Jaroslav Nauman se narodil dne 28. dubna 1881 v Praze, zemřel 4. prosince 1962 v Karlštejně. Povoláním magistrátní úředník v Praze, ale jinak básník, prozaik, fejetonista, popularizátor botaniky a nadšený alpínkář.

Naše jehličiny

Od roku 1946 používal pseudonym Jaroslav Horný. Jeho básně zhudebňovali Karel Pospíšil (hra Kročeje, mužské sbory 28. říjen a Náš cíl, písňové cykly Sokolské písně, Písně junácké, Písně doby, Písně svobody), Josef Machoň (Plamenný ohni), Jaroslav Křička (Slávy den) i další hudební skladatelé. Je rovněž autorem pohádkových her a románů pro mládež.
Pro nás je podstatné, že napsal také dvě knihy o rostlinách. Mírně ochranářský akcent má jeho kniha Naše jehličiny. Sedmdesátosm reprodukcí fotografií všech druhů chvojin, rostoucích původně v republice Československé (Praha, J. Štenc 1925). V této populárně naučné knize popisuje všechny druhy původních jehličnatých stromů Československa a zároveň také zaznamenává na fotografiích některé památné a významné exempláře jednotlivých druhů.
Nadšenou oslavou zahradničení jsou jeho Skalky a skalničky. Hrst pokynů a rad pro pěstitele alpinek (Praha, Vesmír). Sice už v roce 1931 u nás vyšlo Zakládání alpin v domácích zahradách od průhonického vrchního komisaře Bohumila Kavky (1901–1977), v roce 1941 spatřilo v Chrudimi světlo světa také na svou dobu pozoruhodné Alpinum v zahradě zahradního architekta Josefa Vaňka (1886–1968), avšak skutečnou alpínkářskou perlou se stala až tato Naumanova kniha. Její první dvě vydání (1942 a 1944) byla cenzurována, až v poválečném 3. rozšířeném vydání z roku 1946 se Naumanův vypravěčský talent mohl projevit bez omezení. V předmluvě ke třetímu vydání vyjmenoval všechny cenzorské zásahy v předcházejících vydáních knihy, je to právě tato kapitolka, která ve zcela neobvyklých souvislostech poukazuje na nesmyslnost dřívější nacistické ideologie. Pikantní je, že přímo před zraky válečných cenzorů se mu do knihy podařilo propašovat fotografii soukromé skalky prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Ostatně celou tuto knihu Nauman po válce věnoval manželce československého prezidenta Haně Benešové. Občas lze od dnešních skalničkářů zaslechnout, že tato Naumanova kniha je už zastaralá, v názorech překonaná. Nevím, snad, ale určitě je to jedno. To podstatné, co Nauman světu zanechal, totiž změnám nepodléhá – láska k přírodě, úcta k rostlinám a obrovská dávka lidskosti budou z jeho knihy vyzařovat navěky.
Je zajímavé, že Nauman ve své skalničkářské knize použil poprvé česká národní jména pro některé pěstované rostliny. Některá se ujala – patří k nim například jméno zlatice pro rod Forsythia, čechrava pro rod Astilbe, nemléč (Erinus) nebo temnohlávek (Nigritella).
SkalkySkalky
Post scriptum: Přiznávám, že v případě Jaroslava Naumana jsem osobně naprosto nekritický. Byla to totiž právě jeho skalničkářská kniha, která zaujala mého dědečka natolik, že si na své zahradě postavil skalku. Jako správný dědeček–alpínkář o rostlinách i rád vypravoval, ohromující pro mě byly především jeho pohádky o rostlinách, jejichž náměty nezřídka čerpal právě z této Naumanovy knihy. A tak jsem si jako malý kluk mohl při dědečkových příbězích – a tedy vlastně společně s panem Naumanem – poplakat nad neplechami, které dokáží na zahradě napáchat ptáci, zamyslet se nad věrností druhé generace žab naší zahradní tůňky, radovat se z lartpourlartismu přírody při vzniku orchidejí a naučit se nesnášet dámy s paraplíčkem. A milovat řecký Olymp, o kterém dědeček povídal obzvláště rád, tedy především o vzácné a všemi alpínkáři ceněné plstnatce olympské (Jankaea heldreichii). Naumanova žertovná poznámka o tom, jak si jejími huňatými listy prokládají košíky olympské báby, když jdou na trh s vejci, byla v mém útlém dětství v podstatě ústředním motivem formování mého pozdějšího vřelého vztahu k celé antice. Jsem si jistý, že můj dědeček se dnes s panem Naumanem dobře zná, jistě teď rukou společnou a nerozlučnou nadšeně osazují nekonečné rajské zahrady.