Dávní portugalští mořeplavci se zapsali do světových dějin mnoha významnými geografickými objevy. Nebylo to však jen zlato a drahokamy, které přiváželi tito dobyvatelé z nových zemí, jejich pozornosti na dalekých cestách neunikaly ani neznámé rostliny. O něco dříve, než po dlouhých plavbách přistáli opět v Lisabonu, zakotvili obvykle u břehů atlantského ostrova Madeiry a s oblibou ve funchalském přístavu doplnili tenčící se zásoby vína. Jistě nejednou zde místním kráskám předváděli i ony úžasné a nikdy předtím nevídané rostliny.

Zatímco centrální část Evropy je posedlá vyměřováním středu našeho kontinentu, její okrajové údy hledají zase jeho nejspravedlivější konec. Bylo to tak vždycky. Kdo z našinců by třeba neznal Jiráskovo vyprávění o cestě Z Čech až na konec světa, jehož podkladem bylo putování pana Lva z Rožmitálu v letech 1465–67? Pro našeho hrdinu byl tehdy pravým koncem světa galicijský mys Cabo Finisterre – jak jinak by se měl konec světa jmenovat. Za ním prý už nebylo nic, zhola nic, jen moře, moře a moře.

Botanická zahrada v madeirském Funchalu byla založena v roce 1960. Zaměřuje se především na
květenu Makaronésie, největší důraz je samozřejmě kladen na flóru samotného ostrova Madeira.

O výjimečnosti krásy portugalského města Sintra nelze pochybovat, vždyť už dávno se zapsala zcela nesmrtelně dokonce i do poezie – slavný lord George Gordon Byron Sintru přirovnal k samotnému ráji: Lo! Cintra’s glorious Eden intervenes, In variegated maze of mount and glen. Takže dnes trochu porušíme obvyklý styl článků v této rubrice – nebudeme se zmiňovat o zahradě jen jediné, prohlédneme si rovnou celé město. Oblast Sintry byla v roce 1995 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO jako významná kulturní krajina s romantickými stavbami – Paisagem Cultural de Sintra, tedy Kulturní krajina Sintry.