Můj vztah k přírodě je opravdu kladný. Bohužel to samé většinou tvrdí i lidé, kteří dokážou jednat s přírodou podle hesla „vytěžit, ovládnout, sežrat, zpeněžit“. Ale to, že mě příroda fascinuje, není vůbec moje zásluha. Tak jsem se narodila, byla jsem schopna vypadnout z kočárku a viset hlavou dolů na kšírách, jen abych si mohla líp prohlídnout kolem kráčející slepici, kočku… cokoli živého.

Iva Hüttnerová je pro řadu lidí ztělesněním pohody. Její televizní pořady voní domovem a klidem, stejně tak najdeme spoustu lásky v jejích obrazech. Určitě tedy chápete, že to musela být právě ona, koho jsme oslovili v souvislosti s kmotrovstvím pro volbu Národní ohrožené rostliny. Jsme velice rádi, že naši nabídku přijala a stala se kmotrou hořečku mnohotvarého českého (Gentianella praecox subsp. bohemica).

Životní dráha vědce, botanika, lektora, redaktora, cestovatele, světově uznávaného odborníka na ochranu přírody a mého dlouholetého kolegy Jana Čeřovského je opravdu pestrá. Ochrana přírody a ekologická výchova se nakonec stala jeho celoživotním posláním. Dlouhá léta působil profesionálně v naší i mezinárodní ochraně přírody, pracoval v sekretariátu IUCN – Mezinárodní unie na ochranu přírody ve Švýcarsku, přednášel u nás i v zahraničí, stal se prezidentem Nadace ECOPOINT, podílel se na budování Výchovně vzdělávacího střediska Rýchory, organizoval pomaturitní studium ochrany přírody, pořady pro rozhlas (zejména Meteor), koordinoval vědecké projekty… V roce 1996 se stal prvním prezidentem mezinárodního sdružení pro ochranu evropské flóry PLANTA EUROPA. V anketě o národní ohroženou rostlinu se ujal kmotrovství mateřídoušky.

Správný kmotr pro volbu Národní ohrožené rostliny by měl být člověkem rázným i přívětivým, měl by mít dobrý přehled o světě kolem, neměl by ale ztrácet ani smysl pro detail. Tak jsme si to alespoň původně naplánovali. Jestli se nám to bezezbytku podařilo, ať už rozhodnou samotní čtenáři. S jistotou ale vím, že v osobě herce Jaroslava Duška jsme takového kmotra určitě našli. Stal se kmotrem hrušně polničky (Pyrus pyraster).

Když se nese ke křtu dítě, jsou mu nablízku rodiče a k tomu nezřídka i další příbuzní. Určitě ale nejctěnějšími mezi všemi přítomnými jsou kmotři.

Dnes, to je 22. září 2009, tedy více než po roce, co jsme se vás poprvé dotázali na vaši nejoblíbenější ohroženou rostlinu, vyhlašujeme oficiální výsledky! Anketa měla několik kol, největší pozornost jí věnoval web BOTANY.cz, část hlasování proběhla i na britském webu organizace Planta Europa.

Zamiloval jsem si Václava Cílka po přečtení jeho knihy Krajiny vnitřní a vnější (s úžasným podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu). Přiznávám, že snad naprosto nejvíce mne ohromil, když v soupisu pramenů ke studiu krajiny uvedl i poslech hudby starého bakovského kantora Jiřího Ignáce Linka, rožmitálského mistra Jakuba Jana Ryby a jindřichohradeckého Adama Michny z Otradovic. Zcela si mne získal hlavně odkazem na cítolibské kantory Galinu a Kopřivu – Cítoliby u Loun jsou totiž vesničkou, kam jezdívám plakat nad starými časy, tam totiž doznívají v tichu zašlé slávy poslední akordy Kopřivova Requiem ještě dnes. Na pomyslná nebesa tedy pro mne osobně vstoupil kmotr Cílek svou literární tvorbou. Chápu však, že pro jiné může být podstatné i to, že Václav Cílek je také ředitelem Geologického ústavu Akademie věd České republiky, ekologem a klimatologem. V anketě o národní ohroženou rostlinu se stal kmotrem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica).

Představovat dlouze Václava Větvičku by bylo skutkem značně pošetilým. Těžko bychom totiž u nás hledali botanika podobně známého i mezi širokou veřejností. Velmi si ceníme, že pan Větvička přijal kmotrovství při volbě Národní ohrožené rostliny. Značnou část své vědecké činnosti zasvětil studiu růží, proto není překvapivé, že z nominovaných druhů si vybral také právě růži.

Věčně usměvavého divadelního a filmového herce Václava Vydru není třeba představovat. Je o něm známo, že nezkazí žádnou legraci. Všemu, co činí, se věnuje s velkým zaujetím, ať je to herecké profesi, psaní knih, sportovní střelbě a zbraním, taneční soutěži StarDance anebo svému největšímu koníčku – koním. A přes koně jsme k sobě našli cestu. Oba trávíme mnoho času v přírodě, s koňmi, kteří potřebují svobodu, co nejvíce přirozeného pohybu a pestrou bylinnou stravu. Tu lze nalézt jen ve zdravém přírodním prostředí, na druhově pestrých loukách a pastvinách, jejichž rozloha však nezadržitelně ubývá. Většina z chráněných a ohrožených druhů rostlin patří právě mezi luční druhy.

Sešli jsme se na okraji pole nedaleko Kerska, nevelké osady na Nymbursku, která se pro většinu národa stala místem nerozlučně spjatým se životem a dílem mistra Bohumila Hrabala. Toto místo jsme však k našemu setkání nevybrali proto, abychom zavzpomínali jen na pana Hrabala. Naším cílem byla nevelká slatinná louka u Velenky – lokalita s výskytem hned několika velmi vzácných druhů rostlin, mimo jiné i hvozdíku pyšného. Právě tomuto druhu se totiž Vladimír Kořen rozhodl být v anketě o Národní ohroženou rostlinu kmotrem.