Pod pojem Art brut (v anglofonních zemích se používá i název outsider art) je obvykle zařazována veškerá výtvarná tvorba umělecky neškolených osob: dětí, lidových malířů, ale třeba také žen v domácnosti, vězňů, duševně nemocných i spiritistických médií – v případě posledně jmenovaných se hovoří o tzv. medijní tvorbě, především o medijní kresbě. Před časem pražské nakladatelství Granit darovalo knihovně Přírodovědné společnosti právě několik medijních kreseb rostlin od Anny Haskelové ze 30. let minulého století. Pojďme se tedy na ně trochu blíže podívat.
Medijní kresbaVoynich
Spiritismus byl u nás značně rozšířen již na konci 19. století, svou zlatou éru prožíval především na přelomu 19. a 20. století. Sama víra v možnou komunikaci s dušemi zemřelých prostřednictvím média je však daleko starší, důrazné varování před všemi, ve kterých by se zjevoval duch zemřelých, objevíme už ve Starém zákoně. Ke spiritismu se u nás hlásila celá řada významných osobností, byli mezi nimi umělci, ale dokonce také vědci. K prvním našim zastáncům spiritismu patřil například semilský advokát Antonín Zeman, později známý jako prozaik Antal Stašek (1843–1931). Významným umělcem dotčeným spiritismem byl i Josef Váchal (1884–1969), který v roce 1910 spoluzakládal umělecké sdružení Sursum. To si kladlo za cíl zachytit v umělecké tvorbě stav duše a vnitřní niterné stavy člověka. K této skupině později patřil i Jan Zrzavý (1890–1977), ke spiritismu se dostali také malíři Bohumil Kubišta (1884–1918), Alfons Mucha (1860–1939) a František Kupka (1871–1957). Nejvýznamnějším botanikem, kterého výrazně zasáhl spiritismus, byl Josef Velenovský.
Hlavní motivy medijních kreseb představují nadpřirozené, nerealistické objekty ze světa rostlin, zvířat i lidí, které se navzájem prolínají a doplňují. Objevují se na nich neznámé tvary živočichů i rostlin, lze se na nich setkat i s výjevy krajinnými, které mají obvykle zcela fantaskní ráz. Běžné jsou také ornamentální vzorce, symboly, které někdy přecházejí až v mandalová schémata. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (1875–1961) o těchto výtvorech kdysi prohlásil, že představují jakési ideogramy nevědomých obsahů. Použil jsem samozřejmě tuto metodu i sám u sebe a mohu potvrdit, že člověk může opravdu malovat složité obrazy, o jejichž skutečném obsahu nemá ani tušení. Během malování se obrazy vyvíjí takříkajíc samy ze sebe, často dokonce v rozporu s vědomým záměrem. Samotné medijní kreslení je vlastně produktem meditace, při které médium zaznamenává sdělení, které vidí vnitřním zrakem. S medijní kresbou souvisí i medijní písmo (často nerozluštitelné), které je nezřídka zakomponované přímo do kresby.
Při prvním pohledu na medijní obrázky z knihovny Přírodovědné společnosti mě dost zamrazilo, vybavily se mi totiž skoro okamžitě kresby rostlin z tajemného Voynichova rukopisu. Toto záhadné dílko nejistého stáří, neznámého původu a nezřejmého obsahu okukuji už pár pátků. Nikdy mě pochopitelně nenapadlo snažit se rozluštit písmo tohoto manuskriptu, poměrně urputně jsem ale analyzoval kresby zde zaznamenaných rostlin. Je samozřejmě zcela vyloučené, aby Anna Haskelová, která nakreslila medijní obrázky z knihovny PS, znala Voynichův rukopis – ve třicátých letech minulého století byl tento spis širší veřejnosti ještě prakticky neznámý.
Medijní kresbaVoynich
Co mají tedy Voynich a medijní zachycení rostlin společného? V obou případech jsou zobrazeny převážně neexistující druhy. Rostlin, které je možné ve Voynichovi určit, je velmi málo a navíc jistota správnosti takového určení je pramalá. Na internetu můžete objevit spoustu „zaručených“ determinací rostlin z Voyniche – určitě jim ale nevěřte, nejsou ničím jiným, než hodně velkým básnictvím, eventuálně projevem značné slepoty a neschopnosti oněch určovatelů. Po formální stránce jsou na vyobrazeních v obou pramenech nápadné časté ostré konce listů, květů i kořenů, zašpičatělá zakončení, která se objevují i v místech, kde by je nikdo nečekal. Podobné ostré tahy obsahují také například výtvarné projevy duševně nemocných lidí, především schizofreniků. Jsou většinou chápány jako symboly jejich nemoci, strachu i bezbrannosti vůči světu. Nápadná je také shodnost v poměrně vysoké frekvenci opakování jednotlivých nereálných motivů v rámci jediné kresby. V obou pramenech najdeme i vyobrazení, která budí dojem nedokončenosti. Zaráží samozřejmě i text. Kresby z knihovny PS sice žádné medijní písmo neobsahují, Voynichův rukopis je ale doprovázen písmem velmi bohatě. Avšak dosud – přes veškerou snahu předních odborníků světa – toto písmo nikdo nepřečetl, nepodařilo se bezpečně určit ani jazyk, ve kterém by snad mohl být text napsán. Nedešifrovatelný text bývá také znakem medijního díla.
Rozhodně nechci na tomto místě formulovat žádnou hypotézu o původu a smyslu Voynichova rukopisu. Je však skutečně pozoruhodné, že při pohledu na podobu rostlin z tohoto manuskriptu lze nacházet překvapivé souvislosti s medijní kresbou. Není tedy snad Voynichův rukopis nejstarším dochovaným souborem medijních kreseb?
Při studiu rostlin se člověku nezřídka tají dech – paleta barev a tvarů přírody je nekonečná. Když se ale zadíváme na medijní kresby, musíme konstatovat, že nejen přírodě je dána obrovská fantazie při vytváření rostlin. I lidská představivost dokáže vytvořit kombinace zcela nebývalé, je tedy i vlastností lidské iracionality být tvůrcem nových entit světa. Pravda, mají jen jedinou drobnou chybičku – nejsou schopné života, prostě nevoní.
Medijní kresbaVoynich