Východní část Čchingchajsko-tibetského plata v jihozápadní Číně je odvodněna třemi velkými řekami odtékajícími do Andamanského moře (řeka Salwin), Jihočínského moře (Mekong) a Východočínského moře (Jang-c‘ Ťiang). Nejdelší z těchto řek, Jang-c‘ Ťiang, je se svými 6300 kilometry délky toku třetí nejdelší řekou na světě.

Východní okraj Čchingchajsko-tibetského plata v jihozápadní Číně je tvořen různorodým seskupením pohoří oddělených řekami Ja-lung, Ta-tu a Min Ťiang, stékajícími z plata k jihu jako hlavní levostranné přítoky mohutné řeky Ťin-ša Ťiang (níže Jang-c‘ Ťiang). Celé území leží v západní části provincie S’-čchuan.

Hlavní tibetská řeka Yarlung Tsangpo (Yarlung Zangbo) protéká jižní částí vnitřního Tibetu v přímočaré délce asi 1300 km od západu na východ souběžně s hlavním himálajským rozvodím. Pramení v nadmořské výšce asi 5600 m z ledovcového splazu na jihu horského pásma Ting-la Jih-ch’ü na 82° 40’ východní délky a na horním toku je nazývána Ma-čchüan Che (Maquan He nebo též Damqog Tsangpo). Na dolním toku je tatáž řeka známá jako Brahmaputra.

Na pomezí čínské provincie Jün-nan, vnitřního Tibetu, severního cípu Barmy a nejvýchodnějšího cípu indického státu Arunáčalpradéš se nachází světová geografická rarita – nejhustší seskupení souběžných veletoků, respektive jejich povodí na Zemi. Ve vzdálenosti asi 160 až 200 km napříč povodími mezi krajními toky řek – zde jmenováno od východu na západ – tečou od severu k jihu řeky Ťin-ša Ťiang (Jinsha Jiang, níže zvaná Jang-c‘ Ťiang), Lan-cchang Ťiang (Mekong), Nu Ťiang (Nu Jiang, Salwin), Dulong (Iravádí) a Zayü Čchü (Zayü Qu) neboli Luhit (hlavní východní přítok Brahmaputry).

Vysokohorské Čchingchajsko-tibetské plato, vroubené na jihu pásmem Himálaje, vybíhá na východě do dvou předsunutých sousedících pohoří ležících již ve střední Číně, která zde jako jediná přesahují úroveň 3000 m. Severní a vyšší pohoří Čchin-ling Šan (Qinling Shan) se nachází v jižní části provincie Šen-si na jih od nížin okolo řeky Wej Che (Wei He), velkého přítoku řeky Chuang Che (Huang He).

Ostrov Tchaj-wan je geograficky i po botanické stránce velmi výjimečný východoasijský ostrov vzdálený okolo 150 km od pevniny jihovýchodní Číny. Po dlouhou dobu byl znám jako Formosa neboli „Nádherný ostrov“, pojmenovaný tak prvními evropskými návštěvníky, kterými byli v roce 1517 Portugalci. Má zhruba tvar obráceného zúženého písmene D (resp. tabákového listu nebo ryby, jak se můžeme dočíst v různých popisech ostrova) s podélnou osou v severojižním směru, délkou 384 km a největší šířkou 140 km. Mírně pod středem ostrova prochází obratník Raka.

Jihočínská botanická zahrada v Kantonu (v provincii Kuang-čou) je v současnosti spravována Čínskou akademií věd. Byla založena už v roce 1929 botanikem Chen Huanyongem (1890–1971).

První botanická zahrada v Pekingu byla založena v roce 1925 nedaleko ZOO. Na současné místo se přestěhovala v roce 1956, kde vznikla obří zahrada na ploše přesahující 500 hektarů. Zahrada však byla později rozdělena ve dvě – menší zahradu akademie věd a větší zahradu městskou.

Chrám Nebes (Tiantan 天坛) byl postaven v Pekingu v roce 1420. Ve dnech slunovratu sem přicházel čínský císař, aby se poklonil nebi, modlil se za déšť a dobrou úrodu, přinesl oběť předkům a bohům slunce, měsíce, hvězd, mračen, větru a deště. V roce 1998 byl celý tento komplex zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je ceněn jako mistrovské dílo historické čínské architektury.

Ji-che-jüan (volně přeloženo jako „Zahrada pěstěného souladu“) je palácový komplex na severozápadním předměstí Pekingu. Je vystavěn na úbočí návrší Wan-šou (Hora dlouhověkosti), nad jezerem Kunming; jeho součástí je i zahrada Čching-ji-jüan (Zahrada průzračných vln). Sloužil jako sídlo císařů, kteří se sem uchylovali v době letního vedra. V roce 1998 byl celý komplex zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Turpanská botanická zahrada je spravována čínskou akademií věd. Nachází se 10 km jihovýchodně od města Turpan, v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang (Ujgurská autonomní oblast).

Tato městská zahrada se nachází na severním okraji metropole západočínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang (Xinjiang) – Urumči. V poměrně rozlehlém areálu jsou především soustředěny sortimenty původních dřevin a některých etnobotanicky významných bylin provincie.

Norbulingka (v překladu „park skvostů“ nebo „park pokladů“) je komplex paláců a parku v západní části tibetské Lhasy, který sloužil jako tradiční letní sídlo dalajlámů v letech 1780–1959. Rozkládá se na ploše asi 36 ha; je největším a nejvýše položeným parkem v Tibetu a jedinečnou ukázkou tibetské palácové architektury. V roce 2001 byla Norbulingka zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako součást „historického souboru paláce Potály“.