Carl Eduard Adolf Petzold se narodil dne 14. ledna 1815 v braniborské obci Königswalde (dnes Lubniewice na území Polska), zemřel 10. srpna 1891 v Blasewitz u Drážďan. Byl to významný německý zahradní architekt, jedna z nejvýraznějších i nejdůležitějších postav evropské zahradní architektury 19. století.

Jeho otec byl evangelickým pastorem, v roce 1826 se rodina přestěhovala z braniborské Nové Marky do hornolužického městečka Muskau (Mužakov). V letech 1831–34 mladý Petzold absolvoval zahradnické učení ve službách knížete Pücklera působícího mužakovského parkinspektora Jacoba Heinricha Rehdera (1790–1852), jinak též otce Theodora Heinricha Rehdera, nám dobře známého pozdějšího zahradníka z Hluboké nad Vltavou. Hornolužický Mužakovský park patřil už v první polovině 19. století zásluhou knížete Hermanna von Pückler-Muskau (1785–1871) k nejvěhlasnějším krajinářským parkům střední Evropy, byl zdrojem inspirace pro nově vznikající anglické parky téměř v celé kontinentální Evropě.
V letech 1835–43 se Petzold vypravil do světa na zkušenou, působil v té době v zámeckých parcích například v Eisenbachu, Matzdorfu, Neuenhofu, procestoval velkou část Evropy, navštívil samozřejmě i Anglii. V letech 1844–52 byl dvorním zahradníkem v Ettersberku a Výmaru ve službách velkovévody Carla Friedricha von Sachsen-Weimar a jeho choti Marie Pawlowny, sestry ruského cara Alexandra I. Nakonec se v roce 1852 vrátil zpět do Muskau, kde vstoupil do služeb prince Wilhelma Friedricha Karla von Oranien-Nassau, který se mezitím stal majitelem dřívějšího Pücklerova panství. Získal u něj i funkci holandského parkdirektora.

V roce 1861 vyšla jeho velmi důležitá práce pod názvem Die Landschafts-Gärtnerei, která se vlastně stala precizní učebnicí dobové krajinářské zahradnické tvorby. Její základ tvoří zásady Pücklerova přístupu ke krajině a zahradní architektuře, Petzold tuto stránku knihy doplňuje o své rozsáhlé dendrologické znalosti, ale nastiňuje také historii starého a nového zahradního stylu, zamýšlí se nad funkcí budov v zahradách, představuje využití vodních prvků i skalních partií, hodnotí mimo jiné i působení barev v zahradních a krajinářských kompozicích atd., atd. Exotické dřeviny používal už kníže Pückler většinou jen v okolí budov, na vzdálenějších místech parku preferoval dřeviny domácí – totéž převzal i jeho parkinspektor Rehder a samozřejmě později i Petzold. Zdá se tedy, že oceňování anglických parků v Evropě jen podle pestrosti a exotičnosti druhového zastoupení dřevin může být vlastně pouze značně jednostranným pohledem na hodnotu daného parku, může být dokonce až matoucí, o historické hodnotě krajinářské úpravy nemusí nikterak podstatně vypovídat. Rozhodující je spíše celková koncepce parku, nenásilnost v umístění zahradních prvků v parku a především návaznost parku na okolní krajinu.
V roce 1857 Petzold založil společně se zahradníkem Georgem Kirchnerem v okrajové části Mužakovského parku (dnes na území Polska) arboretum s pozoruhodnou dendrologickou sbírkou a v roce 1865 poblíž arboreta vznikla i okrasná školka. Ta brzy proslula kvalitním a atraktivním sortimentem dřevin a získala odběratele po celé Evropě. V botanických citacích je Petzoldovo jméno uváděno ve tvaru PETZ., v IPNI je uveden u 21 záznamů. V roce 1864 vyšel soupis dřevin mužakovského arboreta s názvem Arboretum Muscaviense: Über die Entstehung und Anlage des Arboretum Sr. Königlichen Hoheit des Prinzen Friedrich der Niederlande zu Muskau a právě z této knihy pochází i většina citací, Petzold proto bývá v nich uváděn společně s Georgem Kirchnerem.

Celkově Petzold vytvořil okolo 170 zahradních projektů především v Německu, ve Slezsku a Nizozemsku, ale také v Čechách, Polsku, Bulharsku a Turecku. Na území Čech pracoval na projektech parků ve Smiřicích (1868), v Dobřenicích (1868–70), Českém Dubu (okolo 1869), Skřivanech (1872), na Malé Skále (1880), v Josefově Dole u Jablonce nad Nisou (1883), Lysé nad Labem (1890–91), snad se podílel i na koncepci pražské Gröbovky – jednalo se tedy především o projekty parků pro sídla významnějších průmyslníků. Je jistě zajímavé, že výše jmenovaná Petzoldova kniha se nacházela i v knihovně hraběte Arnošta E. Silva-Taroucy, lze snad předpokládat, že alespoň takto zprostředkovaně byly Petzoldovy architektonické principy určitou inspirací i pro vytváření zámeckého parku v Průhonicích. Řada Petzoldových projektů byla v průběhu 20. století bohužel silně zdevastována či necitlivě přeměněna – to ostatně postihlo i Mužakovský park – na Petzolda se pozapomnělo. Avšak od devadesátých let minulého století se jeho dílo opět stává historicky ceněným a vysoce uznávaným. Je znovu objevován jeho význam na utváření krajinářských parků kontinentální Evropy, především tedy její centrální části.
Mužakovský park