Historie zahrad pražského Smíchova je pestrá. Dnes hustě zastavěnou městskou čtvrť dříve z velké části pokrývaly staré zahrady, sady i vinohrady, současné smíchovské zahrady a parky jsou jen chabým pozůstatkem dřívější rozsáhlé zeleně. Dobře známá Zahrada Kinských z dvacátých letech 19. století tu tedy rozhodně osamocená nebyla, už ve středověku tu byly zahrady klášterní, od 17. století tu stávala Slavatovská zahrada, nakonec se právě tady usídlila i historicky první pražská univerzitní botanická zahrada. Avšak Smíchov se v druhé polovině 19. století velmi rychle rozvíjel, stará zahrada – byť třeba i památná – stála v porovnání s technickým rozmachem a rozvojem podnikání bohužel vždy až na druhém místě (no, možná to bylo místo spíš až čtvrté či dokonce páté).
Portheimka
K zeleným plochám dnešního Smíchova patří i nevelký parčík u barokního letohrádku Portheimka. Tento pozemek původně snad náležel ke kartuziánskému klášteru – ten byl však za husitských válek zničen. Dále až víme, že v první čtvrtině 17. století zahrada patřila Michnovi z Vacínova, na začátku 18. století pak zase jistému Michalovi Schöfflerovi, který ji v roce 1722 prodal za 2600 zlatých rýnských věhlasnému architektovi a staviteli Kiliánovi Ignáci Dienzenhoferovi (1689–1751). Od počátku nový majitel toto sídlo koncipoval jako svou vlastní letní vilu, stavěl tu vše pro sebe a svou rodinu. K dokončení vily došlo v roce 1728. Na výzdobě budovy se tehdy podíleli i další významní barokní umělci, například sochař Antonín Braun a malíř Václav Vavřinec Reiner. Dienzenhofer jistě pamatoval i na náležitou zahradu – vždyť ji tvořil mistr – navíc plochu k jejímu budování měl dostatečnou, byla totiž o poznání větší než dnes. Na Dienzenhoferovu zahradu ještě dále navazovala stará zahrada jezuitská, ve které Dientzenhofer postavil v roce 1735 poměrně rozsáhlý pavilon – ten se potom v roce 1775 stal součástí nově vznikající první pražské zahrady botanické.
Portheimka
Po Dienzenhoferově smrti v roce 1751 letohrádek se zahradou na čas držela jeho manželka Anna, která však záhy byla nucena pozemek odprodat Felicii Nellové z Nellenberku – byly tehdy ve hře nešťastné dědické spory. Ta se však netěšila z této parcely dlouho, v roce 1758 od ní získal letohrádek hrabě František Leopold Buquoy-Longueval (1703–67). S jeho příchodem se vrátily na toto místo dobré časy – přinesl do zahrady nové prvky, vystavěl zde i skleníky, oranžérie a fíkovnu, koncem 18. století byla k letohrádku navíc přistavěna i dvě boční klasicistní křídla. Zahrada tehdy byla údajně místem skvělých slavností a společenských radovánek, konaly se zde hudební produkce. Určitě bude dobré na tomto místě připomenout, že synem majitele letohrádku byl Jan Nepomuk Josef Buquoy (1741–1803), jehož přičiněním začal po roce 1756 vznikat v Novohradských horách velmi pozoruhodný krajinářský park Theresienthal (dnešní národní přírodní památka Terčino údolí, v katastru zaniklé obce Kropfschlag). Z tohoto osvíceného rodu pocházel i Jiří František August Buquoy (1781–1851), kterému musíme být právem vděčni za založení dvou nejstarších chráněných území u nás – Žofínský prales a prales Hojná Voda v Novohradských horách jsou jeho dílem.
Portheimka
Leč dobré časy nikdy netrvají věčně. Na začátku 19. století koupil letohrádek měšťan Josef Koch, který budovu upravil rovněž – avšak jen do podoby hostince. Korunu všemu nasadili ještě snad až příliš podnikaví bratři Porges-Portheimové. Ti v roce 1815 objekt zakoupili a v roce 1830 na východní polovině zahrady postavili továrnu na výrobu kartounu. Navíc ještě v roce 1872 letohrádek vyhořel, v roce 1884 bylo zbořeno jižní křídlo letohrádku a došlo k parcelizaci větší části zahrady. Okolí středu zahrady – nejmarkantněji snad jižní část pozemku – bylo vlastně výrazně vyvýšeno, zvedala se tehdy výška celé pobřežní části Smíchova, vždyť zasypána byla dokonce i značná část staré smíchovské botanické zahrady. Pravda, odstranilo se tak nebezpečí povodní, Vltava se v těchto místech vylévala poměrně často. Ale řada historických staveb musela ustoupit, jiné – veskrze moderní – se tu rychle stavěly. V letech 1881–85 byl skoro u prahu Portheimky dokonce postaven pro toto místo snad až nepatřičně dominantní velký kostel (bazilika sv. Václava). Celá dispozice této oblasti se silně proměnila: Smíchov se sice velké vody zbavil, leč Portheimka byla v nově vzniklém terénu dost nemile utopena. Ani ve druhé polovině 19. století kultura z letohrádku samozřejmě zcela nezmizela, traduje se například, že pro zde koncertující komorní ansámbl komponoval v roce 1873 i Antonín Dvořák. Nutno však říci, že zrovna nejskvělejší událost to v Dvořákově životě jistě nebyla – skončila prý roztrháním dedikace. Od roku 1945 patří letohrádek státu, v roce 1963 se zde usídlil Svaz českých výtvarných umělců, v současnosti Portheimka patří městské části Praha 5. V přízemí se nachází galerie a kavárna.
Portheimka
Původní Dienzenhoferova zahrada byla určitě rozlehlejší. Rozkládala se za letohrádkem, k němuž náleželo ještě dnes již neexistující jižní křídlo, parcela pokračovala i za dnešní severní hranicí zahrady, šla až do dnešní ulice Matoušovy, východně se táhla skoro až k Vltavě. U letohrádku lze předpokládat existenci zahrady pravidelné, blíže k Vltavě se zřejmě nacházela jen stromová alej s volnější výsadbou. Dnes vlastně zůstal zachován pouze malý centrální díl zahrady přiléhající k letohrádku, okrajové části jsou buď zastavěny budovami a komunikacemi, anebo jsou parkově upraveny tak nepatřičně, že se ve vztahu k původní zahradě tváří jako prvky veskrze cizorodé. Úprava je stroze parková, tvoří ji jen nudný trávník a dřeviny – snad to má evokovat cosi jako anglický park, kterým však tato maličká parcela ve skutečnosti nikdy být nemůže.
Portheimka
O dávné podobě zahrady nás velmi poeticky informuje Luboš Jeřábek ve svém spisu Pražské zahrady a paláce z roku 1903. Ze dveří saly terreny se rozevíral široký rozhled do tří stran hluboké a stinné zahrady, zdobené druhdy tryskajícími fontánami, glorietty, sochami a táhlými kolonádami. Zahradou vedla nízká lipová alej a na nádherné přestřeni té, bledé ranní slunce, hustými korunami pracně se prodírající, kreslí a tká tu nejúchvatnější brokátové vzory, plné zlatého lesku a zářné pohádkové krásy, znale odrážející se od sytě modrých stínů zvlhlých, jitřní rosou třpytících se listů. V symfonii měkkých, tlumených tónů těch, jásavým a mohutným barevným akkordem září tu a hučí jasně rudé tóny trsů krvavě červeného psího vína, vinoucích se na podpěrných sloupích aleje, mizící a blednoucí v dáli, v perspektivickém bodu, tam, kde žlutá plocha spadaného listu splývá se šedomodrým ovzduším vzdáleného kouta rozlehlé zahrady. Snad před dávnými a dávnými léty pan Kilián Ignác Dienzenhoffer upíral tu zraky své o prospekt stejně úchvatný, kresle tu v duchu nádherné stavby své.
Portheimka
Obávám se, že takto barvitě dnes o zahradě u Portheimky nikdo psát nebude. Ono je dokonce vcelku komické i to, že někdejší vlastní dům barokního velikána Dienzenhofera, či potom letohrádek laskavých a velmi zasloužilých Buquoyů je dnes obecně znám pod jménem, které připomíná až ty, kteří ho vlastně značně ochudili. V 19. století se sice vile říkávalo Bukjovka (Bouquoyka), ale co naplat, dnes se používá jméno po posledních majitelích. Inu, historie se umí chvílemi šklebit. Až půjdete kolem, vzpomeňte si alespoň vy na pana Dienzenhofera. A třeba si i řekněte, že odtud ze Smíchova to vlastně není vůbec daleko ani do Žofínského pralesa.
Portheimka
Fotografováno dne 1. 9. 2016.