Centrální pásmo Velkého Kavkazu končí na východě posledními čtyřtisícovými masivy okolo hranic Ázerbájdžánu a Dagestánské republiky, nejjižnější autonomní republiky Ruské federace.

Velký Kavkaz končí na západě dlouhým hlavním hřebenem táhnoucím se rovnoběžně se severovýchodním pobřežím Černého moře vzdáleným jen 20 až 40 kilometrů. Západní cíp Velkého Kavkazu na obou stranách hlavního hřebene patří politicky pod Krasnodarský kraj Ruské federace. Na východě, asi 30 kilometrů za pobřežním městem Soči, tvoří k jihu stékající řeka Psou a výše pak 3256 m vysoký masiv Agepsta státní hranici s Abcházií, resp. Gruzií a zároveň formální hranici mezi Evropou a Asií. Dále obě hranice společně pokračují na východ po hlavním kavkazském hřebeni v celé jeho délce kromě nejvýchodnějšího ázerbájdžánského konce. Přesněji řečeno, od východních pramenů paralelní a mohutnější ruské řeky Mzymta jsou dále na východ jižní svahy Velkého Kavkazu asijské, severní evropské a horské pásmo je tam již širší a členitější, s delšími postranními hřebeny.

Solovecké ostrovy v Bílém moři jsou známé především jako místo nejstaršího tábora nucených prací, tzv. gulagu. Ten byl vytvořen z kláštera na Velkém Soloveckém ostrově, jehož začátky lze hledat v 15. století. Klášterní botanickou zahradu zde založil v roce 1822 archimandrita Makarius, proto je také v mapách toto místo označováno jako Makarievskaja pustyň. Protože vznikla zároveň i jako místo odpočinku představeného kláštera (archimandrita), byla zde postavena i jeho letní rezidence (1859–62) a kaple sv. Alexandra Něvského (1854).