Syn.: Hamamelis persica DC. – parócie perská
Čeleď: Hamamelidaceae R. Br. – vilínovité
Parrotia persica
Rozšíření: Severní Írán a Ázerbájdžán.
Ekologie: Smíšené lesy v nižších nadmořských výškách (200–800 m n. m.). Kvete v březnu až dubnu před rašením listů.
Popis: Keř až 5 m vysoký (nebo malý strom až 10 m), vícekmenný, široce rozložený. Borka hnědošedá, uvolňuje se ve větších plátech a zanechává po sobě skvrny, které pozvolna tmavnou. Listy opadavé, střídavé, na vrcholu tupé a zaokrouhlené, 5–20 cm dlouhé, poměrně tuhé a kožovité, po obou stranách pýřité. Raší brzy a dlouho drží na větvích. Na podzim se vybarvují až do červena. Květy oboupohlavné, drobné, žluté, kalich pětidílný, koruna chybí, tyčinky nápadně červené. Plody dřevnaté tobolky. Má velmi tvrdé dřevo.
Parrotia persicaParrotia persica
Parrotia persica
Využití: Zajímavá jako solitéra především na podzim svými listy, ale málo využívaná. V Íránu se osvědčila jako dřevina vhodná pro stabilizaci svahů narušených erozí.
Poznámka: Druh popsán v roce 1831 a pojmenován podle německého přírodovědce a cestovatele J. J. F. W. Parrota (1792–1841), který působil na univerzitě v Tartu.
Parrotia persica
Parrotia persica
Fotografováno v říjnu 2007, květnu 2009, březnu a dubnu 2010 (zámecký park Slatiňany).