Návštěva Adršpašského skalního města může být pro nepřipraveného návštěvníka dosti značným šokem. Ten nezpůsobí ani tak místní celoevropsky významný pseudokrasový reliéf vytvořený v pískovcových skalách – Adršpašsko-teplické skály jsou dokonce nejrozsáhlejším komplexem tohoto druhu v Evropě. Ono pohnutí mysli spíše mohou způsobit obrovská záchytná parkoviště, která vás navedou ke vstupní bráně do rezervace, obří hala s občerstvením, která vás nasytí mastnými buřty, slizkými hamburgery a přeslazenými limonádami, také ovšem nekonečné povalové chodníky, z nichž není šance sestoupit. A příchuť jarmarku samozřejmě ještě podtrhnou nekonečné, nekonečné a ještě jednou nekonečné davy turistů v polobotkách. Nemá smysl spílat ochranářům, vytýkat jim profanaci této lokality – ti v tomto případě za nic nemohou. Toto místo se stalo proslulým už před dobrými 200 lety a dodnes sem především v době prázdnin cestuje celá střední Evropa. Dnešní Adršpašské skalní město stojí kdesi mezi přírodou a kulturou – mezi přírodě blízkou krajinou, na kterou jsme zvyklí v našich přírodních rezervacích, a dávnou barokní kulturní krajinou či romantickým krajinářským parkem, jichž se významně dotkla lidská ruka. Tak trochu Braunův Betlém bez Brauna.

V okrese Strakonice, 1 km severně od obce Kocelovice, podél severozápadního břehu Velkého kocelovického rybníka se mezi dvěma cestami nachází vlhká louka, v jejímž středu protéká potok. Území o rozloze 2,2 ha bylo vyhlášeno v roce 1990 k ochraně vlhkých lučních krátkostébelných porostů i speciální luční avifauny.

Jen málokteré maloplošné chráněné území u nás se může pochlubit takovou proslulostí mezi širokou veřejností jako právě Boubínský prales. Jde o jev zcela pochopitelný, vždyť majestátní působivost pralesních velikánů ocení i ti lidé, jenž se jinak o přírodu zvláště nezajímají. K proslulosti jistě též nemalou měrou přispívá doba ochrany, jde o jednu z prvních rezervací u nás, chráněnou již od roku 1858, dnes v podstatně zvětšené výměře jako národní přírodní rezervace Boubínský prales.

Přírodní rezervace Bělč se nachází v severovýchodní části mikroregionu Běleč (okres Klatovy). Byla vyhlášena 12. dubna 1955 vyhláškou 737/54 Ministerstva kultury. Nejvýznamnější přírodní charakteristikou je bukový porost starý cca 200 let s typickou vegetací květnaté bučiny.

Přírodní rezervace Bělýšov leží na jihozápadním cípu Bělýšovského lesa nad obcemi Slatina a Balkovy na Klatovsku. Hřeben Bělýšova (Říčej 692 m) je jedním ze tří souběžných hřbetů Chudenické vrchoviny oddělených širokými údolími, která na jihozápadě spojuje nejvyšší příčný hřbet Koráb (Koráb 722 m) nad Kdyní. Rozloha rezervace činí 11,4 hektaru.

Chudenická bažantnice se nalézá 3 km jihozápadně od Chudenic, bažantnice zde byla založena roku 1719 šlechtickým rodem Černínů a její areál zabíral i zemědělskou půdu a sahal dřevěným oplocením až k zámeckému parku Zámku Lázeň. Součástí areálu se sídlem fořta (lesovnou) byla také soustava malých pstruhových sádek se dvěma rybníky na Bezpravovickém potoce (respektive uměle vybudovaném kanálu). V pozdějších letech při zrušení nedalekého poutního kostela sv. Wofganga byla postavena z kamene kostelního zdiva obvodová zeď obory a rozloha celé bažantnice byla výrazně zmenšena. Území v nadmořské výšce cca 450 m je tvořeno úvalem s širokým, mírně vyklenutým hřebenem na jihozápadní hranici.

Nedaleko Zlivi (okres České Budějovice), v Českobudějovické pánvi, se nachází nevzhledný a na první pohled odpudivý les, tvořený především sosnou (Pinus sylvestris) a smrkem ztepilým (Picea abies), méně listnáči (zvláště Alnus glutinosa, Betula pendula, Quercus robur). Les je plný pichlavého jehličí a celých mračen krvežíznivých potvorstev, na pasekách se rozrůstá třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), k nápadným zjevům patří též starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites hieraciifolius) nebo netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), na okraji lesa zeje velká těžební jáma. Avšak zdání tentokrát klame, při bližším pohledu narazíme na netušené poklady. Proto zde byla v roce 2011 vyhlášena přírodní památka Blana o výměře 30 ha.

Severovýchodně od obce Žáravice v okrese Pardubice se nachází přírodní rezervace vyhlášená již v roce 1956. Tvoří jí jednak rybník Švihov postavený na Sopřečském potoce a jednak lesní porosty na západně exponovaném svahu na rybníkem. Důvodem byla ochrana kotvice plovoucí (Trapa natans) rostoucí v rybníku, která však v roce 1963 vyhynula po jeho vyhrnutí. V roce 1983 sem byly přeneseny rostliny kotvice z rybníku Farář u Bítovan, které se ale neuchytily.

Severně od Litoměřic, na levé straně údolí Pokratického potoka, se zvedá strmá opuková stráň, která hostí řadu vzácných a významných druhů rostlin. Území o rozloze 3,3 ha slouží k ochraně reprezentativní ukázky společenstev tzv. bílých strání, které vznikly na erozních svazích a těžkých půdách a jsou tvořeny teplomilnými trávníky a lemovými společenstvy keřů s přechodem k lesním společenstvům.

Tento kopec není zdaleka nejvyšším vrcholem v Českém středohoří, ale určitě je jedním z nejvýraznějších. Je dominantou Bílinska a jedním z nejčastějších turistických cílů v této lokalitě (mapa). Již z dálky je dobře viditelný, a proto je dobrým orientačním bodem při toulkách zdejší krajinou. Zdá se černý, protože jeho skalnatý znělcový povrch je díky své členitosti málo zalesněn, a to spíše ve střední části a na úpatí.

V některých chráněných územích představuje tis červený (Taxus baccata) hlavní motiv ochrany – je to např. v národní přírodní památce Březinské tisy, která byla vyhlášena už v roce 1969 na téměř 36 hektarech, v nadmořské výšce 158 až 372 metrů. Nachází se při jihovýchodním okraji Děčína, nad obcí Březiny (okres Děčín).

Národní přírodní památka Dubí hora byla vyhlášená za chráněné území už v roce 1966, a to na poměrně malém území o rozloze sotva 1000 metrů čtverečních. Nachází se v katastru obce Konojedy (okres Litoměřice), v nadmořské výšce okolo 370 m, při severozápadním okraji Dubí hory (která dosahuje nadmořské výšky 463 m).

Obec s nevábným jménem Hnojnice (okres Louny) leží na území CHKO České středohoří, a tak nepřekvapí, že je obklopena nápadnými vrchy. Vesnici ovšem proslavil naopak nenápadný lůmek ukrývající pozoruhodný geologický jev případně zvaný Kamenná slunce. Již v roce 1953 zde bylo vyhlášeno maloplošné chráněné území, dnes požívající ochranu coby národní přírodní památka Kamenná slunce. Chráněná plocha nedosahuje ani jeden hektar, místo je dobře přístupné ze silnice a tudíž s oblibou navštěvované.

Městečko Třebenice (okres Litoměřice), ležící na úpatí Českého středohoří, je známé především výskytem českých granátů – pyropů. Však se zde také nalézá Muzeum českého granátu, kde je k vidění údajně největší vybroušený kus. Nad městečkem se vypíná nápadný čedičový vrch Košťál s hradní zříceninou a s jižními svahy chráněnými od roku 1960, dnes jako přírodní památka Košťálov. Předmětem ochrany jsou teplomilná rostlinná společenstva s výskytem vzácných druhů rostlin i živočichů. Chráněny jsou jak skalní výchozy a sutě se skalními stepmi a teplomilnými křovinami, tak zachovalé listnaté lesy.

Západně Litoměřic se nade vsí Žalhostice zdvihá z poloviny ukousaný obrys čedičového kuželu vrchu Radobýl (399 m n. m.), jehož část byla již roku 1966 vyhlášena chráněným územím, dnešní výměra přírodní památky činí necelých 5 ha, ale zajímavé je i nechráněné okolí (mapa). Radobýl sice není tak známý jako nedaleký Lovoš, ale z přírodovědného hlediska je neméně zajímavý. Předmětem ochrany jsou velmi pěkné ukázky sloupcovitého rozpadu čediče a teplomilná rostlinná společenstva na jižních svazích.