Není mnoho míst na Zemi, které by měly tak ponurou a přitom zajímavou historii, jako Ohňová země. Ta přitahovala dávné mořeplavce natolik, že i přes stovky i tisíce obětí se stále znovu pokoušeli tuto zemi dobýt a získat nad ní nadvládu pro svého krále, královnu či parlament. Co je na této zemi tak přitahovalo?

Podél severovýchodního okraje Arabského poloostrova se rozprostírá pobřežní nížina, která se velmi strmě zdvíhá do vysokého horského pásma Al Hajar (čtěte Al-Hadžar), ležícího převážně v Ománu. Menší část pohoří se rozkládá i na východě Sjednocených arabských emirátů.

Omán – země asi čtyřiapůlkrát větší než Česká republika – má zhruba třetinový počet obyvatel. Ti jsou navíc soustředěni v nemnoha místech, nejvíce jich žije v aglomeraci hlavního města Muscatu, a to skoro celý milión. Rozsáhlá území však mají osídlení velice řídké. Důvodem jsou pouště a polopouště, které vyplňují většinu státu.

Poušť má nekonečně mnoho podob. Řeklo by se neživá příroda – ve skutečnosti je to živoucí, stále se proměňující organismus, biom, v němž však fyzikální síly zřetelně vládnou nad živými tvory. Poušť umí být velmi jednotvárná, jsou známa území, kde se na rozsáhlé ploše skoro nic neděje. Ale může mít i podobu výsostně dramatickou.

Poloha ostrov Ascension predurčila k izolovanosti. Nachádza sa v Atlantickom oceáne blízko rovníka, na 7,9 ° južnej zemepisnej šírky. Od pobrežia Afriky ho delí 1600 km a od Južnej Ameriky 2250 km. Má rozlohu 88 km2. Aktuálna populácia je 880 obyvateľov, čím je daná hustota osídlenia 10 obyvateľov na km2. Väčšina obyvateľov ale žije v hlavnom meste Georgetown.

Nanga Parbat je izolovaný horský masiv, resp. horská skupina, nikoli jen jedna hora. Představuje západní konec horského pásma Himálaje a pouze horní tok řeky Indus (dříve zvaný Sindh) jej odděluje od velehor pohoří Karákóram, ke kterému je blíže, než k vysokým masivům vlastního Himálaje na jihovýchodě.

Severozápadní oblast Pákistánu poblíž afghánských hranic spadá pod Severozápadní pohraniční provincii, kterou k jihu protéká řeka Indus, zčásti přes desítky kilometrů dlouhou přehradu Tarbela. Část území provincie východně od Indu se nazývá Hazara s hlavním městem Abbottábád. Toto území začíná severně nedaleko dvojměstí Rávalpindí – Islámábád v provincií Paňdžáb a na východě hraničí s oblastí Ázád Kašmír, která je územně spornou nárazníkovou zónou mezi Pákistánem a západní indickou oblastí Džammú a Kašmír.

Parque nacional Volcán Barú se nachází v západopanamské provincii Chiriquí, jen nedaleko od kostarických hranic, ve vulkanickém pohoří Cordillera de Talamanca. Nejvyšší hora této oblasti – Volcán Barú (Chiriquí) – vystupuje do nadmořské výšky 3475 m a je zároveň nejvyšší horou celé Panamy. Za dobrých rozptylových podmínek, zejména v dopoledních hodinách než vystoupí na vrchol mraky, lze z vršku sopky dohlédnout jak na Karibské moře, tak na Pacifik. Národní park v okolí této mohutné sopky vznikl už v roce 1976, je tedy druhým nejstarším z patnácti panamských národních parků. Rozkládá se na území o rozloze 143,2 km2, což jej v rámci Panamy řadí spíše k chráněným územím menším – svou rozlohou je mezi ostatními národními parky až na 11. místě. Největší národní park Panamy Darién, který najdeme na panamsko-kolumbijském pomezí, je více než čtyřicetkrát větší (5790 km2).

Na nejslavnější jihoamerickou túru, Inckou stezku (Camino Inca nebo taky Inka Trail), se ročně vydávají tisíce lidí, aby si splnili svůj životní sen. I když celá trasa měří něco přes 30 km, cesta trvá čtyři dny včetně návštěvy legendami opředeného Machu Picchu.

Cañon del Colca se nachází v severovýchodní části jihoperuánského regionu Arequipa v provincii Caylloma. Řeka Rio Colca se tu zařezává do horských úbočí a vytváří jeden z nejhlubších kaňonů světa o hloubce téměř 3200 metrů. Za nejhlubší peruánský kaňon je považován nedaleko odtud ležící Cañon del Cotahausi, který dosahuje maximální hloubky až 3500 metrů. Světoznámý severoamerický Grand Canyon v USA je v porovnání s těmito peruánskými kaňony v hloubce sotva poloviční.

Peruánský národní park Huascarán se nachází asi 300 km severně od Limy v pohoří Cordillera Blanca v departmentu Ancash. Byl založen v roce 1975 z důvodu ochrany vzácných rostlin a živočichů, ochrany vodních zdrojů a zachování krajinného rázu. O dva roky později byl vyhlášen biosférickou rezervací a v roce 1985 byl zařazen na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Machu Picchu jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Nacházejí se v horském sedle mezi horami Machu Picchu a Huayna Picchu, v nadmořské výšce 2430 m, severozápadně od Cuzca. Od června do září tu denně proudí tisíce návštěvníků.

Śnieżne Kotły (Sněžné jámy, Schneegruben) patří k nejpozoruhodnějším místům polské strany Krkonoš, z hlediska botanického pak představují lokalitu naprosto výjimečnou. Když se k nim v srpnu 1786 přiblížil botanik Tadeáš Haenke (bylo to při cestě na Große Sturmhaube, což by tedy měla být nedaleká hora s českým názvem Velký Šišák), zhodnotil zdejší strmé skály nad hlubokou propastí slovy eine wahre Skizze von einem großen unvollendeten Werke Gottes. Do jam zřejmě vůbec nesestoupil. To jeho dávný předchůdce Kaspar Schwenckfeldt byl možná odvážnější, ve své knize z roku 1600 odtud zaznamenal hned několik druhů rostlin. Třeba je to ale tím, že do Sněžných jam vešel trochu pohodlněji ze slezské strany hor.

Rostliny lidé potřebovali od počátku věků. Vždy oceňovali dřevo, k obživě využívali plody rostlin, brzy zjistili, že z některých bylin se dají vyrobit klidně i šaty. Záhy začali dokonce cíleně vyhledávat určité rostliny, u nichž vypozorovali léčivé účinky. Věřili, že nejlepší léčivé vlastnosti mají rostliny rostoucí v horách, nic z nížiny se prý nemohlo rovnat rostlině horské. A tak dávní kořenáři a bylinkáři procházeli světem hor od nejstarších dob.

Nachází se v Dolním Slezsku, severně od města Wałbrzychu. Byl vyhlášen v roce 1981, rozkládá se na 3155 hektarech a ochranné pásmo na 5933 hektarech. Skládá se ze tří částí: Dobromierski Zespół Krajobrazowy (severozápadní část), Książański Zespół Krajobrazowy (centrální oblast parku) a Lubiechowski Zespół Krajobrazowy (východ parku). Lesy pokrývají téměř celou plochu parku, louky a pastviny jsou zapojeny jen výjimečně. Nejvyšší bod parku je vysoký 486 m (v ochranném pásmu) a nejnižší 290 m n. m.