V soutěži O nejlepší botanickou ilustraci se podařilo shromáždit 30 různých vyobrazení prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). Tato sbírka různých zobrazení jediného druhu je rozhodně velmi dobrým východiskem pro hodnocení jednotlivých soutěžících. Aby mohla odborná porota botanicky skutečně objektivně tyto ilustrace zhodnotit, je zapotřebí je samozřejmě podrobit patřičné analýze, zamyslet se, kdo ze soutěžících nejlépe zachytil vše podstatné, co tomuto druhu náleží.
Pokusme se v následujících článcích alespoň letem světem podívat na různá zobrazení tohoto druhu ve staré botanické literatuře. Odhalme, jak v minulých staletích botanické ilustrace tohoto druhu vlastně vypadaly. Nepřinášíme samozřejmě na tomto místě ani zdaleka všechna existující vyobrazení prstnatce májového, která kdy v knihách vyšla. Postačí nám, když se podíváme aspoň na některá z nich. A začněme od nejstarších dob.
Prstnatec májový byl pod vědeckým jménem Dactylorhiza majalis popsán poprvé Peterem Francisem Huntem a Victorem Samuelem Summerhayesem až v roce 1965. Předtím byl uváděn pod jménem Orchis majalis (Heinrich Gottlieb Ludwig Reichenbach, 1828), ještě dříve pro něj platilo Linnéovo jméno Orchis latifolia (1753). Při procházení starou botanickou literaturou tedy musíme rozhodně hledat všechna tato jména. A ani tak to nebude stačit.
Dactylorhiza majalisDactylorhiza majalis
Pojďme si hned na začátku ještě trochu zopakovat základní určovací znaky tohoto druhu. Stejně, jako všechny ostatní prstnatce, má i tento druh zploštělé, prstovitě dělené hlízy, jeho nejhořejší list odstává od lodyhy, listeny jsou vždy bylinné, alespoň dolní jsou delší než květy. Květenství je válcovité. To jsou základní znaky, které odlišují prstnatec například od podobného vstavače (Orchis). Ten má zase hlízy kulovité až vejčité, nedělené, nejhořejší list od lodyhy neodstavá, ale objímá ji, jeho listeny jsou většinou blanité a obvykle jsou kratší než květy. To jsou znaky zásadní, které musí vždy zobrazená rostlina obsahovat. Kromě toho má prstnatec májový většinou listy skvrnité (ale někdy skutečně i neskvrnité), ty jsou nanejvýše sedmkrát delší než široké, květy jsou tmavě nachové, ale vzácně i bílé nebo narůžovělé.
Dactylorhiza majalis

Peter Schoeffer

Určování takto jasně definovaných druhů je na nejstarších vyobrazeních nemožné, identifikace se vždy spíše podobá hádání. Tyto ilustrace jsou hodně schematické nebo alespoň na nás dnes takto působí. Pohled našich předků na botaniku byl v mnohém odlišný od našeho dnešního. Zajímal je především užitek, který jim rostliny mohly přinášet. Detaily příliš důležité nebyly, i sama estetická hlediska těchto vyobrazení náležela zcela odlišné epoše. Šlo spíše jen o to, aby rostlina připomínala celkovým habitem konkrétní popisovaný taxon. Hovořit v této době o druhové identifikaci je zcela nesmyslné – druhová klasifikace rostlin tehdy ještě prostě neexistovala.
Je jistě zajímavé, že skoro nikdy neschází na starých vyobrazeních kořen rostliny. Právě jej lidé často vyhledávali pro léčení svých neduhů, pro přípravu pokrmů, ale třeba i jako podstatný doplněk k magickým obřadům. Věnovali mu tedy dosti výraznou pozornost.
A právě kořen byl u mnoha orchidejí důvodem zvýšeného zájmu o ně. Již od starověku byly vyhledávány pro své hlízy, ze kterých se připravoval salep. Jednalo se však většinou o hlízy vstavačů – tedy hlízy prstovitě nedělené, které prstnatce nemají. Lze proto přirozeně předpokládat, že mnohem častěji než prstnatce byly zobrazovány vstavače.
Nejstarší ilustrací, kterou představujeme, je podivná rostlinka z knihy Petera Schoeffera [R]ogatu plurimo[rum] inopu[m] num[m]o[rum] egentiu[m]…, která byla vydána v Mohuči v roce 1484. Jedná se pravděpodobně o nějakou orchidej (Satirion, Stendelwortz), ovšem její podoba je tak nezřejmá, že je jen těžké se k její druhové (dokonce rodové) příslušnosti blíže vyjádřit. Ale řekněme si, že takto nějak vypadaly ilustrace orchidejí na konci 15. století. Jednalo se nejspíše o orchidej vhodnou k získávání salepu, i když kořen není možné jednoznačně vztáhnout k vstavači.
Mnohem konkrétněji působí botanické ilustrace v knihách ze století šestnáctého. Vzpomeňme na známý Mattioliho Herbář, který pro české vydání z roku 1562 připravil Tadeáš Hájek z Hájku, ale třeba i na některé knihy Fuchsovy (např. Plantarum effigies, Lyon 1549). V nich se objevují vstavačovité rostliny hojněji. Hájek v Herbáři zaznamenává vstavače a pětiprstici (Palma Christi). Ta kořeny prstovitě dělené sice má, ale o prstnatec májový se zřejmě nejedná, pravděpodobně půjde o pětiprstku (Gymnadenia conopsea). U Fuchse najdeme Knabenkraut nebo Satirium, ovšem s hlízami nedělenými.
FuchsMattioli
Tvarová rozdílnost hlíz u vstavačovitých byla v minulosti zřejmě velmi dobře známá i mezi širokou veřejností. Nedá mi to, abych na tomto místě nezmínil Amerlingovu poznámku o drsné „botanické hře“ dětí, ze které se nejspíš všem současným ochranářům zježí vlasy. Karel Amerling ve své Květomluvě z roku 1833 píše, že žežulčiny umrlé ruce (tím míní hlízy orchidejí prstovitě dělené) skoro každému klučinovi jsou známy, neb často o závod louky s nožemi probíhají, a kukačky vyřezávají, by umrlčí žežulčiny ruce dostali; kdo muďátka dostal, prohraje. Ona muďátka budou evidentně hlízy nedělené (testiculus). Rozlišování druhů tedy neprobíhalo podle nadzemních znaků rostlin, ale řešilo se spíše s kudlou v ruce. Navíc je zajímavé, že dávní kluci – narozdíl od blízkovýchodních majitelů harémů a současných salepových hlupáků z čajoven – preferovali prstnatce (a také pětiprstky).
BrunfelsDodoneus
Přesnější zobrazení prstnatce najdeme v knize Otto Brunfelse Herbarum vivae z roku 1530 a Remberta Dodonea Remberti Dodonaei … trium priorum de stirpium historia z roku 1553. Některé ilustrace vstavačovitých z této Dodoneovy knihy jsou shodné s prací Fuchsovou.
Skutečně krásná a výrazně realistická vyobrazení prstnatců najdeme v knize Kruydtboeck oft beschrÿuinghe van allerleye ghewassen, kruyderen, hesteren, ende gheboomten Matthaea Lobelia z roku 1581. Jsou zde uvedeny pod jménem Serapias, detailnost kresby již nabízí velmi dobrou možnost druhové klasifikace.
Lobelius
Tyto ilustrace jsou obsaženy i v Lobeliově knize Icones stirpium, seu, Plantarum z roku 1591. V roce 1583 byla vydána také Clusiova kniha Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium, v ní najdeme popisy i kresby orchidejí, na prstnatec upomíná vyobrazení druhu Orchis serapias.
LobeliusClusius
Příště se podíváme na vyobrazení prstnatce ze 17., 18. a 19. století.