Pokud jste se zrovna dnes – tedy 30. dubna – objevili u snad nejznámějšího českého menhiru u severočeských Klobuk ještě před svítáním a počkali jste si na první sluneční paprsky, viděli jste Slunce vycházet nad Řípem. Možná, že právě proto tady stojí tento menhir, možná je to svérázný kalendář po věky zaznamenávající, že každoroční doba hojnosti začíná přesně v poslední dubnový den, tedy tehdy, když Slunce vyjde přesně nad Řípem. Hodinová ručička – nebo spíš list z trhacího kalendáře – prst tyčící se k nebi, vertikála odbíjející čas všemu placatému tady dole. Ale taky se prý říkávalo, že kdysi prosil klobucký pastýř Ježíše Krista a svatého Petra, aby se nad ním smilovali a nechali ho na tomto světě navěky. A přesně podle přání toho hlupáčka se i stalo: zkameněl, proměnil se v obří balvan, který stojí nad vesnicí dodnes a nejspíš tu opravdu bude stát navěky. Tomu říkám nefalšovaný boží humor.
Menhir
Zkamenělý pastýř je pískovcový balvan, jeho výška dosahuje asi 350 cm, hmotnost zhruba 5 tun. Nejstarší doklad o jeho existenci přináší vojenská mapa z šedesátých let 18. století. Je však téměř jisté, že tu stojí daleko déle, snad pamatuje i naše bratry Kelty. V kraji byl nejspíš vždy ctěn, když jej totiž v roce 1852 povalila vichřice, tehdejší obecní rada rozhodla, že takto to tedy rozhodně zůstat nemůže a kámen nechala na obecní výdaje znovu postavit.
Z botanického hlediska se o něm mnoho říci nedá, stojí v obilném poli, vede k němu cestička s odpočívadlem a velmi strohou okrasnou výsadbou. Nás především pobavily trpasličí tulipány u cesty – takové ty, kterým se někdy říkává Tulipa kaufmanniana a vlastně jsou to nejspíš všelijací hybridi. Nicméně zjev to byl velmi milý a potěšující, jako skřítkové u pat Goliáše. Na tomto místě jsme vůbec měli ze všeho zvláštní radost, celé to tady bylo úsměvné až šťastné.
Menhir
Jen pár minut jízdy odtud najdeme místo, které dnes už zná v této zemi snad úplně každý. Když jsem poprvé viděl fotografii nedostavěného gotického kostela v Panenském Týnci, jaksi divně vnitřně jsem vytušil, že přinejmenším bude ukryt uprostřed hlubokých hvozdů, znenadání se vyloupne z trnitých houštin a svou mohutností zastře snad i sama nebesa. Zmýlil jsem se, jsem nejspíš moc velký romantik.
Menhir
Zaparkovali jsme u zdravotního střediska, vedle cesty stála pěkná barokní kaplička, prošli jsme parkoviště plné aut, nahlédli do velmi nudného parku (většina stromů patřila k druhu Aesculus hippocastanum), hned za branou nás nalákala cedule k návštěvě krámku s kýčovitými suvenýry, chrámová loď vůbec nebyla tak obrovská, jak jsem čekal, navíc v ní bylo dost hodně lidí, nejeden z nich stál v jakési divné pozici s rukama mírně odtaženýma od těla a hlavou zakloněnou vzhůru, a hlavně se vůbec nehýbali, jen stáli a stáli, což mi dost vadilo – nerad totiž fotím u historických památek lidi (ještě snad v historických kostýmech, ale stejně…), do toho štěkali psi. Jeden zvláštní zážitek jsem tam ale pozoroval: když jsem se zaklonil, abych vyfotografoval zeď chrámu, luplo mi v zádech. No co já vím… Ale ruce odtažené od těla jsem určitě neměl. Jinak u této vertikály jsem žádný speciální božský žert rozhodně nezaznamenal a můj romantický duch se lépe nasytí i při cestě přes pole k vyhořelé kapli u středočeského Bříství. Už dávno jsem si povšiml, že „duchovně významná místa“ jsou často plná pozoruhodných rostlin – co vám mám říkat, znáte třeba Chotuc nebo mikulovský Svatý kopeček? Tady to tak prostě není.
Menhir
I Panenský Týnec má však jedno skutečně botanicky hodnotné místečko. Je jím místní hřbitůvek. Právě zde našel místo svého posledního odpočinku slavný český dobrodruh a lovec orchidejí Benedikt Roezl. V Praze má pomník na Karlově náměstí, najít jeho hrob v Panenském Týnci určitě nebude vůbec žádný problém. A tak se hned ptám prvního pána, kterého na hřbitově potkám: Dobrý den, nevíte, prosím, kde má hrob Benedikt Roezl? Pán evidentně znejistěl, tak se mu snažím napovědět: …ten slavný botanik! Nejistota v očích onoho dobrého muže ještě poporostla, nakonec jen zaslechnu: To nevím, ale tady je jeden rudoarmějec. Nevadí, kdo by znal nějakého botanika. Stačilo projít hřbitůvek kolem nejstarší zdi a byli jsme na místě. Leží tam se svým otcem, na hrob někdo položil čerstvou kytičku tulipánů (evidentně Tulipa ×gesnerana – tulipány nám dnes dělaly radost neustále), u paty pomníku raší voňavé konvalinky.
Menhir
Najednou si trochu divně vzpomenu na pastýře od Klobuk, který se bál zemřít. I směr Roezlova pomníku je vlastně výrazně vertikální.
Menhir
Fotografováno dne 30. 4. 2016.