Tato událost by se patrně nemohla stát v Londýně, ani v San Franciscu. Snad by se mohla přihodit v Turíně nebo v Lyonu, nebýt toho, že se samozřejmě udála v Praze. Malá Strana byla vždycky místo dost zvláštní, rozhodně se tady nevznáší jen miliónkrát až příliš dojemně opěvovaný duch nerudovský, do šera malostranských ulic patří určitě přízraků mnohem více. Když sem zafouká z druhého břehu, tak to jde spíš od Josefova, než ze Starého Města. Provane to od nábřeží přes Kampu a zastaví se až na Smíchově u kostela Nejsvětější Trojice. Až tam mají Malostranští konec.
Malá Strana
Gustav Meyrink, mimo jiné autor pozoruhodné zprávy o Golemovi, si kdysi povšiml jednoho domu v malostranské Thunově ulici. Jeho sklepení bylo opatřeno četnými trelážemi pro popínavé rostliny, dalo by se skoro říci, že to byla zvláštní interiérová botanická zahrada. Rostliny tu byly teplé, bobtnavé, působily údajně animálním dojmem. Jistě, vždyť cévy s krví tak určitě působit mohou. A také měly oči všech velikostí a barev, byla tu modrá duhovka i oko podobné bulvě mrtvého koně. Hlízy či pupeny rostlin měly tvar bobulí, jejich šišky byly složeny z růžových nehtů. Pak tu byly také houby – muchomůrky vyrůstaly na kouscích tuku, houby z rudého masa se při doteku vždy smrskávaly. A všecko vypadalo jako části vyňaté z živých těl, a nepochopitelným uměním sestavené, zbavené svého lidského oduševnění a stlačené na čistě vegetativní růst. Tvůrcem této zahrady byl prý doktor Cinderella, egyptolog, velký učenec, žádná Popelka. Proslýchalo se, že ve svém domě pěstuje masožravé rostliny – nepenthy, drosery nebo co – neví se to vůbec jistě.
Klidně bychom mohli šmahem celou tuto historii označit za nesmyslné dílko Meyrinkovy umělecké fantazie. Jak by to bylo jednoduché! Jenže pokud se to mělo stát v Praze (a ještě navíc na Malé Straně), musíme být s unáhlenými výroky opatrní – vždyť tu šlo zajisté o lidskou duši! Zrovna včera jsem zaslechl od jednoho maltského exorcisty, že bychom si měli v Praze dávat větší pozor.