Jemenské hory, zvané Escarpment (Srázy) se prudce zdvíhají z pobřežní nížiny při Rudém moři, zvané Tiháma, a vytvářejí v několika stupních hradbu hor, která odděluje vysoko položené jemenské Centrální plošiny. Srázy pokračují z Jemenu na sever do Saúdské Arábie; saúdskoarabská oblast Asir má velmi podobný charakter. Součástí systému jemenských srázů jsou horské skupiny Jabal Haráz a Jabal Bura.

Arabský poloostrov má v našich běžných představách podobu kamenité nebo písečné pustiny, pouště nebo polopouště nanejvýš se sporou vegetací, a oáz, jejichž zeleň je dána především datlovými palmami. Je pravda, že tuto představu zde lze použít na většině plochy – Rub al Khali čili Pustý kraj je snad nejrozsáhlejší písčitá poušť a jedno z nejnehostinnějších, nejméně obydlených míst na světě. Přece jen zde ale najdeme pár míst, které se představě vyprahlého suchopáru vymykají. Jedno z nich jsou vysoké hory v Jemenu a na jihozápadě Saúdské Arábie, druhou výjimkou je úzký pobřežní pás v jemensko-ománském pohraničí. Na tuto oblast, která leží z menší části v jihojemenské provincii Mahra a z větší části v ománském governorátu Dhofar, se nyní podívejme podrobněji.

Dramatická, oranžově a rudě zbarvená krajina Wadi Rum bývá označována za nejkrásnější poušť na Zemi. Hory, široká údolí s písečnými dunami a prameny tvoří jedinečný ekologický systém. V roce 1998 byla vyhlášena chráněnou oblastí k zachování výjimečné krajiny, zdejší flóry, fauny a archeologických nalezišť. Dnes je ve Wadi Rum množství turistických a horolezeckých tras.

V srdci kanadské části Skalistých hor se rozkládá čtveřice národních parků, které byly vyhlášeny k ochraně nejkrásnějších horských scenérií a ekosystémů v provincii Skalistých hor. V provincii Alberta to jsou Banff National Park a Jasper National Park, v přilehlé Britské Kolumbii jsou to Yoho National Park a Kootenay National Park.

Při prohlížení severoamerických rostlin na našem webu jste jistě zaznamenali, že fotografie mnohých z nich byly pořízeny v parcích kanadského města Calgary. Četná města se pyšní svými uměle vytvořenými parky a zahradami, také Calgary jich má několik (např. Reader Rock Garden). V Calgary jsme však obzvláště hrdí na naše parky přírodní, ty totiž dokládají rozmanitost naší přírody.

Jako podle pravítka je nalinkována západní polovina hranice mezi Kanadou a Spojenými státy. Tvoří ji v dlouhém kontinentálním úseku devětačtyřicátá rovnoběžka, a je jedno, jestli vede po hřbetě, v ose údolí, nebo někde v ukloněné rovině. A právě tam, kde nejvýchodnější hřbet Skalistých hor prudce spadá do nekonečně se vlnící prérie, byla vyhlášena dvojice národních parků – v americké Montaně Glacier National Park, v kanadské Albertě Waterton Lakes National Park.

Velké překvapení číhá na cestovatele, který projíždí kanadskou Britskou Kolumbií podél hranic se Spojenými státy. V místech, kde nejjižnější kanadský silniční průtah směřující od východu na západ protíná kotlinu s jezery, kterými protéká řeka Okanagan, octne se jakoby v jiném světě, na jiném kontinentu. Čekali byste zde poušť? Že ne? Prosím, pojďme se přesvědčit.

Na západním pobřeží ostrova Vancouver leží jeden z nejpozoruhodnějších kanadských národních parků. Hlavním motivem jeho zřízení byla ochrana téměř nedotčené přírody v úzkém pobřežním lemu a na ostrůvcích, které pobřeží lemují. Jeho atraktivitu zvyšují opuštěné pláže, lesy stromových velikánů, marše i četná rašeliniště. Část parku se nachází na území rezervace původních obyvatel.

V nejjižnější Africe je to s rostlinami dost jinak, než na co je našinec zvyklý. Už jen proto, že přijít na žulu tam znamená značně si polepšit s úživností půd. To je právě motivem naší dnešní exkurze do renosterveldu. Podivné slovo renosterveld pochází stejně jako známější fynbos z búrštiny čili afrikaans. Je to doslova pole (slyšíte ve výrazu veld ten field nebo, chcete-li, Feld?), kde vládne renosterbos. Opět zapojme trošku lingvistické představivosti a pomozme si angličtinou: Rhinoceros + bush, tedy nosorožčí křoví. Co pod tím rozumět, je už nasnadě – právě takto se říká keři, který před příchodem Evropanů vládl na ohromných rozlohách jihoafrických plání. Jmenuje se Dicerothamnus rhinocerotis, po staru Elytropappus rhinocerotis, a patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).

Dálková komunikace Interamericana překračuje na trase ve směru z hlavního města Kostariky San José na jihovýchod země a dále do Panamy velmi vysoký hřeben pohoří Sierra de Talamanca. Sedlo, v němž překonává nejvyšší bod, leží pod vrchem s nepříliš optimistickým jménem Cerro de la Muerte (Smrtný kopec) ve výšce 3315 m n. m. Právě zde má dnešní cestovatel jednu z nejsnazších možností nahlédnout pod pokličku výškové stupňovitosti středoamerické vegetace.

Přibližně uprostřed západní poloviny Kostariky leží ve vysočině mezi aktivními sopkami Arenal a Tenorio dosti rozsáhlá oblast mlžných lesů v oblasti Monteverde. Chrání ji několik více či méně rozlehlých rezervací. Mezi nejvýznamnější patří Reserva biológica bosque nuboso Monteverde, vyhlášená v roce 1972 a později rozšířená na dnešní rozlohu 105 km2, na ni navazuje mnohem menší Reserva Santa Elena vyhlášená v roce 1989 na ploše 3 km2 a několik dalších chráněných ploch vlastněných soukromými subjekty.

Parque Nacional Cahuita se nachází na jihu kostarického karibského pobřeží, 45 km jihovýchodně od města Limón. Ochraňuje nejen rozsáhlou mořskou oblast o rozloze 224 km2 a jeden z mála dochovaných kostarických korálových útesů o velikosti 6 km2, ale patří sem také 10,7 km2 pevninské části parku, která chrání porosty mangrove a tropický deštný les. Území bylo chráněno již od roku 1970 jako Monumento Nacional Cahuita a teprve v roce 1978 došlo k vyhlášení národního parku.

Národní park Rincón de la Vieja byl vyhlášen v roce 1973 v části horského rozvodnicového hřebene, který prostupuje severozápadem Kostariky. Jeho rozloha činí 141 km2. Motivem ochrany je zde komplex biotopů v krajině stratovulkánu Rincón de la Vieja, který vytváří několik kráterů, z nichž nejvyšší jsou Von Seebach (1895 m) a Santa María (1916 m). Zahrnuje dosti dlouhý gradient vegetace od úpatí až po vrcholky, a to jak plochy se stabilizovanou vegetací, tak přirozená sukcesní stádia na plochách permanentně ovlivňovaných nedávným i současným vulkanismem, který započal asi před 3500 lety. Poslední menší erupce zde byla zaznamenána v roce 2011.

Na severozápadě země se při pacifickém pobřeží rozkládá jeden z rozsáhlejších národních parků Kostariky – Santa Rosa. Byl vyhlášen již v roce 1971, postupně rozšiřován a nyní zaujímá plochu 491 km2. Zahrnuje mořské pobřeží s několika plážemi a zázemí přilehlých pahorkatin; nejvyšším bod dosahuje nadmořskou výšku asi 450 m.

Centrální kotlina ve vnitrozemí Kostariky leží v nadmořské výšce 1000–1450 m a skýtá velmi příjemné klima. Právě sem se v minulosti soustředily španělské kolonizační aktivity, dnes jsou zde největší kostarická sídla, včetně současného hlavního města San José. Zdejší klima je třeba mimořádně vhodné pro pěstování kávy.