Při cestách přírodou se nezřídka člověku přihodí něco nebývalého, neočekávaného. A tak jsme se rozhodli, že nejkurioznější historky členů redakce BOTANY.cz budeme postupně představovat.

Dnes to budou historky psí. Nikdo z nás jistě nic nemá proti těmto čtyřnohým přátelům člověka. Jenže když se zadaří, tak je s nimi veselo až příliš.

Psi

Vypráví Pavol Eliáš:
Oravská rezervácia na rašelinisku pri Suchej Hore, kde rastie hneď niekoľko vzácnych druhov (napr. Calla palustris, Drosera rotundifolia, Rhynchospora alba, Vaccinium uliginosum), susedí s ťažobnou plochou a závodom na spracovanie rašeliny, plot závodu je samá diera… Ako som si tak vykračoval k spomínanej rezervácii a v mysli už sníval o rastlinách, vyrútili sa na mňa z areálu tri veľké psy. Prežil som to vďaka šprintu do ovseného poľa a ešte dlho som rozmýšľal ako sa mi podarí vrátiť. Cestou naspäť som vykonal menší pokus – postupne som prichádzal k fabričke a vždy keď sa objavili psy, ustúpil som. Takto som zistil v akej vzdialenosti bezpečne prejdem okolo týchto chlpáčov bez ohrozenia, na moje sklamanie som sa však opäť nemohol vyhnúť ovsenému poľu, ktoré bolo plné blata (v tomto kúte Slovenska totiž v lete prší takmer každý deň).
Podobne ma psy naháňali aj na lazoch okolo Krupiny, zhodou okolností sme práve hľadali nejaké vzácnejšie buriny v ovsenom poli. Odrazu sa zjavil majiteľ, starý pánko, a bez akéhokoľvek slova vypustil na nás tri psy. Náš šofér sa stihol skryť do auta, ale ja a môj kamarát sme zostali v tom poli. Pozreli sme na seba a rozbehli sa každý inou stranou, on na asfaltku a ja k lesu. Neviem prečo sa za mnou pustili psy dva, asi im bol ten les bližší… Počas rýchleho ústupu som ale začal rozmýšľať – bolo mi ľúto opustiť to pekné políčko, a tak som skúsil inú osvedčenú stratégiu, zohol som sa akože po kameň, to na väčšinu psov zaberá. Aj tieto dva sa trochu zarazili, mali už asi nejaké skúsenosti, ale prenasledovať ma neprestali. To ma už nazlostilo a začal som po nich hádzať aspoň hrudy hliny. Zabralo, psy ustúpili a my sme tu nakoniec našli Agrostemma githago a Bromus arvensis.

Zajímavé zkušenosti se psy má i Jana Möllerová:
Snad nejvíc zkušeností se psy mám z Rumunska, tam obvykle na útočící psy pastevecké bylo nejlepší sundat batoh a postavit ho mezi sebe a psy, přímo jim ho cpát do huby. Brzy obvykle dorazil někdo, kdo je odvolal. Sbírání kamenů vyvolalo jen větší běsnění.
Pokud jsme se chtěli utábořit a kolem se usadili mlčící psi, obvykle po diskusi, zda jim dáme salám hned nebo ať si ho najdou sami, jsme se radši zvedli a ještě nějaký kilometr ušli.
Nedávno jsem měla jinou zkušenost, ze Šumavy. Nějak jsme se s kolegou dostali z lesa do sadu a přišla na nás doga. On si sedl na bobek, já (podle filmu Bohové musejí být šílení) jsem zůstala stát (hyena neútočí na nic vyššího, než je ona). Doga byla zmatená, a tak stále odbíhala na druhý konec sadu, zeptat se svých pánů, co má dělat. My se při tom vždy o kus posunuli až jsme se dostali na silnici. Jinak mám spíš horší zkušenosti s psy malými než velkými.

Psi

Výrazné vyjednávací schopnosti projevila Věra Svobodová:
Byla jsem se podívat, co v dubnu nabízí přírodní památka Zámky na skalách u Vltavy. Dokvétal tam koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), tařice skalní (Aurinia saxatilis) byla v nejlepším, mezi suchými stébly loňské trávy jsem objevovala další a další zajímavé rostlinky. Na zpáteční cestu jsem si vybrala sestup strání do jedné rokle směřující k Vltavě. Ukázalo se, že v ní jsou opuštěné zarostlé objekty bývalé továrny a občas jsem narazila na velmi zrezivělou tabulku: Soukromý majetek hlídaný psem. Usoudila jsem, že už jistě dávno není pravda, že tam hlídá pes a když jen projdu, nebude to vadit a pokračovala jsem mezi ruinami k Vltavě. V místech, kde už se nedalo ustoupit zpět do stráně, se na mne vyřítil vlčák, štěkal, vrčel a cenil zuby. Naštěstí nehryzal, jen do mne dloubal čumákem. Zkusila jsem ho klidně přesvědčovat, že už mne zahnal a mířím pryč a abych nedráždila, pomalu jsem se šourala k vratům, která naštěstí nebyla zamčená. Podařilo se mi zmizet bez úhony – díky síle mé osobnosti (jak tvrdí mé sebevědomí), daleko spíš ale díky kvalitnímu výcviku vlčáka (jak tvrdí můj zdravý rozum). I zrezivělá tabulka může ještě platit!

Josef Kučera má se psem zkušenost dost krvavou:
Šel jsem takle jednou po polní cestě od lesa k Rokytnici v Orlických horách. Když míjím první stavení, rozeběhl se za mnou takový malý „ratlík“ – štěkal a dorážel ze zadu na moje nohy. Po několika krocích jsem se otočil, ukázal rukou k chalupě a řekl „Jedeš domů!“. V tom se na mě od boudy vyřítil vlčák a než jsem se nadál, kousnul mě do stehna a utekl zpět do boudy. Začal jsem nadávat. Z chalupy vyšla starší paní a já jí povídám. „Co to tady máte za psa?“ Ona s klidem odpověděla: „No vlčáka“. Nadával jsem a odcházel do města, kde jsem se zastavil u lékaře, který říkal, že to není první případ, koho ten pes pokousal. A tak jsem se hned zastavil i na policii a nahlásil jim to. Paní pak dostala několik stovek pokutu a musela dvakrát k veterináři se psem na kontrolu. Pes byl naštěstí v pořádku. Od té doby mám ke psům větší respekt.

Psi

A psí historky doplňuje ještě Láďa Kovář:
Italské Gargano je krajem velmi krásným, místy je to taky pořádná divočina, v horách často nepotkáte celé hodiny ani človíčka. Zdejší pastviny jsou rozlehlé, takže Italové se snaží udržovat svůj rohatý majetek i pomocí pasteveckých psů. Bylo to v oblasti Pianura di Montenero – terén značně kopcovitý, kolem samá pastvina. Vonělo to tam orchidejemi, takže vzhůru na kopec! Jenže během několika minut přiběhli pastevečtí psi – pořádní hafani se zubisky vyceněnými. Říká se, že pes, který štěká, nekouše. Jenže já jsem neměl ani nejmenší chuť se o tom přesvědčovat! K autu to už bylo daleko, takže jsem se vydrápal na nejbližší strom. Mám pár kilo navíc, nejsem vůbec přeborník ve šplhu, ale byl jsem nahoře během okamžiku! Gaston utekl vysoko na sousední kopec, psům se za ním v tom horku evidentně nechtělo, takže nakonec tam našel krásný endemický druh Ophrys biscutella a pěkné exempláře druhu Orchis pauciflora. Já jsem si leda tak natrhnul kalhoty o větev. Ale psi mě nedostali! Po několika minutách dorazili na místo pastýři a psy odvolali. Psi jsou fajn, sám jednoho u rodičů na Moravě mám. Ale tyhle už raději nikdy! No, leda možná úplně maličké štěňátko…

Psi