Ve druhé polovině 19. století došlo v podobě mnoha našich měst k podstatné změně. Stále častěji byla rušena stará městská opevnění, neboť překážela dalšímu růstu měst. A na jejich místech byly budovány stavby nové, funkčně většinou zcela odlišné, nejednou se na místo staré hradební zdi připlazila i nová silnice či rovnou široký bulvár. V lepších případech se u polozbořených hradeb objevily pásy zeleně, byly zde zakládány parky. Právě tato bezprostřední návaznost parku na historické jádro města i na následně se rozvíjející předměstí je vynikající devizou umístění řady městských parků v mnoha českých a moravských městech.

Zámek v západomoravských Jaroměřicích nad Rokytnou (okres Třebíč) byl v minulosti významným regionálním kulturním centrem. Velké proslulosti dosáhla především v první polovině 18. století zdejší hudebně-divadelní kultura. Na začátku 20. století v Jaroměřicích působil také významný český básník Otokar Březina (1868–1929).

Kapucínská zahrada se nachází jižně od historického centra Žatce a je přístupná několika vchody z Pražské ulice, třídy Obránců Míru a Klášterní ulice. Obklopuje bývalý kapucínský klášter, který byl postaven v letech 1676–1684 a nepřetržitě fungoval až do roku 1950. Objekt pak sloužil jako domov důchodců až do osmdesátých let 20. století.

Řekne-li se Vrchlabí, tak skoro každý botanik hned doplní – Josefína Kablíková. Kdo z lidí blízkých flóře by neznal tuto pozoruhodnou ženu, kterou kdysi dávno znali všichni floristé v Čechách (a samozřejmě nejen zde). A tak jsme se po vzoru bratří Mánesů za ní vypravili také. Najdeme či nenajdeme ještě dnes ve Vrchlabí její stopy? Alespoň sebemenší, třeba jen její jméno na zdi.

Východočeské městečko Broumov (okres Náchod) dnes nemá ani osm tisíc obyvatel a podle jeho pohraniční polohy by snad někdo mohl zbrkle usuzovat, že tady lišky vždycky dávaly dobrou noc. Jenže stačí letmý pohled na místní náměstí, abyste na zrzavé šelmí kmotřičky rychle zapomněli. Měšťanskými domy na tři patra se hned tak nějaké městečko v pohraničí chlubit nemůže a majestátnost zdejší budovy klášterní okamžitě spláchne veškeré nemístné nápady o eventuální perifernosti zdejších poměrů.

Turistické atrakce se dají vyrábět různě: selský dvůr se třeba přejmenuje na zámek a zbytek farské zahrady se prohlásí za jeho park, větší kámen za obcí začne jednoho krásného dne vyzařovat tajemnou geoenergii a stane se místem srazů všech čarodějnic ze širokého okolí, v nejhorších případech se z obecního rybníka znenadání vynoří místní obdoba lochnesky, eventuálně se v příměstských lesích zjeví vzácná rostlina, nejlépe taková, která tam nikdy nerostla. Bílých paní a podřezaných mnichů je také nějak stále víc.

Dvě tváře lidské existence – bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, život a smrt. Právě tyto protichůdné póly bytí představují dva břehy Labe ve východočeském Kuksu. Na jednom břehu stával honosný zámek, krásné lázně, domy pro lázeňské hosty, divadlo, dům filozofů s knihovnou, na tom druhém jen špitál s kostelem a hrobka. A za špitálem ještě hřbitov. Mezi oběma světy vede jediná cesta – naprosto přímá, jen chvíli z kopce, pak zase nahoru… Ideovým autorem tohoto symbolického dvojsvětí byl hrabě František Antonín Špork (1662–1738).

K nejvýznamnějším historickým pokladům naší zahradní architektury, ale dokonce i k nejcennějším objektům zahradního baroka celé střední Evropy, bez sebemenších pochyb patří dvě zahrady kroměřížské. Obě zahrady – Květná a Podzámecká – byly společně s arcibiskupským zámkem v roce 1998 zapsány do seznamu památek Světového kulturního dědictví UNESCO.

Každé naše historické lázně jsou poněkud jiné, jen těžko lze srovnávat halasný lesk karlovarských kolonád s poklidnou noblesou rozlehlých parků teplických či se strohým modernismem kolonády v Poděbradech. Pokud by se však udělovala cena za lázeňskou malebnost a architektonickou decentnost, měly by ji nejspíš dostat Františkovy Lázně, řekl bych, že patří k našim lázním nejpůvabnějším. V roce 1992 bylo zdejší lázeňské centrum i s přilehlými parky prohlášeno za městskou památkovou rezervaci, která slouží k ochraně a zachovaní typické lázeňské architektury pocházející převážně z konce 18. a první poloviny 19. století.

Jen několik kilometrů severozápadně od Pardubic se nachází město Lázně Bohdaneč. V jeho centru najdeme lázně založené v roce 1897 Janem Veselým, který si nechal udělat rozbor slatiny z nedalekých Libišan a rozhodl se slatinné koupele využívat jako hlavní léčebnou proceduru. První lázeňský dům zřídil v přestavěné budově bývalého lihovaru. Jedinou památkou na tuto budovu je starý cihlový komín, dnes bohatě porostlý břečťanem popínavým (Hedera helix). Již od začátku 20. století na tomto komíně pravidelně hnízdí čáp bílý, a proto byl nejen zachován, ale čáp se stal i symbolem lázní.

Pro někoho jsou Poděbrady solidními lázněmi se zaměřením na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí, pro jiného mohou být městem krále Jiřího. A někdo další může mít Poděbrady spojeny s celostátními přehlídkami uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady, anebo dokonce s matkou spisovatele Franze Kafky, která se tu narodila. Pro mě osobně jsou Poděbrady ovšem také ještě městem potulných soch – tu se některá z nich kamsi ztratí a po čase se zase kdesi jinde objeví.

Areál Lázní Velichovky, obklopený rozsáhlým parkem, nalezneme na okraji stejnojmenné obce v Hradeckém kraji nedaleko Jaroměře. V současnosti se zde léčí hlavně pacienti po ortopedických operacích dolních končetin, má však za sebou poměrně zajímavou historii.

Úloha Litomyšle byla v minulosti vždy významná, město bylo kulturním centrem širšího kraje.

V tom berounském kraji
kvítek kvete
na Skalce nad Mníškem,
to mi věřte,
svou vůni vydává
Maří Magdaléna
po celém světě…

– z písně o životě sv. Maří Magdaleny (tiskem a nákladem Jana Spurného v Praze, 19. století)

Je nevyzkoumaným rozmarem přírody, jak pojednou dá kdesi v skrytu vyrůsti květu vzácné krásy a vůně, jak znenadání zrodí kdesi člověka s duchem ojedinělé velikosti a nevšedně bohatých schopností. Malá, převážně rolnicko-dělnická obec Nelahozeves, ležící na levém břehu Vltavy severně od Kralup, sotva mohla tušit, že dá českému národu geniálního hudebního skladatele, jednoho z největších, které česká hudba měla a bude kdy mít. Odpřísáhnu, že Otakara Šourka, autora těchto slov v dvořákovské monografii z roku 1941, určitě ani v nejhorším snu nenapadlo, že Nelahozeves ještě ani v roce 2014 nebude tušit, kdo se tu jen tak „kdesi v skrytu“ narodil. Podle nehorázného nepořádku, který v této obci panuje, je narození jakéhokoli velikána vyloženě neočekávatelné! Vůbec si nedovedu představit, že by třeba na Mozarta hrdí Salzburčané dovolili zaneřádit své parky plevelem tak významně, jak to dokázal onen „rolnicko-dělnický lid“ v Nelahozevsi.