Josif (Josip) Pančić se narodil dne 17. dubna 1814 v Ugrini nebo Bribiru v Chorvatsku, zemřel 8. března 1888 v Bělehradě. Srbský lékař a botanik chorvatského původu.

Pocházel ze zemědělské rodiny, ale strýc kněz mu umožnil chodit do škol – základní v Gospići, střední v Rijece, univerzita v Záhřebu (1830). Josip začal studovat filozofii, ale pak se rozhodl pro medicínu v Pešti. S menší finanční podporou a výdělkem soukromého učitele mu studium trvalo 10 let. Naučil se mnoho jazyků a ke studiu medicíny si přidal přednášky maďarského botanika a lékaře J. Sadlera (1791–1849). Studium dokončil v roce 1843 disertací Taxilogia Botanica. Získal tituly doktora medicíny a botaniky. Po studiích si otevřel soukromou ordinaci v Budíně, ale nevedlo se mu.
Nečekaně dostal nabídku místa vychovatele v hornickém městě v severním Banátu, to mu poskytlo finanční zajištění a volný čas na vědu – zajímal se o horniny a minerály, ale hlavně podnikal botanické exkurze do Karpat, na písečné duny Deliblatske peščary a kolem dunajské soutěsky Železná vrata. V roce 1845 se vrátil nejdřív do rodné obce a pak s herbáři a geologickými sbírkami odcestoval do Vídně. Určoval je v Přírodovědeckém muzeu a seznámil se s dalšími botaniky. Na univerzitě navštěvoval botanické přednášky S. L. Endlichera (1804–49) a o banátských rostlinách se radil se znalcem Banátu J. Heuffelem (1800–57). Setkal se také s balkánskou emigrací. Nejvíce se spřátelil se Srbem Vukem Karadžićem (1787–1864) a Slovincem Franem Miklošičem (1813–91). Karadžić, tvůrce novodobé srbštiny, se zajímal o Pančićovy plány. Pančić předpokládal, že květena Bosny je spojnicí mezi flórou adriatickou a panonskou. Proto odjel v roce 1846 do Bělehradu. Neúspěšně se obrátil na ministra vnitra a ucházel se o zaměstnání v Užici na hranici Bosny, což bylo podezřelé. Náhodou ho požádal ministr zahraničí o pomoc při likvidaci epidemie tyfu, a tak získal místo lékaře, později (1847) dokonce pro oblast Kragujevace. V tomtéž roce změnil státní příslušnost z rakouské na srbskou, seznámil se s budoucí ženou, později přestoupil z církve katolické do srbské pravoslavné a oženil se.
Od roku 1853 učil v Bělehradě na lyceu jako mimořádný profesor, v roce 1854 dostal srbský pas a stal se řádným profesorem. Učil botaniku, zoologii, agronomii, geologii, mineralogii a sepsal učebnice zoologie, geologie a mineralogie. Také si změnil křestní jméno Josip na Josif. Později přednášel na bělehradské vysoké škole zvané Velika Škola (založena 1808, přejmenována 1863 na Bělehradskou univerzitu) a byl opakovaně jejím rektorem v letech 1866 až 1872. V roce 1874 založil na břehu Dunaje botanickou zahradu, která byla v roce 1887 poškozena povodní. Po jeho smrti v roce 1889 byla zahrada přemístěna do bývalého ovocného sadu Jevrema, děda srbského krále Milana Obrenoviće. Na jeho památku se jmenuje Jevremovac a dnes má rozlohu 5 ha, je v ní univerzitní Botanický ústav s herbáři založenými v roce 1860 (Pančićovy sběry z Banátu, Maďarska, Černé Hory, Srbska a Bulharska, z cest do Itálie a Rakouska). Herbář dnes obsahuje asi 180 tisíc dokladů. V roce 1856 vydal výsledky deseti let práce na květeně Srbska Verzeichnis der in Serbien wildwachsenden Phanerogamen nebst den Diagnosen einiger neuer Arten, kde uvádí 1806 rostlinných druhů, včetně poprvé popsaných. S italským lékařem a botanikem R. Visianim (1800–78) sepsal Plantae serbicae rariores aut novae (1862, 1866, 1870). V roce 1865 vyšla Flora u okolini Beogradskoj (6 vydání, 1865–92), v roce 1871 vyšlo Šumsko drveče i bilje u Srbiji. A v roce 1874 vydal svou hlavní práci zahrnující 28 let výzkumů Flora Kněževine Srbije ili vaskularne biljko, koje v Srbiji divlje rastu (Flora Principatu Serbiae), dodatky Dodatak Flori Kněževine Srbije (Addidamenta ad Floram Principatus Serbiae) v roce 1884. Bylo v nich uvedeno celkem 2422 vyšších rostlin, z toho 31 do té doby neznámých. Z cest do Bulharska vzešla v roce 1883 Građa za floru Kněževine Bugarske, doplněná v roce 1886 Nova građa za floru Kněževine Bugarske. Z cesty v srpnu a září 1873 do Černé Hory napsal v roce 1875 Elenchus Plantarum Vascularium quas Aestate a. 1873 in Crna Gora. Procestoval oblast pobřežního krasu, hory Orjen, Lovčen, Durmitor, Sinjavinu, Vojnik, Komovi, horní tok řek Tara a Morača.
Nejznámější je jeho objev smrku omoriky (Picea omorika). K hledání ho vedlo to, že srbština rozlišuje jehličnany: jela (jedle), smrk, bor (borovice) a omorika. Neznámý strom hledal v okolí Užice, když v roce 1855 získal první zprávy. Následně v roce 1861 hledal v okolí řeky Tara, v roce 1865 požádal lesnický úřad západního Srbska o zaslání vzorků větví a šišek od Tara, z pohoří Zlatibor a hor kolem Užice. Mezi vzorky se objevily větve omoriky, bez udání lokality. V roce 1866 se šesti studenty omoriku hledali v terénu, opět neúspěšně. Až v roce 1876 našel omoriku v kaňonu Tara u Zaovine. Semena rozeslal do evropských botanických zahrad, pak se omorika dostala do parků. V Evropě se pěstuje od roku 1880, u nás snad od roku 1906. Na původním herbářovém listě u položky omoriky z roku 1875 v Zaovine uvedl Abies omorika bez popisu jako nomem nudum. V roce 1876 v pojednání Eine neue Conifere in den ostlichen Alpen publikoval popis s vědeckým jménem Pinus omorika. V roce 1877 upravil jméno český botanik Emanuel Purkyně (1831–82) na Picea omorica (Pančić) Purkyně. Pančić sice v roce 1887 v práci Omorika nova fela četinara u Srbiji použil také jméno Picea omorika, ale Purkyňova úprava byla publikována dříve.
Zastával i politické funkce – v letech 1870 a 1871 byl členem Skupštiny, v roce 1880 byl presidentem Kulturní rady na ministerstvu kultury, v roce 1884 členem státní rady. Když byla v roce 1887 založena Srbská královská akademie věd a umění, byl jmenován jejím prvním presidentem. Pančić zemřel v Bělehradě, dá se říci, že při práci.
V roce 1951 byl na jeho počest přejmenován v pohoří Kopaonik (na hranici Srbska a Kosova) vrch, původně Milanov vrch (2017 m) na počest prvního krále moderního Srbska, Milana Obrenoviče (1854–1901). V roce 1951 tam bylo Pančićovo tělo přeneseno do malého mauzolea, na jehož stavbě se podílela akademie, bělehradská univerzita a turistická jednota. Věnování v památníku zmiňuje Pančićovo přání, být zde uložen, aby v klidu odpočíval navždy. A také doporučení, že pouze pochopením a znalostí přírody lze dokázat své zemi, jak mnoho je milována a ctěna. Srbská část pohoří Kopaonik byla vyhlášena národním parkem. Poblíž památníku byla na vrcholku postavena telekomunikační věž. To zřejmě bylo důvodem bombardování NATO v roce 1999, které památník poškodilo. Nálety byla poškozena i rezervace omoriky Crveni potok v Národním parku Tara.

Botanická zkratka jeho jména je Pančić. Z druhů, které popsal, jsou nejvýznamnější dva druhy ramondie (Ramonda serbica, R. nathaliae), javor Acer intermedium, kozlík Valeriana bertiscea a omorika Picea omorika.
Na jeho počest pojmenoval Visiani rod Pancicia, Apiaceae. Druhová jména nesou např. Artemisia pancicii (v roce 1959 jméno neplatně publikováno, platná publikace v roce 2003 na základě položky v Brně, holotyp, tj. typový exemplář herbář BRNU, v Budapešti isotypy, tj. duplikáty), Cicerbita pancicii, Orobanche pancicii, Cardamine pancicii, Valeriana pancicii a mnoho dalších.
Picea omorika