O otravách koukolem (Agrostemma githago) můžeme najít řadu informací v botanické literatuře, ale i na internetu. Tak například toto je nejpočetněji citované české internetové sdělení tohoto charakteru: V minulosti byly zaznamenány nejen četné otravy dobytka přimícháním semen do krmiva, ale i otravy lidí (např. po požití chleba, který byl vyroben z mouky, do které byla semleta i semena koukole, nebo po vypití kávovinného odvaru připraveného z obilí s příměsí většího množství koukolových semen), v současnosti jsou však již takové otravy vyloučeny, neboť koukol byl čištěním osiva z našich polí téměř vyhuben. Nemá smysl hledat tvůrce tohoto výroku. Spíš bych chtěl vědět, jestli je to vůbec pravda. Skutečně byl koukol polní příčinou četných otrav v minulosti? Pokud ano, tak je jistě nebude těžké historicky doložit.
Polívka
Nejstarší tištěný český herbář J. Černého z roku 1517 o otravách koukolem neříká vůbec nic. Dovídáme se tu, že jeho semeno v pivě pěnavost činí, také hlavu nadýmá a závrat činí, listy zase hlízy měkčí. Jinak žábu a piehy stierá. Žádné varování před otravou. Určitě je zajímavé, že Černý pojednává skutečně o koukolu (připisuje mu červený květ), ale zároveň mu přikládá jména zisania a lolium. Můžeme tedy velmi vážně uvažovat o tom, že koukolem byl tehdy zván snad zároveň i jílek (Lolium, snad Lolium temulentum).
Jílkovo-koukolový zmatek však v této době není jen jevem českým. Německý lékař Leonhard Fuchs ve své práci Historia stirpium z roku 1542 přiřadil dokonce koukolu (tedy skutečně dnešnímu druhu Agrostemma githago) rovnou latinské jméno Lolium.
Chaos u koukolu zaznamenáme i v Hájkově překladu Matthiolova Herbáře z roku 1562. V kapitole o ječmeni Hájek píše: Má se síti ječmen v mastnější zemi, protože častým setím od něho země velmi vadne a vysychá. Když pak nemá dobré země a časté deště na něj příjdou, tehdy velmi snadno se v koukol proměňuje. Tato věta se nám dnes může jevit jako zcela nesmyslná. Jistě! Ovšem ještě na začátku 19. století se věřilo, že plevel vzniká přímo z obilí pouze povětrnostními vlivy, konkrétně vyšším vlhkem. Takže ječmen se mohl změnit v koukol? Rozhodně ne, spíše v něm vyrostl nějaký plevel, pravděpodobně jílek, pro který učený Tadeáš Hájek používal označení koukol! Nevěříte? Ale klidně věřte! Vždyť přímo Hájek v kapitole o jistém koukolu vlašském popisuje také právě Lolium! Tvrdí o něm, že tato vada anebo kaz obilí se na poli objevuje už na začátku zimy, list má dlouhý, tučný, chlupatý, stéblo skoro jako pšenice a klas dlouhý. Zajímavé na Hájkově zmínce o koukolu vlašském je, že u jeho rozšíření konstatuje: u nás v Čechách takový koukol, pokadž věděti mohu, neroste. Aby to nebylo tak jednoduché, popisuje Hájek ještě jeden koukol, tentokrát už tedy ten „skutečný“ – Agrostemma githago. Říká mu Pseudomelanthium, česky falešný kmín černý, také planý černý kmín, jinak též koukol a chápe ho jako léčivou bylinu, která má v medicíně použití jen vnější (na tváři a břiše). Takže se nám potvrzuje krásný zmatek, který jsme už tušili u Černého – koukol byl rostlinou z čeledi lipnicovitých, ale zároveň i hvozdíkovitých! Naši předkové si těžkou hlavu s českým jmenoslovím rostlin rozhodně nedělali, pod jméno koukol se toho vešlo vcelku dost: byl to koukol, který údajně vznikal na polích z ječmene (snad Lolium, nelze však s jistotou vyloučit ani jiný rod polních plevelů), pak koukol vlašský (Lolium), který se však u nás zřejmě nevyskytoval, nakonec i samotný koukol polní (Agrostemma githago).

Koukol
Koukol

České jméno koukol pro Lolium najdeme i v Handschově německém překladu Matthiolova Herbáře z roku 1563.
Záměnu jílku s koukolem najdeme rovněž v Bibli kralické z let 1579–93 (Matouš, kapitola 13.): Když pak lidé zesnuli, přišel nepřítel jeho, a nasál koukole mezi pšenici, a odšel. O této chybě v překladu se už dnes hovoří vcelku běžně. Osobně bych to snad ale ani nenazýval chybou – v této době bylo prostě jméno koukol oficiálním a běžně používaným označením pro jílek. Obecně známá mudrování o koukolu mezi obilím nebo o oddělování koukolu od pšenice jsou tedy zřejmě řádným nesmyslem – v této biblické historii se totiž mohlo ve skutečnosti jednat o obilí a jílek, eventuálně o obilí a jakýkoli polní plevel obecně!
No a aby toho nebylo snad ještě málo, tak úplně stejný jev najdeme i u naprosto nejvýznamnější osobnosti celé české botaniky raného novověku Adama Zalužanského ze Zalužan. V roce 1592 klade ve svém stěžejním a světově proslulém spisu i on rovnítko mezi Lolium a koukol.
I Huber z Riesenpachu o koukolu v roce 1596 píše v souvislosti s kmínem černým, nazývá ho přímo falešným kmínem černým nebo koukolem. Popisuje ho jako léčivou bylinu, nezdráhá se napsat, že jest velmi dobré lékařství malým dětem. Tady už je koukol opravdu koukolem, neboť Lolium, které Hájek nazýval též koukolem, teď Huber pojmenovává snětí pšeničnou. Tehdejší vědecké jméno koukolu zní Pseudomelanthium, nebo též Githago a Nigellastrum. Ovšem ani tady se nic o četných otravách nedočteme.
V příloze Engelbertova Rádce pro školní čekancy, pomocníky a učitely z roku 1814 je uvedena řada jedovatých rostlin, o kterých by měl učitel vyprávět dětem, aby je uchránil před otravou. O koukolu je tam leda drobounká zmínka jako o rostlině neužitečné. Navíc je to v kapitole o sveřepu – ovsíři (Bromus secalinus). Z textu spíše vyplývá, že pojmem koukol bylo v této době označováno snad vše, co je na poli neužitečné: Ovsíř kvete měsíce června a července. V semenu tohoto obtížného koukole neb neužitečné byliny vězí omračující jed, a když se v hojnosti s obilím semele, činí z té mouky přistrojené pokrmy jako chléb, housky, podplamínky atd. velmi nezdravé. Chtěl bych podtrhnout, že už poněkolikáté se zde setkáváme s označením „koukol“ pro jinou rostlinu, než je Agrostemma githago. Dále je v knize z polních plevelů, které rostou v obilí, zmíněn ještě jílek mámivý (Lolium temulentum) a námel (Claviceps purpurea) – více nebylo potřeba. Proč taky, o tom, že je koukol v poli „škodná“, se vědělo, přehlédnout se nedal, stačilo ho z pole před sklizní jednoduše vytrhat. U všech uvedených jedovatých rostlin Engelbert nezapomíná ani na drastické historky z minulosti, které měli učitelé dětem vyprávět jako příklady pro otravy – inu, škola hrou. Kdyby znal nějakou peprnou o koukolu, jistě by ji připojil také.
Teprve až J. S. Presl ve Všeobecném rostlinopisu z roku 1846 se o určité jedovatosti koukolu více zmiňuje, ovšem rozhodně svým výrokem nikoho nevyděsí: Rostlina celému světu známá, ozdobná, někdy ale v obilí buření obtížnou; semena její veliká, černavá, na povrchu zrnkovatě nerovná, škodí zdraví, jestli mnoho jich v mouce zemleto. Řečeno stručně, jasně, bez mrtvol. To, co škodí zdraví, nemusí hned zabíjet.
Takže asi ani nepřekvapí, že třeba K. Amerling ve své knize Jedovaté rostliny v Čechách, na Moravě, v Slezsku a na Slovensku z roku 1850 koukol vůbec neuvádí. A to už má různých rostlinných jedovatostí v tomto spisu vcelku dost – rulík, blín, vraní oko, bolehlav, rozpuk, tetlucha, náprstník, oměj, pryskyřník, čemeřice, koniklec, konitrud, brambořík, lýkovec, posed, tolita, ocún, jílek, muchomůrka, holubinka, ryzec, koloděj, chřapáč, liška, námel. Amerling v této knize popisuje i případy otrav, podrobně líčí například průběhy intoxikace moukou s jílkem. Může mi někdo vysvětlit, proč tedy neuvádí i případy koukolové? Že by žádné nebyly? Nebo byly takové otravy jen velmi lehké a nestálo zato ani o nich psát?
Opět zcela jednoznačný důkaz o zmatečnosti používání jména koukol v běžném jazyce nám přináší také slovenský botanik G. Reuss ve své Květně Slovenska z roku 1853. Pro Lolium temulentum zde uvádí mimo jiné i lidová jména kúkol a myší kúkol.
L. Čelakovský v Pokorného názorném přírodopisu rostlinstva (6. vydání, 1893) jedovatost koukolu vůbec nezmiňuje, uvádí jen, že je to polní plevel velmi známý. Ovšem u jílku mámivého varování nevynechal: jest to jediná tráva, jejíž obilky požity jedovaté, omámivě působí.
F. Polívka, který se významně zapsal do výchovy českých dítek na přelomu 19. a 20. století, ve své Názorné květeně zemí koruny české z roku 1900 o koukolu říká: Roste hojně v obilí. Kvete v červnu a červenci, „4 neděle přede žněmi“. Jed v semenech obsažený (githagin) jest zdraví lidskému nebezpečný. V podstatě totéž opakuje i ve svém Rostlinopise pro nižší třídy škol středních. Jen ještě přidává, že mouka obsahující mnoho semletého koukolu jest zdraví nebezpečná. Avšak žádné drama o prudkém jedu koukolu u něj nenajdeme, mlčí o mrtvých po požití koukolového pečiva. Jinak však Polívka pojednává o jedovatosti třeba u bolehlavu nebo rozpuku – tam rovnou píše, že rostlina obsahuje prudký jed.
A další školní učebnice – Rostlinopis pro nižší třídy dívčích lyceí od Anny Berkovcové z roku 1913 – obsahuje sdělení velmi podobné: Jeho černá, jedovatá semena ve větším množství s obilím rozemletá činí mouku nezdravou.
Poměrně střízlivě hodnotí koukolové nebezpečí i A. Bayer v Botanice speciální z roku 1916: Velká semena rychle v tobolkách dozrávající znečišťují obilí a znehodnocují je jsouce jedovatá.
Podobně K. Kavina v Botanice zemědělské z roku 1923: …semena jeho jsou jedovatá (obsahují jedovatý sapotoxin, glykosid příbuzný saponinu, lokalisovaný hlavně v embryu). A pak ještě přidává chemický test na zjišťování přítomnosti semen koukolu v mouce. Opět bez popisování časté smrti způsobené koukolem.
Ovšem pozor – existuje jeden výrok, který potvrzuje dřívější koukolové otravy. Vytvořil ho F. A. Novák ve své Systematické botanice z roku 1943: Jsou tudíž koukolová semena jedovatá; při dnešním čištění obilí neohrožují lidské zdraví, ale v dřívějších dobách byly otravy moukou znečištěnou koukolem dosti časté.
Zdálo by se, že velké koukolové umírání konstatuje také Miloš Deyl v knize Plevele polí a zahrad z roku 1956: Jedovatá jsou semena a mouka i moučné výrobky z ní připravené. Obsahuje saponin, githagin. Úmrtnost není vzácná. Takže tady máme jednoznačné vyjádření o smrti při koukolové otravě! Jenže nutno dodat, že tato slova jsou součástí kapitoly, která pojednává o plevelích, které mohou působit otravy hospodářského zvířectva. Na jiném místě Deyl uvádí: Již příměs 5% koukolu v obilí je nebezpečná pro výživu. Mouka nepříjemně hořkne, dává méně kyprý chléb s nepříjemnou chutí a působí průjmy. Takže nakonec i toto zůstává bez pohřebních zvonů…
Jaroslav Petrbok v populárně laděné knize Rostliny z roku 1960 už nazírá na koukol dost jinak – jednak konstatuje jeho vzácnost, ovšem zmiňuje se i o jeho neoblíbenosti v minulosti: Staří rolníci na něho všechny hromy svolávali, když ho měli na polích tolik, že jim až mouku otravoval. Dnes ho spatříte jen tu a tam. Je to s těmi kytkami vůbec někdy potíž! Rolníci koukol hubí a sběrny ho zas vykupují pro jeho léčivé látky. Možná že se jednou dočkáte toho, že na některém poli budou pěstovat místo obilí koukol. Proč ne?
Michaela Šourková v Květeně ČR z roku 1990 potvrzuje dávné otravy: Semena A. githago obsahují toxické glykosidy. Z minulých dob jsou známy otravy lidí i dobytka; v dnešní době vzhledem k vzácnosti druhu a zdokonalení agrotechniky prakticky nepřicházejí v úvahu.
Ještě silnější vyjádření obsahuje pátý díl Červené knihy ČR a SR z roku 1999, Jan Čeřovský zde uvádí, že koukol je prudce jedovatá bylina. Semena obsahují toxické glykozidy, které v minulosti působily i smrtelné otravy chovných zvířat i lidí.
Naprosto nejtvrdší konstataci zákeřnosti koukolu najdeme v článku Jiřího Sádla a Petra Pyška Zelení cizinci přicházejí, který vyšel v časopise Vesmír v roce 2004: Koukol, plevel to vyčouhlý a drobnolistý, obilí zvlášť nekonkuruje. Je však jedovatý (má dva glykosidy, které se jmenují, jak už možná tušíte, agrostemmin a githagin) a pravidelná příměs jeho semen v mouce může způsobit chronickou otravu. Prý byl dokonce odpovědný za některé středověké „mory“, tj. hromadná onemocnění lidí.
Co k tomu dodat? Ještě pár let a koukol bude možná odpovědný i za smrt svatého Václava a vyvraždění Slavníkovců.

Takže jak to vlastně je?
Sedláci se báli jílku, ale i sveřepu, samozřejmě také námelu. Koukolu však ne, o jeho záludnosti se ještě na začátku 19. století ani neučilo ve školách. Zřejmě je to tím, že koukol je velmi nápadný, takže by se jím dokázal otrávit leda sedlák zcela neschopný, či rovnou slepý.
Navíc je evidentní, že české jméno koukol bylo v minulosti používáno pro více „neužitečných“ polních rostlin – především pro jílek, snad i sveřep a námel. Otravy tímto „nepravým koukolem“ jsou možné, v obilném poli jsou totiž tyto rostliny přehlédnutelné. Právě proto se o nich učila dokonce i malá dítka ve starých českých školách. Před koukolem ale varována speciálně být nemusela (až na přelomu 19. a 20. století byla ve školních učebnicích jen konstatována jistá škodlivost koukolových semen). Pokud se tedy snad někdo otrávil údajným koukolem, mohl se ve skutečnosti otrávit zcela jiným polním plevelem. Koukol nebyl vždy jen druhem Agrostemma githago, v běžném jazyce byl označením pro polní plevel obecně! Nic neobyčejného na tom není, vždyť i dnes my sami používáme běžně a bez rozpaků podobnou shodu jmen – řeknu-li totiž „plevel“, nemusím tím hned zákonitě myslet Holosteum umbellatum!
V Lékařském rádci pražského okresního lékaře K. Bulíře z roku 1912 najdeme také kapitolku, která se věnuje falšování potravin: K mouce přidává se často sádra (by docílilo se větší váhy), křída, bílá hlinka, mastek, ano i skalice bílá a modrá. Tyto poslední, velmi nebezpečné přísady, mísí se hlavně s moukou zkaženou, by stala se opět vhodnou k pečení. Pokud tedy v minulosti přidávali nepoctiví mlynáři a obchodníci do mouky síran zinečnatý a síran měďnatý, je až s podivem, že se po požití chleba neotrávila celá města! S tím však už nemá koukol (ba ani jílek) společného vůbec nic!

Budu velmi rád, když se se mnou čtenáři tohoto článku podělí o jakékoli detaily o známých a historicky doložitelných otravách koukolem. S potěšením je k tomuto pojednání přidám – a klidně i celé jeho vyznění přehodnotím. Zatím totiž mohu jedině konstatovat, že čím intenzivněji byl koukol likvidován, tím častější byly zmínky o častých otravách lidí i hospodářských zvířat v jakési minulosti. Skoro přesně podle hesla když chceš psa bít, vždycky si hůl najdeš.

A tak se s dnes již vlastně vyhynulým koukolem rozlučme důstojně, poeticky. Snad právě v tomto Demlově vyznání na nás trochu pohlédne i historická pravda:
Není pravda, KOUKOLE, že jsem tě nenáviděl; tvá rána jest vykrvácená, vyšvechtalá, ústa tvoje zvučí jako bezzubá – miluji tě, stařečku, příliš rychle jsi trpěl, miluji tě pro ticho tvého soucitu.