Palynologie zkoumá pyl, mikrospóry produkované samčími orgány rostlin, který rozpoznává do druhů a typů podle morfologických znaků.
Pyl
Pylová analýza je metodou pro rozlišování spekter pylu nalézajících se v různě rychle se akumulujících sedimentárních sériích za nepřístupu vzduchu a v kyselém prostředí, nejlépe v rašelině v horských vrchovištích, jezerech nebo v nížinných slatinách; hůře v říčních nivách. Výzkum se odehrává v čase a prostoru, kde časová dimenze je důležitější.
Pyl
Pyl
Paleoekologie podává informaci o bývalých ekosystémech, o migraci rostlin, vývoji lesních společenstev a sukcesi druhů. Slouží k zjištění klimatických změn a lokálních poměrů na stanovišti. Především se soustřeďuje na vývoj vegetace po ústupu ledovců v pozdním glaciálu (před 15–10 tisíci lety) a holocénu (10 tisíc let až dnešek). Od subatlantického období (SA) před 2500 lety objasňuje hlavně vztah člověka k původní krajině.
Následující standardní procentuální pylový diagram na příkladu profilu z jihomoravského Vracova (hloubka 5 m) zobrazuje časový sled dřevin a bylin od světlomilných, vlhkomilných a mokřadních k apofytním a antropochorním druhům současnosti. Víc než sto rašelinných vzorků bylo pylově analyzováno z různých hloubek sedimentu. Vývoj začínajícího glaciálního dryasového (DR I–III) jezera dokládá hlavně vodní flóra chlorokokálních řas (Pediastrum).
Pylový procentuální diagram z jižní Moravy (Vracov)
Terestrická vegetace je rekonstruována jako glaciální tundra období staršího dryasu (DR II) s keříčky kleče (Pinus) a břízy (Betula) a řadou světlomilných druhů (pelyněk – Artemisia, devaterník – Helianthemum a čeleď merlíkovitých – Chenopodiaceae). Lesnatým alleroedským oteplením (ALL) datovaným k 12 tisícům let se udává přechod k boro-březovým lesům a k poslednímu dryasovému ochlazení (DR III) indikovanému šířením jalovce (Juniperus). Náhlý klimatický zlom v oteplování je iniciálním obdobím holocénu. V preboreálu (PB) (10 tisíc až 9500) ještě převládá březová lesostep.
V následujícím období teplejšího ale suššího boreálu (BO) (9500–8500) se šíří borovo-lískové lesy s jalovcem, později i s teplomilnými dřevinami jilmem (Ulmus), dubem (Quercus) a lípou (Tilia). Hladina jezera se snižuje a k planktonním řasám (Botryococcus a Tetraëdron minimum) se přidává pobřežní a vodní vegetace vyšších rostlin (stolístek – Myriophyllum, rdest – Potamogeton a zevar – Sparganium).
Na konci boreálu jezero mizí pod vrstvou rozsáhlých mokřadních kapradin (Thelypteris palustris). Starší atlantik (AT) (8500–6000) s vlhkým a teplým klimatem (o 4 °C více než dnes) znamenal šíření temperátních smíšených doubrav (dub, lípa, javor) v podrostu s hojnou lískou. V moravské nivě vznikaly lužní lesy (jilm, jasan, osika) a olšové mokřady s krušinou olšovou (Frangula alnus). Hladina jezera se uzavírá porosty leknínů, orobince a přetrvávajících kapradin.
V mladším atlantickém období (6000–4500) se dub stává dominantní dřevinou. Díky vlhku však kapraďorosty ustupují a šíří se opět planktonní vodní řasy (Desmidiaceae a Mougeotia). Následné klimaticky nestálé období subboreálu (SB) (4500–2500) přineslo další změny ve vegetaci. Na jižní Moravě se rozšířil habr a v okolních pahorkatinách dochází k rychlému formování bukojedlin. V důsledku prehistorického osídlení Dolnomoravského úvalu (Triticum t.) dochází ke vzniku nelesních synantropních formací indikovaných travinami (Poaceae) a dalšími druhy (šťovík, jitrocel kopinatý a j. vyšší). V starším subatlantiku (SA1) (2500–13. stol.) s ochlazením a dalším zvlhčením klimatu vzrůstají indikátory druhotného zestepnění krajiny. Na jezeře došlo ke vzniku eutrofních lagun (Tetraëdron). V mladším subatlantiku (SA2) (od 13. století po dnešek) na píscích tvořila významnou příměs doubrav borovice. V raném středověku obilniny jako pšenice a žito byly doprovázeny plevelnými druhy chrpa modrá (Centaurea cyanus) a koukol (Agrostemma githago). V 19. století jezero zůstává částečné otevřené a porostlé lekníny (Nymphaea).
Pyl
Pořadatelé a sponzoři akce:

Botanická zahrada
PS
BOTANY.cz
Botanický ústav
MŽP