Peter Simon Pallas (Peter – Pyotr – Simon von Pallas) se narodil 22. září 1741 v Berlíně, zemřel 8. září 1811 tamtéž. Byl to německý zoolog a botanik, průzkumník Sibiře.

Přístup ke vzdělání měl snadný, jeho otec byl profesor anatomie a hlavní chirurg na Collegium medico-chirurgicum v Berlíně (dnes klinika Charité) a zajistil mu soukromé učitele. Už ve 13 letech uměl anglicky, francouzsky, latinsky a řecky. Na Collegiu studoval lékařské obory, ale i botaniku (J. G. Gleditsch) a zoologii, na univerzitách v Halle (1758–59) a Göttingenu (1759–60) chodil na přednášky z mnoha oborů, včetně botaniky (podle Linného). V roce 1760 přešel na univerzitu do Leidenu a dokončil ji v 19 letech disertační prací o střevních parazitech. V červnu 1763 se souhlasem rodičů opustil lékařskou praxi a rozšiřoval si vzdělání ještě např. v Haagu a Londýně. Stal se členem londýnské Royal Society a dalších společností. Nejvíce ho zajímala zoologie a v nizozemských muzejních sbírkách zpracoval dosud nepopsané obratlovce. Toužil po cestování, ale pro otcovu nemoc se vrátil do Berlína a pokračoval ve vědecké práci, napsal Spicilegia Zoologica (1767–77).
V té době ruská carevna Kateřina schválila výzkumnou expedici do odlehlejších částí říše (především na Sibiř), aby získala podrobnější informace o své říši, o jejím obyvatelstvu, o výrobě i přírodních podmínkách. Pro expedici hledala odborníky. V roce 1767 nabídla Pallasovi místo profesora přírodních věd na Petrohradské akademii věd. Pallas místo přijal (30. 4. 1768) a krátce nato odjel na expedici. V letech 1768–74 vedl výpravu do Povolží, ke Kaspickému moři, na Ural, na západní Sibiř, Altaj, horní Amur, do Zabajkalska a zpět. Výzkum území téměř současně prováděli I. I. Lepjochin (Lepechin; 1740–1802, v roce 1768 oblast Volhy a Kaspického moře, 1769–74 Ural, 1774–75 Sibiř), J. A. Güldenstädt (1745–81, Ukrajina, Astrachaňská oblast, severní Kavkaz, Gruzie; deník posmrtně publikován Pallasem pod titulem Reisen durch Russland und im Caucasischen Gebürge (1787–91). Ovšem průkopníkem přírodovědného průzkumu Sibiře byl německý lékař Daniel Gottlieb Messerschmidt, který projel Sibiří už v letech 1716–23.
Pallas cestu zahájil v Moskvě, nejdříve přes Vladimir a Murom do Povolží (Simbirsk, Stavropol). Zaznamenával informace o neruských národech a jejich životě, o přírodních zajímavostech (sirné prameny), o fauně. V březnu 1769 pokračoval přes stepi do Krasnojarsku (zde se věnoval i botanice). Zpráva se musela samozřejmě věnovat přírodním zdrojům a jejich zpracování – těžbě soli (Sol-Ileck), starým dolům na měď, rybolovu atd.
V Gurjevu se setkal se švýcarským matematikem a fyzikem L. Eulerem (1707–83), který pracoval jako kartograf pro Petrohradskou akademii. Pallas věnoval pozornost všemu, s čím se setkal – kolísání hladiny Kaspického moře, životu Tatarů, Baškirů a dalších národů. Zimu expedice přežila s problémy v Ufě, kde se Pallas věnoval fenologickým pozorováním. Na jižním Uralu pak navštívil železárny, těžbu a zpracování mědi a stříbra v okolí Jekatěrinburgu zlaté doly. Další zimu přečkali v Čeljabinsku, kde Pallas zpracovával svoje zoologické záznamy. Setkal se s Lepjochinem a naplánovali si výzkum Sibiře – Lepjochin severní Ural a okolí Bílého moře, Pallas území k jižní hranici, kde měl aktualizovat starší Gmelinovy údaje.
Koncem zimy expedice pokračovala k severnímu Obu a Severnímu ledovému oceánu. Přes zdravotní problémy Pallase i ostatních (oční choroby, úplavice) bylo prozkoumáno území u řeky Irtyš, řeky Tobol, okolí Omska, Semipalatinska, Krasnojarska. Pak Altaj včetně dolů a hutí. Expedice překročila Jenisej a vrátila se do Krasnojarska na zimu. U Krasnojarsku (1772) nalezl 680 kg vážící hrubozrnný kamenoželezný meteorit, nazvaný podle něj pallasit. V roce 1772 dosáhli Bajkal a navštívili Irkutsk, kde Pallas popsal místní zoologické nálezy z věčně zmrzlé půdy (ze zimy 1771–72). Od Bajkalu pokračovali na čínské hranice a přes burjatské území zpět do Irkutska. Cestou Pallas shromáždil materiály k monografii o stepních zvířatech, popisy bajkalských ryb a také místní květenu. Koncem léta cestovali přes Sajanské pohoří na zimu do Krasnojarsku, cestou zaznamenali místní doly, sibiřského kozorožce, zkamenělé stromy u Jeniseje. V lednu se už vraceli do evropské části Ruska, k řece Ural (Jaik), břehům Kaspického moře a koncem července se v Caricynu (Volgograd) setkali s částí expedice, která v Povolží sbírala botanické i zoologické vzorky na stepích. Věnovali pozornost slaným jezerům a starým památkám po turkotatarských národech. Začátkem června se vydali na cestu do Saint Petersburgu, kam dorazili 30. 7. 1774. Pallas zprávy z cest zpracoval do tří svazků jako Reise durch verschiedene Provinzen des Russisches Reichs (Saint Petersburg, 1771–1801). Cesta byla původně určená k zhodnocení místního průmyslu, ale zahrnuje údaje geologické, mineralogické, zoologické, botanické, etnografické a další. Na zprávě pracoval už během cesty, především na zimních zastávkách. Součástí práce jsou mapy a mědirytiny. Ačkoliv do Ruska přišel jako známý zoolog, cestou se vypracoval i na botanika a etnografa, využil znalosti statistiky, geologie, mineralogie.
Další Pallasovy práce s botanickým zaměřením jsou Flora Rossica (2 díly, Petersburg 1784–88, i rostlinná geografie); Katalog rastenij nachodjaščichsja v Moskve v sadu P. A. Demidova (Petersburg 1781); Opisanije rastenij Rossijskogo gosudarstva (Petersburg 1786); Species Astragalorum descriptae et iconibus coloratis illustratae (Leipzig 1800, 40 nových druhů, mědirytiny); Illustrationes plantarum imperfecte vel nondum cognitarum (Leipzig 1803, ilustrace Geissler).
V roce 1776 byl zvolen zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V dalších letech Pallas např. učil přírodní vědy vnuky Kateřiny II., také prostudoval a zpracoval sbírky dalších přírodovědců. Jeho sbírku zakoupila carevna za 2000 rublů, přesto mohl se sbírkou dále pracovat. V letech 1793–94 připravil další expedici, tentokrát do jižního Ruska a na Krym. První rok byl věnován území kolem Caricynu a Kaspického moře, druhý rok výzkumu Krymu (včetně ovocnářství a vinařství) a v červenci návrat do Petersburgu. Z této cesty je výsledkem práce Bemerkungen auf einer Reise in die Südlichen Statthalterschaften des Russischen Reiches (1799–1801). Carevna Pallasovi věnovala dům a pozemky v Simferopolu, kde žil do roku 1810. Po smrti druhé manželky požádal cara Alexandra o možnost návratu domů, do Berlína.

Botanická zkratka jeho jména je PALL., v zoologii se používá PALLAS. Popsal mnoho živočichů (např. kočkovitá šelma manul), ale popisoval i rostliny, v IPNI je uveden u 1488 záznamů. Z druhů jím popsaných jmenujme alespoň Astragalus alopecurus, Astragalus dasyanthus, Camphorosma annua, Iris lactea, Salicornia prostrata, Suaeda prostrata aj.
Na jeho počest pojmenoval Klotzsch v roce 1853 rod Pallasia, Rubiaceae. Vzhledem k tomu, že totéž jméno (v jiných souvislostech) bylo použito u dalších rodů z čeledí Asteraceae (1784), Poaceae (1777), Polygonaceae (1782), patří pouze mezi synonyma. Z druhových jmen se k jeho jménu vztahují například Crocus pallasii, Lonicera pallasii, Seseli pallasii, Pinus nigra subsp. pallasiana.
Pallas