Ochrana přírody v Kostarice má mnoho různých podob. Vedle národních parků a přírodních rezervací, jejichž statut má podobu nám známou, řadu chráněných území vlastní a provozují také soukromníci. Pro nás je dost nezvyklá představa, že privátní subjekt provozuje rezervaci za účelem zisku – ale ve skutečnosti jde často o to, že živočichy, rostliny nebo vzácný ekosystém chrání pro to, aby je mohl „nabídnout“ návštěvníkům ve stylu ekoturistiky, safari nebo jiného podobného typu aktivit. V Kostarice je speciálně velmi oblíbený birdwatching nebo zkráceně birding, který bychom mohli do češtiny přeložit jako ptákování.

Nejzápadnější částí Kuby, provinciemi Artemisa a Pinar del Río, se v délce zhruba 160 km táhne horský masiv Cordillera de Guaniguanico. Řeka Río San Diego jej rozděluje na dvě části: západní se nazývá Sierra de los Órganos, východní Sierra del Rosario. Nejvyšší horou tohoto pohoří je Pan de Guajaibón, která dosahuje nadmořské výšky 699 m. Není to tedy horský masiv nikterak mohutný, přesto v něm najdeme celou řadu pozoruhodností.

Kyrgyzské jezero Issyk-kul odděluje severní horské masivy Ťan-šanu od jeho centrálních pohoří, jejichž severní částí je téměř 350 km dlouhý hřeben zvaný Těrský Alatau (Терскей Ала-Тоо) vroubící jezero podél jeho jižních břehů a táhnoucí se dále na východ téměř k hranici Čínské lidové republiky, resp. její autonomní oblastí Sin-ťiang.

Ťanšanské údolí řeky Inylček, ležící v nejvýchodnější části Kyrgyzstánu a celkově dlouhé přibližně 105 km, lze rozdělit na dvě části: horní východní zaledněnou polovinu údolí a spodní západní nezaledněnou polovinu. Zaledněná, geograficky významnější část je pokrytá stejnojmenným ledovcem, představujícím jeden z nejdelších údolních horských ledovců Eurasie.

Kyrgyzský Alatau (Кыргыз Ала-Тоо) je nejdelší horské pásmo severního ťanšanského systému táhnoucí se ve východo-západním směru v délce asi 370 km téměř od západního cípu jezera Issyk-kul až k městu Taraz (dříve Džambul). Nejvyšší část pohoří s několika vrcholy přes 4800 m se zdvihá jižně přímo nad hlavním městem Kyrgyzstánu, Biškek (dřívější Frunze).

Kurská kosa (litevsky Kuršių nerija, rusky Куршская коса) je písečný poloostrov v jihovýchodním cípu Baltského moře. Je 180 km dlouhý a 400 m až 3,8 km široký, má tvar úzké kosy a odděluje od Baltského moře Kurský záliv. Severní část poloostrova dlouhá 97 km patří Litvě, jižní Rusku (Kaliningradská oblast). Poloostrov pokrývají borové lesy a pás písečných přesypů; podle nich je kosa někdy také zvaná Baltská Sahara. Vzhledem k jedinečnému charakteru krajiny je Kurská kosa od roku 2000 zařazena na seznam Světového přírodního dědictví UNESCO. První kroky k ochraně tohoto území byly podniknuty v roce 1960, kdy se Kurská kosa stala přírodní rezervací. Většina litevské části kosy je od roku 1991 národním parkem o rozloze 265 km2; z toho 125 km2 je v Baltském moři a 42 km2 v Kurském zálivu. V národním parku Kuršių nerija roste asi 900 druhů rostlin, z nich je 31 na Červeném seznamu Litvy.

O Lucembursku – na rozdíl od Lucemburků – u nás není žádné extra velké povědomí. Sám jsem jen tušil, co tahle malá zemička skrývá, takže nápad strávit den na naší cestě po západní Evropě právě tady byl docela nosný. Předesílám, že jsme při plánování okamžitě zamítli hlavní město, cílem bylo spíše podívat se do přírody a prozkoumat zdejší krajinu.

O přírodních pozoruhodnostech Madagaskaru bylo už napsáno nemálo. Většina přírodovědců si všímá pro tento ostrov nejcharakterističtějších živočichů a rostlin, bývá zdůrazňován velmi vysoký stupeň endemismu. V hlasech zoologů i botaniků však nezřídka zazní i bolavý povzdech nad postupující devastací ostrova – lokalit s neporušenou přírodou tu stále ubývá: původní lesy jsou dramaticky mýceny, savana je vypalována, šíří se lomy, stejně jako se zvětšují města a vesnice. Malgašská společnost se samozřejmě snaží tento nemilý trend brzdit, v tomto úsilí hraje značnou roli i zřizování chráněných území a národních parků. Avšak najít kompromis mezi tradičním hospodařením obyvatelstva, průmyslovým rozmachem a ochranou přírody není mnohdy snadné. K nejznámějším a patrně i nejnavštěvovanějším národním parkům Madagaskaru patří oblast svérázných pískovcových skal, plošin a kaňonů s názvem Isalo.

Pouhých 160 km východně od malgašského hlavního města Antananarivo – což tedy v madagaskarských poměrech může znamenat i čtyři hodiny jízdy autem, klikatá a dokonce i asfaltová silnice je totiž často ucpaná kamiony jedoucími do největšího přístavu ostrova – najdeme v okolí městečka Andasibe několik turisticky poměrně četně navštěvovaných chráněných území. Blízkost hlavního města báječně garantuje, že skoro každý, kdo přicestuje na Madagaskar letadlem, zákonitě skončí právě tady. Všechna tato chráněná území leží v regionu Alaotra-Mangoro, v provincii Toamasina.

Řekl bych, že slovo tsingy zná úplně každý, kdo se o Madagaskar třeba jen maličko otřel. A pokud se na tento ostrov někdo dokonce už vypraví, tak tsingy dozajista navštíví i osobně. Většinou si turista tsingy představí jako konkrétní věhlasnou a mezinárodně přísně chráněnou lokalitu v západní části ostrova – a má samozřejmě pravdu, tady najde tsingy taky. Jenže pozor, nejsou tsingy jako tsingy, ono je jich na Madagaskaru hned víc.

Zlí jazykové tvrdí, že na Gran Canarii je ze všeho nejkrásnější pohled na sousední ostrov Tenerife. Což o to, mohutný vulkanický masiv nedalekého Tenerife, dobře viditelný z řady míst Gran Canu, působí skutečně impozantně. Byli bychom však přece jen hodně velkými škarohlídy, kdybychom zůstali při hodnocení krás tohoto ostrova pouze u něj.

Dávní portugalští mořeplavci se zapsali do světových dějin mnoha významnými geografickými objevy. Nebylo to však jen zlato a drahokamy, které přiváželi tito dobyvatelé z nových zemí, jejich pozornosti na dalekých cestách neunikaly ani neznámé rostliny. O něco dříve, než po dlouhých plavbách přistáli opět v Lisabonu, zakotvili obvykle u břehů atlantského ostrova Madeiry a s oblibou ve funchalském přístavu doplnili tenčící se zásoby vína. Jistě nejednou zde místním kráskám předváděli i ony úžasné a nikdy předtím nevídané rostliny.

Tvar trojúhelníku, na délku 80, na šířku nějakých 60 kilometrů, celkem 2034 kilometrů čtverečních. Kolem Atlantik, pár ostrovů, kterým se říká Kanárské, podnebí teplé, lidé mluví španělsky, rádi popíjejí víno a jsou skoro permanentně v pohodě…
O krásách španělského ostrova Tenerife se už toho napsalo tolik, že každé další podobné úsilí se musí zákonitě jevit jako pouhé nošení dříví do lesa. Projděte se ale po Tenerife ještě s námi, tentokrát s očima otevřenýma jen pro rostliny.

Sopečný ostrov Réunion ležící v jihozápadní části Indického oceánu je zámořským departementem Francie. Krajina ostrova, výjimečná soustavou mladé činné sopky a staré spící sopky s erodovaným kráterem, umožňuje zkoumat procesy vývoje probíhající od osídlování mladých láv až po ekosystémy deštných lesů. Na území Réunionu byl v roce 2007 vyhlášen národní park k ochraně jeho endemického bohatství a jeho střední část je od srpna 2010 vedena v Seznamu světového dědictví UNESCO jako Pitons, cirques and remparts of Reunion Island.

Nejsevernější část Chile – přesně administrativně se jedná o region Arica y Parinacota – si většinou spojujeme s vyprahlou pouští Atacama. V některých místech zde neprší po celá léta, extrémní sucho tu brání vývoji alespoň trochu souvislejšího vegetačního pokryvu. Občas se přeci jen výraznější déšť nad Atacamou objeví, pak sdělovací prostředky celého světa zaplaví pestrobarevné fotografie rozkvetlé pouště, ze kterých jde hlava kolem. Pravdou však je, že nejčastěji kvete poušť až v poněkud jižnější části Chile, především mezi městy Copiapó a Vallenar, což je dobrých 1200 km od echtseverochilské Aricy na jih. Takže když se vypravíte na skutečný nejzazší sever Chile, máte přeci jen daleko větší šanci vidět především a pouze to, co představuje následující fotografie.