Nanga Parbat je izolovaný horský masiv, resp. horská skupina, nikoli jen jedna hora. Představuje západní konec horského pásma Himálaje a pouze horní tok řeky Indus (dříve zvaný Sindh) jej odděluje od velehor pohoří Karákóram, ke kterému je blíže, než k vysokým masivům vlastního Himálaje na jihovýchodě.
Nanga Parbat
Masiv Nanga Parbat kulminuje vrcholem s výškou 8125 m, a představuje tak devátou nejvyšší samostatnou horu na světě. Dřív byl též domorodci z okolních vesnic nazýván Diamir, neboli král hor. Vrchol byl po mnoha neúspěšných pokusech poprvé slezen rakouským horolezcem Hermannem Buhlem v roce 1953 jako v pořadí třetí v historii horolezectví slezená osmitisícovka, a to ve stejném roce, kdy byl poprvé dosažen vrchol Mount Everestu. Nanga Parbat leží v severním Pákistánu, ve správní části zvané Severní oblasti s hlavním městem Gilgit. Celá oblast je přístupná po jediné silnicí zvané Karákóramská dálnice (nebo též Čínsko-pákistánská dálnice), vedené mezi horami hluboce zaříznutým údolím Indu, do kterého vstupuje z podhůří asi 130 km na sever od dvojměstí Rávalpindí – Islámábád.
Nanga Parbat
Silnice vede proti toku řeky a opouští Indus před jeho ostrou zákrutou pod horským masivem Haramoš (7397 m), dále stoupá podél řeky Gigit a Hunza do sedla Chundžerab (4730 m) na hranici čínské autonomní oblasti Sin-ťiang, které tvoří předěl mezi Karákóramem a Pamirem. Na čínské straně vede poblíž dvou nejvyšších masivů Pamiru, hor Muztagata (7546 m) a Kongur (7719 m), do města Kašgar (Kaši) v nejzápadnějším cípu Číny. Celá tato mezinárodní silniční trasa byla pro dopravu otevřena v roce 1982 a o čtyři roky později i pro turistiku a je označována za nejvyšší mezinárodní veřejnou silnici světa.
Nanga Parbat
Nanga Parbat
Masiv Nanga Parbat je v poslední desetiletí turisticky přístupný od východu na jeho jihovýchodní úpatí s horskou vesnicí Rupal a pak do Rakiotského údolí na jeho severní straně. Třetí, severozápadní, takzvaná Diamirská strana masivu, je nejméně navštěvovaná, a to jen občasnými horolezeckými expedicemi. Turistická trasa do vesnice Rupal je delší než trasa severní, ale k vlastní hoře se dostaneme blíže a bez horolezecké výbavy je možné dosáhnout úpatí jihovýchodní, takzvané Rupalské stěny, která je s převýšením 4500 m považovaná za nejvyšší horskou stěnu na světě. K přístupu na tuto trasu musíme použít most přes Indus vedle Karákóramské dálnice asi 20 km níže pod soutokem s řekou Gilgit, po kterém se dostaneme do údolí řeky Astor, podél které stoupá silnice do stejnojmenné vesnice a dále k soutoku s menší řekou přitékající od západu a končí v horské vesnici Taršing ležící pod levostrannou boční morénou ledovce Čongra, stékajícího ze stejnojmenné hory vysoké 6830 m v masivu Nanga Parbatu. Dále již musíme pokračovat pěšky po stezce přes spodek ledovce do malebné rozptýlené vesničky Rupal, ležící podél jihovýchodního úpatí masivu mezi 3000 a 3200 m.
Nanga Parbat
Nanga Parbat
Při dalším výstupu podél úpatí míjíme letní salaše a po třech až čtyřech kilometrech dosáhneme ve 3500–3650 m levé boční morény mohutného, rohlíkovitě zahnutého Bažinského ledovce, který stéká přímo ze splazů Rupalské stěny Nanga Parbatu a sousedního Rakiotského štítu (7070 m). Při pohledu z horní hrany morény se již kilometr od nás začíná zvedat systém zaledněných skal Rupálské stěny, ale jsme zde příliš nízko, abychom ji odtud z podhledu celou dobře přehlédli. Za dobrého počasí a s dobrou kondicí se vyplatí vylézt asi o 1000 metrů výš kamenitými jižními svahy na skalnaté žebro proti stěně, odkud je pohled na ní již opravdu úchvatný.
Nanga Parbat
Vegetace této východní strany masivu Nanga Parbatu je dosti chudá, protože svahy jsou zde suché, velmi kamenité nebo skalnaté. Z vyšších dřevin zde převažuje několik druhů jehličnanů. V údolí řeky Astor níže pod vesnicí Astor je početná populace borovice Gerardovy (Pinus gerardiana), a to zhruba od 2000 m výše na obou svazích, resp. ve všech expozicích. Lidé z místních samot a vesniček sbírají na podzim velká chutná semena z této borovice pro svoji potřebu i na prodej na městských trzích. Je to v Pákistánu i sousedním Afghánistánu tradiční oblíbená komodita. Od asi 2400 m výše ve svazích níže položených údolí nebo i okolo řek ve vyšších polohách vytváří původně i husté lesní porosty druhá zdejší borovice, b. himálajská (Pinus wallichiana). Podobně jako zdejší jedlové a smrkové porosty jsou i lesy této borovice na dostupnějších místech velmi poničené dlouhodobým výběrovým kácením na dřevní hmotu používanou na stavby vesnických domků a také jako otop. Horní limit výskytu borovice himálajské je v podobě předsunutých stromů pod morénou Bažinského ledovce mírně přes 3400 m. Zdejší smrk indický (Picea smithiana) a jedle západohimálajská (Abies pindrow) rostou místy společně zejména na sklonech s alespoň částečně severní expozicí zhruba mezi 3000 a 3500 m. Na suchých kamenitých svazích a výslunných stanovištích mimo vysoký les rostou jalovce primárně stromovitého vzrůstu, a to Juniperus semiglobosa, J. indica a J. polycarpos, které však ve vyšších polohách snižují vzrůst do keřovitých forem.
Nanga Parbat
Nanga Parbat
Trasa na severní straně masivu Nanga Parbatu je kratší a strmější. Začíná ve výšce 1180 m u Rakiotského mostu přes Indus na Karákóramské dálnici. Od mostu vede strmě vzhůru skalnatou soutěskou velmi úzká silnička do vesnice Thatto rozptýlené mezi 2300 a 2400 m na rozšířené pravé straně údolí na spodním okraji lesních porostů. V soutěsce pod vesnicí začíná asi ve 2100 m výskyt borovice Gerardovy spolu se starými stromovitými jalovci Juniperus polycarpos; oba jehličnany pak vystupují na skalnatých zejména východních svazích stovky metrů výše, borovice ojediněle až do 3000 m, jalovec místy ještě výše. Nad vesnicí Thatto (Tattu) začínají na obou stranách údolí vysoko do strmých svahů lesní porosty borovice himálajské a smrku indického. Stezka nad vesnicí prochází skalnatých zúžením a jehličnatými lesy nás dovede na komplex travnatých pastvin s řídkými borovicemi a smrky. Ty leží na mírně stoupající plošině začínající ve 3100 m na levé straně údolí nad odtávajícím čelem mohutného splazu Rakiotského ledovce. Pastviny pokračují v podobě travnatých lesních mýtin až asi do 3550 m a jsou v horolezecké i turistické literatuře známy jako Pohádkové louky, přes které vede cesta do klasického základního tábora (3970 m) většiny horolezeckých expedic na Nanga Parbat. Zdejší lesy jsou v polohách mezi 2800 a 3500 m zachovalé a místy dosti husté na rozdíl od východní strany masivu. Občasnou stromovou příměs v nich tvoří bříza Betula utilis subsp. jacquemontii, která ve vyšších polohách přechází do keřovitých tvarů.
Nanga Parbat
Nanga Parbat
Nanga Parbat
Vegetace a druhová skladba rostlin východní, severní i západní strany masivu Nanga Parbatu se téměř neliší a mnohem větší rozdíly jsou dány různou expozicí svahů a především výškovým pásmem. Nejnižší stupeň od dna údolí Indu asi do 2000 m tvoří kolinní pásmo, které je velmi suché (s průměrným ročním úhrnem srážek jen 150 až 350 mm) a kde teploty v letních měsících mohou překračovat 30 °C. Vegetace je zde na přechodu mezi pouštní a stepní a chybí zde vyšší stromy. Z nejvyšších dřevin se zde na skalnatých svazích vyskytuje nízce stromovitá pistácie Pistacia khinjuk a na náplavech řek tamaryšek Tamarix ramosissima a hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia). Častější jsou pokokeře jako kaparovník Capparis spinosa, pelyněk Artemisia fragrans, Haplophyllum gilesii z čeledi routovitých, otočník Heliotropium dasycarpum, chvojník Ephedra przewalskyi, Calotropis procera z čeledi klejichovitých, lilek Solanum surattense nebo trávy Stipagrostis plumosa a Tetrapogon villosus.
Nanga Parbat
Mezi 2000 a 2700 m se nachází submontánní pásmo, ve kterém místy dominuje zmíněná borovice Gerardova, jalovce Juniperus semiglobosa, Juniperus polycarpos a stálezelený ostnitolistý dub Quercus baloot, na západní straně masivu také cedr himálajský (Cedrus deodara) na okraji svého areálu. Doprovodnými keři nebo polokeři jsou jasan Fraxinus xanthoxyloides, čimišník Caragana tragacanthoides, kozinec Astragalus bicuspis, pelyněk Artemisia brevifolia, Krascheninnikovia ceratoides z čeledi laskavcovitých, bytel rozprostřený (Kochia prostrata) nebo zde charakteristické vytrvalé byliny jako vičenec Onobrychis laxiflora a prorostlík Bupleurum canaliculatum.
Nanga Parbat
Navazující montánní pásmo sahá do 3400 m a je primárně na hlubších půdách zdejší hlavní lesní zónou obsahující hlavní jehličnaté stromové druhy oblasti, tedy borovici himálajskou, smrk indický, jedli západohimálajskou a všechny tři výše zmíněné stromovité druhy jalovců. Z opadavých keřů se vyskytují zimolezy Lonicera webbiana, L. quinquelocularis, L. purpurascens, L. myrtillus, L. obovata a L. korolkovii, růže Rosa webbiana a R. macrophylla, skalník Cotoneaster affinis, meruzalka Ribes orientale, dřišťál Berberis orthobotrys nebo tavolník Spiraea lasiocarpa. Na štěrkových náplavech a březích vodních toků a zvlhčených stanovištích zde rostou vrby Salix sericocarpa a S. wallichiana, topoly Populus caspica a P. ciliata, rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides), židoviník Myricaria squamosa, Euonymus sp.
Nanga Parbat
Subalpínské pásmo je v oblasti Nanga Parbatu uvažováno do výšky 3900 m a ze dřevin sem zasahuje Betula utilis subsp. jacquemontii a dále se vyskytuje Sorbus tianshanica, Lonicera obovata, Juniperus indica, J. communis var. saxatilis a na vlhkých místech vrba Salix caesia. Do alpínského pásma jsou zde počítány polohy mezi 3900 a 4500 m s průměrným ročním úhrnem srážek 1000 až 1600 mm. Z dřevin sem vystupují z předchozího pásma všechny tři druhy jalovců a dále vrby Salix karelinii a S. flabellaris, zimolezy Lonicera asperifolia, L. myrtillus a L. obovata, chvojník Ephedra gerardiana nebo Rhododendron anthopogon. V alpínském pásmu je zde nejbohatší zastoupení bylin z různých rodů a čeledí, a to včetně trav, z nichž nejvíce druhy je zastoupen rod tuřička, Kobresia. Ještě nad úrovní 4500 m můžeme ve zdejším subniválním pásmu nalézt několik vysokohorských rostlin obvykle sem zasahujících z alpínského pásma, jako ostřice Carex nivalis, chrpovník Saussurea gnaphalodes, prvosenky Primula macrophylla a P. elliptica, vrbovka Epilobium latifolium, bika klasnatá (Luzula spicata), dymnivka Corydalis gortschakovii, Schulzia dissecta z čeledi miříkovitých, nebo Decalepidanthus primuloides z čeledi brutnákovitých. Nejvyšší výskyt cévnatých rostlin v masivu Nanga Parbatu je udáván z výšky okolo 5200 m.
Nanga Parbat
Fotografováno od 14. 10. do 1. 11. 1994, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.