, kteří se rozhodují pouze mezi několika nebo jen dvěma druhy.

Říkáš, že se můžeme snažit určit nepopsaný typ. To znamená, že lze v naší přírodě stále narazit na nepopsané druhy ostružiníků?
I to se může stát, ale spíše člověk narazí na nějaký lokální typ, který se za druh nepovažuje.

Proč?
Protože takových unikátních keřů existuje v přírodě relativně mnoho a nebylo by v lidských silách se je všechny naučit. Navíc není jisté, zda se takový typ vázaný pouze na jediné místo začne někdy v budoucnosti šířit a nezanikne hned poté, co na pasece, kde zrovna roste, vyroste opět les. Proto se moderní batologové dohodli, že může být popsán jen takový ostružiník, který má areál alespoň v jednom směru (20–)50 km a dostatečné množství lokalit. Tato pragmatická pravidla omezí množství potenciálně popsatelných typů a zároveň pomohou vybrat konkurenčně schopné typy, u kterých lze předpokládat dlouhodobou existenci.

Kde berou batologové jistotu, že popisují reálné objekty a ne pouze morfologicky podobné, ale ve skutečnosti nepříbuzné typy?
Moderní batologie vychází ze skutečnosti, že se ostružiníky rozmnožují nepohlavně tzv. apomixií, což zjednodušeně řečeno znamená, že k oplození vajíčka nevyužívají pyl, ale svou vlastní buňku, tj. oplodní se sama sebou. Z toho plyne, že taková rostlina produkuje potomstvo, které je s ní geneticky uniformní a zároveň potomstvo je identické navzájem. Jedná se vlastně o klonování, resp. o vegetativní typ rozmnožování, avšak prostřednictvím semen. Tyto geneticky a morfologicky identické klony jsou pak popisovány a chápány jako „normální“ druhy.

Jako normální druhy?
Ano, mají atributy jaké „správný“ druh má mít, tj. šíří se semeny, prakticky se nekříží, mají sadu stabilních znaků, kterými se liší od ostatních, v rámci druhu jsou díky apomixii prakticky geneticky totožní a mají vlastní často i značný areál…

A jaké rozšíření může mít takový „klon“?
Může se jednat o jediný keř, jak jsem již zmínil výše, až po klon, který má areál stovky kilometrů. Například ostružiník vzpřímený (Rubus nessensis) nebo o. řasnatý (R. plicatus) mají areály větší než má jedle bělokorá (Abies alba) nebo modřín opadavý (Larix decidua).

Jak často se kříží? Nezhoršuje to možnost správného určení?
Samozřejmě, že zhoršuje, ale liší se to od území k území, v některých oblastech se s hybridizací nesetkáš (tj. podaří se Ti určit všechny ostružiníky, které potkáš), jinde je křížení hojnější a produkty křížení mohou činit při určování potíže. Množství hybridů nebo lokálních typů zpravidla závisí na přítomnosti či hojnosti skupiny Rubus ser. Glandulosi, to jsou tzv. žláznaté ostružiníky. To je skupina, která se rozmnožuje převážně sexuálně, a proto velmi často u jejích zástupců dochází k hybridizaci. Někdy se však zkříží nějaký žláznatý sexuální ostružiník i s apomiktickým druhem, a tak vznikne něco nového, buď sexuální hybrid, anebo třeba nový lokální apomiktický typ. Ostružiníky ze skupiny Rubus ser. Glandulosi se až na výjimky neurčují do druhu, vzhledem k časté hybridizaci a genetické a morfologické proměnlivosti. K hybridizaci je třeba ještě poznamenat, že jsem se nikde osobně nesetkal s klasickým hybridním rojem, jak je zvykem u „normálních kytek“ (např. u Galium album, G. ×pomeranicum a G. verum), většinou člověk narazí na populaci, která je morfologicky uniformní a bez přechodů k jednomu či druhému předpokládanému rodiči.

Zmínil jsi moderní balologii? Jak se liší od staré?
Staří batologové neznali reprodukční způsob ostružiníků a popisovali velké množství i lokálně rozšířených klonů. Nechyběly ani případy, kdy byl stejný klon popsán několikanásobně pod různými jmény nebo naopak, že různé klony byly určovány jako stejný druh. Vyprodukovali tímto způsobem nepřehledné množství jmen, ve kterém nebylo možné se vyznat. Celý taxonomický koncept byl chybný, snažili se např. vyhledat základní druhy a ostatní jim podobné typy hodnotili jako poddruhy či variety, protože nevěděli, že díky apomiktickému rozmnožování jsou si všechny ostružiníky rovny. Nebo byly popisovány fantastické hybridní kombinace.

Jak tedy začít s určováním?
Je důležité začít ostružiníky nejdříve sbírat a materiál zasílat batologům k určení. Tím začátečník získá srovnávací materiál, který je nezbytný k dalšímu studiu. Narozdíl od běžných druhů rostlin je nutné znát ostružiníky detailně a pozorovat celý soubor znaků, nikoli pouze dva či dokonce jeden znak. Důležitý je tvar a odění listů, velikost, tvar a hustota ostnů na prýtu, barva, odění, tvar a vzrůst prýtu, tvar a prolistěnost květenství atd. V případě, že již nějaké ostružiníky znáte, je důležité umět říci „nevím, neznám“. V batologoii je normální, že 1/4 herbářového materiálu tvoří neurčené položky.

Jak máme správně sebrat herbářovou položku, aby ji zkušenější batologové mohli určit?
Ostružiníky je třeba sbírat na konci kvetení, tj. zhruba od srpna až do plné zralosti, tj. asi do září až října (mladé čerstvě rozkvetlé rostliny nejsou pro sběr vhodné). Standardně se sbírá jedno květenství ze střední části dvouletého prýtu a k tomu dva listy i s kouskem prýtu (asi 10 cm) ze střední části jednoletého, resp. toho roku narostlého prýtu (ostružiníky fungují tak, že v prvním roce ze země vyrazí sterilní prýt, který přečká zimu a druhým rokem z něj teprve vyrůstají květenství). Je třeba sbírat reprezentativní vzorky, tedy sbírané rostliny nesmějí být ani příliš zastíněné nebo naopak extrémně osluněné, nesmějí být mechanicky poškozené, degenerované, napadené plísní, hmyzem atp.

PoložkaR. pseudoadalbertii ined.vzorek na polozku

Je nutné posílat odborníkům i triviální druhy jako ostružiník moruška (R. chamaemorus), o. skalní (R. saxatilis) nebo o. maliník (R. idaeus)?
To není třeba. Tyto druhy patří do jiných podrodů a jsou vzájemně jen těžko zaměnitelné. Nutné je posílat zástupce podrodu Rubus, tzv. pravé ostružiníky, resp. Rubus fruticosus agg.

A jsou některé druhy v rámci „pravých ostružiníků“ dobře rozeznatelné?
Ostružiník ježiník (R. caesius), o. šedavý (R. canescens) a o. vzpřímený (R. nessensis) by neměly při určování činit potíže.

Které druhy jsou u nás nejvíce rozšířené?
Kromě již zmíněných ostružiníku vzpřímeného (Rubus nessensis) a o. ježiníku (R. caesius) jsou to například o. měkký (R. mollis), o. brázditý (R. sulcatus), o. dvojbarevný (R. bifrons), o. běloplstnatý (R. montanus), o. jemnozubý (R. tabanimontanus), o. přícestní (R. dollnensis), o. lemový (R. apricus), o. řasnatý (R. plicatus).

Řada lidí si rovněž myslí, že v určování ostružiníků se neshodnou ani sami batologové…
To můžu z vlastní zkušenosti naprosto vyloučit. K neshodám mezi batology dochází jen výjimečně, např. když je herbářová položka špatně sebrána nebo položka pochází z netypického, např. extrémně zastíněného keře. Tím samozřejmě nechci říct, že nedochází k determinačním omylům, vše je závislé na zkušenostech determinátora. Častý je případ, kdy sebraný druh neznám, ale zkušenější batolog jej bez problému určí.

Někteří lidé považují popisování ostružiníku za příliš velký detail bez příliš velkého smyslu…
Obecně je popisování ostružiníků vědeckou komunitou akceptováno, důkazem toho jsou články s batologickou tématikou v renomovaných botanických časopisech. Ale je pravda, že někteří botanici považují popisování apomiktů za pošetilost, některé lidi to zase baví a vidí v tom smysl, já patří k těm druhým. Dle mého názoru poskytují ostružiníky obrovskou paletu možností pro další vědní disciplíny, jako je biogeografie, populační dynamika, studium speciačních a evolučních procesů atd. Zároveň batologie přispívá k poznání naší domácí flóry, resp. našeho fytogenofondu, a tím i k její ochraně. Zkrátka nelze chránit to, o čem ani nevíme, že existuje.

Děkuji Martinovi Lepšímu za rozhovor, Petrovi Lepšímu za jeho přečtení a doplnění a odvážným čtenářům přeji hodně trpělivosti a úspěšně naučených ostružiníků. Nebojte se do lesa, vždyť zas tolik nepíchají! Třeba na sebe chtějí jen upozornit, abychom si jich více všímali.
Rubus clusii
Fotografováno dne 23. 1. 2009 na břehu Vltavy u Dívčího kamene (Alena Jírová) a položku skenoval Martin Lepší.

BlueBoard.cz

BlueBoard.cz

BlueBoard.cz