Vše se mění, stálého nic není – praví lidová moudrost. Platí to samozřejmě i o jazyce. Sama botanická čeština prošla od 16. století mnoha změnami, s těžkostmi dnes porozumíme některým dávným botanickým pojmům – dnešní hlízu bude v někdejším bambolu hledat jen málokdo. Nejedná se však jen o změny lexikální povahy, nemění se tedy jen náš „slovník“. Některé změny jsou méně nápadné, ovšem o to pozoruhodnější.
Tak třeba stále častěji se objevuje v botanické literatuře použití množného čísla na místě, kde bychom očekávali spíše číslo jednotné. Nápadné je to obzvláště u klasického dělení rostlin na stromy, keře a byliny. Takže kupříkladu botanický popis pampelišky besarabské začíná slovy vytrvalé byliny, u rojovníku bahenního najdeme zas keře, jalovec virginský se prezentuje jako stromy. Co by na tuto gramatiku řekl třeba tak tatíček Presl?

Presl, Jan Svatopluk (1846): Všeobecný rostlinopis:
Zařazuje-li otec české botanické terminologie konkrétní rostlinný druh do základní kategorie, volí pro toto označení zásadně tvar singulární. Tak třeba Monarda fistulosa je bylina s lodyhou asi 2´vysokou… listy střícné… květy dělají přeslének… listeny 4 i více… kalich chlupatý… koruna dvakrát delší kalichu…. Je to jednoduše bylina s lodyhou, listy a s květy v květenství, květy mají kalich a korunu – jak prosté. Ficus carica je zase keř nebo malý strom, který má větve, listy… Nic jednoduššího snad být ani nemůže.
Pokud popisuje širší skupinu rostlin, která sestává z většího počtu druhů, používá číslo množné. A tak třeba češujatkovité jsou kře nebo strůmky, pořídku byliny. Češujatka mnohoklasá je už ovšem ale jen keř, nikoli kře.

Sloboda, Daniel (1852): Rostlinnictví:
I v jeho klíči dominuje singulár, a to i přes to, že byliny a dřeviny od sebe Sloboda příliš často nerozlišuje. Singulár používá Sloboda velmi často u popisů částí rostlinného těla, množné číslo je použito jen tam, kde jsou části rostliny skutečně zmnožené, anebo si to žádá kontext. Singulár preferuje. Takže třeba Juncus filiformisstrboul, stopky, stéblo, okvětí, tobolku, lupeny, čnělku, bliznu, list. Píše-li o konkrétním druhu, používá rovněž singulár (např. keř vztyčenýJuniperus communis; celá rostlina žluto-zelenáAlthaea pallida; rostlinka letníCalepina corvini; rostlina křovitáCheiranthus incanus).

Čelakovský, Ladislav (1887): Analytická květena Čech, Moravy a rakouského Slezska:
V popisu rodu používá plurál (např. stromy někdy keřeBetula), odkazuje-li přímo v klíči na větší počet druhů se společným znakem, používá také plurál (např. byliny mnoholeté – část rodu Rumex), u jednotlivých druhů potom ale volí singulár (např. stromBetula verrucosa; nižší strom nebo keřBetula pubescens; bylina 1–2-letáRumex maritimus).
Zápis typu lodyha přímá (Parietaria officinalis) nebo lodyha otáčivá (Humulus lupulus) dává tušit, že i u částí rostlinného těla je použito číslo podle konkrétního počtu orgánů na daném druhu, kupříkladu pro list či větev je jím užíván většinou tvar v plurálu.

Zahradník, Josef (1896): Analytické tabulky k určování nejdůležitějších rostlin cévnatých:
U všech taxonomických kategorií nad úrovní druhu je zde uváděn plurál (stromy, keře, byliny, rostliny trávovitého vzhledu, rostliny zelené, rostliny nezelené), u druhů singulár.

Polívka, František (1912): Klíč k úplné květeně zemí koruny české:
U čeledí a rodů používá výhradě plurál (např. kře – dřišťálovité), ovšem pokud v rodu uvádí jen jediný druh, volí hned singulár a rod spojuje s oním jediným druhem (např. keřBerberis, Berberis vulgaris). U rodu Corydalis je uvedeno byl. vytrvalé, druh Corydalis pumilahrozen chudokvětý, hlíza kořenová dutá je zase znakem druhu Corydalis cava. Rod Diplotaxis tvoří byl. žlutokvěté, avšak Diplotaxis muralis je bylina 1–2letá.
Když napíše u druhu Gnaphalium leontopodium, že se jedná o byl. vytrvalé, je to evidentně způsobeno jen kontextem – předtím totiž rozděluje v klíči rod Gnaphalium na byliny 1leté, potom byliny vytrvalé, namnoze trsnaté a nakonec i byliny vytrvalé, trsnaté, kam právě zařazuje onen zmiňovaný druh. V podstatě je to správně, i když úplně přesně podle Polívkova stylu to tedy není – jindy by zvolil u druhu rozhodně singulár.

Domin, Karel et Podpěra, Josef (1928): Klíč k úplné květeně Republiky Československé:
Úplně stejný zápis najdeme v případě protěže alpské i u Domina a Podpěry, kteří z Polívkova klíče vycházeli. V případě rodu Sibbaldia, u něhož uvádějí jen jediný druh Sibbaldia procumbens, už ale došlo k velké změně (tento druh v Polívkovi není) – použili totiž plurál (nízké, vysokohorské, vytrvalé byliny). Hned u další jednodruhové udatny však najdeme opět singulární tvar vytrv. bylina. Podobné je to s plurálem i u dalších nově zařazených druhů ze Slovenska, např. u Aethionema saxatile, Hutchinsia petraea, Petrocallis pyrenaica, ale zase ne u všech nových slovenských. Jinak většina při starém, u rodů plurál, u druhů singulár, strom je stromem, bylina bylinou. Žádná revoluce se v tomto klíči nekoná, jen trošku vystrčilo růžky něco nového.

Dostál, Josef (1954): Klíč k úplné květeně ČSR:
A ejhle! Druh Ranunculus aconitifolius je najednou rostliny horského a subalpinského pásma. Nicméně pořád to ještě není tak markantní, pro stromy, keře, jednoletky i trvalky zvolil Dostál grafické značky, ty mluvnické číslo zamaskují dobře. V některých případech zůstává u singuláru i u druhů a poddruhů (např. rostlina kratičce chlupatáViola tricolor subsp. minima; plaziváPotentilla anserina), jindy vidí zmnoženě (trsnatéSibbaldia procumbens, nejspíš infekce dominovsko-podpěrovská, Leontopodium alpinum je kupodivu singulární). Práce působí poměrně nejednotně, neuhlazeně. Dostálovi evidentně chyběl editor.

Klika, Jaromír et al. (1965): Klíč k určování rostlin:
Přestože je tento klíč jen výběrový, neobsahuje všechny rostliny z našeho území, je dosti vydařený. U určování základních skupin rostlin, čeledí a rodů jsou použity tvary plurálové (rostliny bez květů a semen, rostliny s květy, dřeviny, byliny…), u druhů potom většinou singulár (bylina jednoletá, bylina vytrvalá, keř, strom, kapradina…), jen výjimečně plurál, např. byliny vodníCeratophyllum demersum; byliny prutovitéChondrilla juncea. V těchto případech je vlastně popsán dohromady rod s jediným druhem, Polívka by sice použil nejspíš singulár, ale zde plurál nepůsobí příliš rušivě, nehledě na to, že jsou to asi jen překlepy, v jiných podobných případech má Klika obvykle singulár taky – tedy bezvýznamný detail, to se stát může. Plurál je ale i u druhu Dahlia variabilis, kde Klika zmiňuje různé okrasné formy tohoto druhu, takže plurál na tomto místě působí přirozeněji. Jakoby chtěl naznačit, že někdy lze plurál u druhu použít, jen to chce trochu jazykového citu. I když úplně dokonalé to není, možná je to taky jen překlep.

Kubát, Karel et al. (2002): Klíč ke květeně České republiky:
To, co se u Dostála jevilo ještě jen jako jeho sklon k chaosu, zvítězilo teď na celé čáře. Nejnovější český botanický klíč je plurál nad plurál! Tady má hlávky i zelí, nejen Leontopodium alpinum, ale už každý bylinný druh je byliny (až tedy na Abutilon, vlaštovičník a některé další výjimky typu Macleaya cordata, Bifora radians apod.), vilín virginský a škumpa orobincová jsou sice ještě keř, ale už fíkovník smokvoň je keře nebo nízké stromy. Editora tato práce má (hned dokonce osm – jako planet ve sluneční soustavě), lze tedy domýšlet, že toto „gramatické pomnožení“ je záměr. Budiž! Proč je ale použití mluvnického čísla tak rozkolísané, z žádných pozemských příčin nepochopím. Nejspíš to bude nějaká galaktická editorská magie.
Aby se ale snad někomu nezdálo, že tento klíč má jen notně osobitý vztah k plurálu, nesmím opomenout zmínit ještě dva brilantní kousky z této dílny, které se týkají singuláru: obzvláštní novinkou je použití singuláru u popisu rodu – takto odděleně od konkrétního druhu se singulár u rodů objevuje v české botanické literatuře určitě naprosto poprvé: Berberis, Mahonia. Učiněný historický průlom!
Tento klíč mohl být jednou chápán jako první česká kniha prakticky představující nový pohled na používání plurálu u základních botanických pojmů. Místo toho je však především prezentací editorského šlendriánství.

S preferováním plurálu se setkáme i v editory bohatě vybavené Květeně ČR, je tedy jasné, že tento gramatický trend začal v botanické literatuře dominovat skutečně záměrně. O tom, jak se vypořádala Květena ČR s tímto fenoménem, se zmiňovat nebudu. Můj učitel estetiky a dějin hudby vždycky říkával, že o naprostých děsech není nutné vůbec mluvit.

Chce se mi zdůraznit, že to je trend relativně nový, důsledněji používaný teprve v době vydávání Květeny ČR a nejnovějšího botanického klíče, má tedy za sebou nějakých 30 let šíření. Což není zase tak málo. Bezprostřední jazykovou revoluci to rozhodně nezpůsobilo, móda se z toho také nestala, nejednotnost v této věci evidentně panuje i mezi profesionálními botaniky. Časem uvidíme, jestli tato tendence bude narůstat, anebo zapadne, či se třeba promění v něco úplně jiného. Možná z toho nakonec bude jen takový průhonický dialekt.