Syn.: Rosmarinus laxiflorus Noë ex Lange
Česká jména: rosmarina obecná (Presl 1846), rozmarina obecná (Opiz 1852), rozmarýna (Zahradník 1896), rozmarýn lékařský (Valíček 1989), rozmarýna lékařská (Dostál 1989, Mareček 2001)
Čeleď: Lamiaceae Martinov – hluchavkovité
Rosmarinus officinalis
Rozšíření: Původním je tento druh ve Středozemí, pěstuje se v řadě oblastí světa, v některých zemích i zplaňuje (např. Makaronésie, jižní část Severní Ameriky).
Ekologie: Roste na křovinatých stráních, v lesních lemech, na kamenitých svazích, macchie, garrigue. Kvete po celý rok.
Popis: Stálezelený keř, 40–200 cm vysoký, aromatický, bohatě větvený, větve vystoupavé až přímé, hustě olistěné, nahnědlé, letorosty bíle chlupaté, listy vstřícné, přisedlé, čárkovité, celokrajné, podvinuté, až 4 cm dlouhé, na rubu bíle chlupaté. Květy v hroznech, které vyrůstají v úžlabí listů a vytvářejí lichopřeslen, kalich zvonkovitý, nápadně 2pyský, koruna bledě modrá, vzácněji i bílá nebo růžová, 2pyská, horní pysk vzpřímený, vykrojený, dolní 3laločný, tyčinky vynikají daleko z koruny. Plodem je tvrdka.
Využití: Je to prastará kulturní rostlina, pěstuje se jako léčivka, pro koření i jako medonosná rostlina. Zároveň je dosti dekorativní, pěstuje se tedy i v zahradách pro okrasu, a to v řadě kultivarů. V kuchyni i medicíně se využívají listy, nať obsahuje vonné silice. Upotřebení má i v kosmetice (např. kolínská voda). V klimatických podmínkách střední Evropy ji nelze pěstovat celoročně venku.
Poznámka: Je opředena řadou pověstí a pověr, dokonce i u nás je neodmyslitelně spojována se svatebním obřadem.
Rosmarinus officinalisRosmarinus officinalis
Rosmarinus officinalis
Rosmarinus officinalis
Fotografováno dne 19. 4. 2008 (Itálie, Gargano, Mattinata a Valle Carbonara).