Gaius Plinius Secundus (Plinius Maior, Plinius Starší) se narodil v roce 23 v Novum Comum (Como), zemřel 25. 8. 79 ve Stabiích. Autor nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma.

Gaius Plinius Secundus

Před rokem 35 přišel do Říma, kde se vzdělával, zabýval se také rostlinami (v zahradě Antonia Castora). Později sloužil ve vojsku, pod vojevůdcem Gnaeem Domitiem Corbulem v Germánii v roce 47, podílel se také na římském vítězství nad germánským kmenem Chauků a stavbě kanálu mezi řekami Maas a Rýn. Jako mladý důstojník jezdectva sepsal práci o používání zbraní při jízdě koňmo. V Galii a Hispánii se naučil trochu keltsky. Pravděpodobně doprovázel otcova přítele Pomponia na výpravě proti germánskému kmeni Chattů v roce 50, po třetí navštívil Germánii s budoucím císařem Titem Flaviem. Byl ovliněn Senekou Mladším (4–68), proto se věnoval filozofii a rétorice, působil i jako advokát. Za Neronovy vlády žil především v Římě a věnoval se psaní svých děl. Za vlády císaře Vespasiána se vrátil do státní služby, sloužil jako zplnomocněnec na území Gallia Narbonensis (70) a Hispania Tarraconensis (73), navštívil také území Galia Belgica (74). V Hispánii se zajímal o zemědělství, místní zlaté doly a využití vody při dolování. Vespasian ho jmenoval prefektem římského loďstva.
Dne 24. 8. 79, v době erupce Vesuvu, která zničila Pompeje a Herculaneum, byl v Misenu. Jako velitel loďstva se pokoušel z pobřeží Neapolského zálivu evakuovat obyvatelstvo ohrožené výbuchem Vesuvu. Při pozorování výbuchu zahynul. Synovec, kterého adoptoval (Plinius Mladší), vysvětloval jeho smrt tím, že se nadýchal jedovatých plynů. Tělo Plinia Staršího bylo nalezeno pod sopečným popelem 26. 8. bez viditelného zranění.
Napsal 20 knih o germánských válkách (Bella Germaniae), zabýval se gramatikou a rétorikou (práce se ztratily), sepsal přírodovědnou encyklopedii Historia naturalis (37 knih, díly se jmenují podle oborů). Tato práce je souhrnem vědomostí jeho doby. Začal ji psát za Nerona, dokončil ji v roce 77 a věnoval Titovi Flaviovi Vespasianovi (39–81). Poslední díl vydal synovec Plinius Mladší až po jeho smrti. Práce sloužila až do období humanismu v Evropě jako hlavní pramen informací o přírodě, základ studia medicíny, vědomostí o rostlinách a rostlinných produktech (výrobky z rostlin), o zemědělství, také o architektuře, sochařství, geologii, mineralogii. V Římě jeho časů nebyly přírodní vědy příliš ceněny, to ho neodradilo.
Na jeho počest je jako pliniovská označována mimořádně mohutná erupce vulkánu se sloupy kouře a popele do stratosféry.

C. Plumier na jeho počest pojmenoval rod Plinia, Myrtaceae, Linné v roce 1753 toto jméno převzal, typ rodu je druh Plinia pinnata L., synonymum Eugenia pinnata (L.) Druce. Pliniovo jméno najdeme i jako druhové u několika taxonů, např. Arundo plinii Turra, Phellandrium plinii Bubani, Reseda plinii Bubani, Thysselinum plinii Spreng.