Nešťastné Polabí, tragické východní Zápraží… Na samém jeho okraji, kousíček od posledních domků Dobřichova (okres Kolín), obklíčená makovým polem stojí Pičhora. Vršek vcelku nevelký, spíš jen takový ušlápnutý pahorek, napohled žádná sláva od jihu ani severu. Jenže tahle Pičhora je v určitých vědeckých kruzích daleko věhlasnější, než by si hned tak někdo vůbec připustil. Mají to tady velmi rádi archeologové.
Pičhora
Pičhora u Dobřichova je celoevropsky významná archeologická lokalita ze starší doby římské. V roce 1896 tu dělníci narazili při těžbě štěrku a písku pro stavbu silnice na několik starých hrobů. Záhy se ukázalo, že se jedná o žárové pohřebiště, do roku 1906 tu bylo prozkoumáno na 160 žárových hrobů. Pohřebiště zde plnilo svou funkci od přelomu letopočtu zhruba do roku 180 n. l., přičemž inventář hrobů především z první čtvrtiny 1. století n. l. dokládá kontakty místního obyvatelstva s Římskou říší. Jde zřejmě o hroby bojovníků stále velmi málo známé markomanské Marobudovy říše, která ležela na dnešním českém území. V nálezech najdeme keramiku, nádoby bronzové i stříbrné, železné, bronzové i stříbrné spony, přezky a kování opasků, šperky, jehlice, hrací kameny, hřebeny, zrcadla, meče, koňské postroje aj. Nálezy jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze.
Pičhora
Už v 19. století byl na vrcholu Pičhory postaven pomník archeologickému výzkumu, tehdy jediný svého druhu u nás. V současnosti byl doplněn ještě o další vymoženosti postmoderní doby. Samozřejmě zde nechybí naučná stezka (ta aby někde chyběla), tato se jmenuje obzvláště duchaplně „Stezka Markomanů“. Najdeme tu hned několik výkladových tabulí, které se snaží vysvětlit funkci tohoto místa. Zcela určitě zaujmou rekonstrukce ohrazené pohřební hranice a žárového hrobu i s urnou. Kousek dál pod kopcem narazíte i na rekonstrukci markomanského obydlí. Velmi originálně působí zdejší rozhledna, která se nad okolní terén zvedá o úžasných 200 cm (možná je nižší, neměl jsem u sebe zrovna metr) a nabízí neotřelý pohled na nedaleký kravín a do kmenů blízkých borovic. Rozhledny vůbec jsou pozoruhodným fenoménem dnešní doby, stavějí se s oblibou na místech naprosto nevhodných, nesmyslných až komických – podstatné na nich ale je, že se na ně dají čerpat státní a evropské dotace.
Pičhora
V přilehlém přístřešku jsme si prohlédli několik prázdných lahví od alkoholu po poslední pařbě, na zemi dřívější archeologické vykopávky teď nahrazovaly rozházené plastové lahve a igelitové tašky. Brčálovou barvu plastových lahví mile doplňovaly droboulinké, leč početné kvítky hvozdíku kartouzku (Dianthus carthusianorum) a trávničky obecné (Armeria vulgaris), občas se nad nimi statečně rozkročila máčka ladní (Eryngium campestre), či jiný květnatý pozdrav rozšafné a neuvěřitelně houževnaté bohyně Flóry.
Pičhora
Nezměrně nás zaujala nedaleká výsadba nového parku, který je rovněž součástí „Stezky Markomanů“. Na dost malé ploše tu bylo vysazeno 33 taxonů dřevin, přičemž řada z nich je tady hned v několika exemplářích – jen smrk sitka (Picea sitchensis) je tu ve čtyřech kusech, habrů (Carpinus betulus) dokonce šest. Co dělá severoamerický smrk sitka na starogermánském pohřebišti sice ani za pět Ódinů nepochopím, ale proč se zrovna namáhat se sitkou, když stejně lze kroutit hlavou i u řady dalších nesmyslných dřevin. Je tu třeba do Evropy až kolem roku 1700 ze Severní Ameriky přivezený dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos), novinky evropského 17. století zastupuje severoamerický dub červený (Quercus rubra), za století osmnácté je tu katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides), starší časy evropské pozdní renesance reprezentuje třeba zerav západní (Thuja occidentalis). Ale nemyslete si, že je to nějaký park jen „amerikánský“, najdete tu i předaleký Orient, pár kousků tu má svitel latnatý (Koelreuteria paniculata) nebo morušovník bílý (Morus alba). Výsadba exotických dřevin na tomto místě má být nejspíš senzační recesí, taškařicí, ze které by se někdo možná až za břicho popadal. Je to v podstatě moje vina, že jsem bulík, který se neumí pobavit na markomanských hrobech.
Pičhora
Téměř neuvěřitelným dílem je informační tabule k tomuto přeplněnému parčíku – nenajdete na ní ani jediné správně napsané latinské jméno, skutečně ani jedno! K největším raritám patří třeba „buksus semperuirens“ což by měl být zimostráz vždyzelený, dub červený je tu jako „guercus rubra“ (to je jistě o něco lepší, než mezi mnoha floristy dobře známý „kvérčus“ z jistého raději nejmenovaného východočeského zámeckého parku), Ulmus glabra je tady v dysgrafickém provedení jako „ulmus gladra“, moc pěkně to sluší katalpě, ta je předvedena s druhovým jménem „bisnodidides“. A aby to nebylo líto ani českým jménům, tak Gymnocladus dioica tu kraluje jako „nahovětec“, poněkud tajemně až skoro magicky vyhlíží i české jméno temnoplodce černoplodého (Aronia melanocarpa) – „černý jeřáb“ bude snad vlastní bratr legendární „černé sanitky“.
No a hned vedle najdeme i ceduli k nedaleké přírodní památce Sládkova stráň. Velmi by nás udivilo, kdyby na ní bylo všechno správně – ale už se nám to ani moc nechce číst. Tak si aspoň všímáme fotografie vstavače mužského s nápisem vstavač kukačka. Mužskej nebo kukačka, to je na Pičhoře putna, tady to prostě celé vymyslel nad realitu povýšený mediální odborník. Důležité je, že udělená dotace byla vyčerpána, zbytek je jen nepodstatný detail. A co je komu po návštěvnících, vždyť on sem stejně nikdo nechodí.
Pičhora
Fotografováno dne 12. 7. 2016.