Vstup do malostranských Vojanových sadů lze minout vcelku snadno: do zahrady vklíněné mezi kostel sv. Josefa, budovu Ministerstva financí ČR a Thurn-Taxisův palác vás zavede jen menší branka v dlouhé vysoké zdi v ulici U Lužického semináře. Pamětihodnost tohoto místa je nesporná, vždyť právě Vojanovy sady patří k nejstarším zahradním plochám celé Prahy.

Vrtbovskou zahradu najdeme společně se třemi dalšími barokními zahradami (Vratislavskou, Schönbornskou a Lobkowickou) na svahu pražského Petřína. Je přístupná z malostranské ulice Karmelitské. Patří k nejvýznamnějším a jistě i nejznámějším barokním zahradám Prahy. Má rozlohu 0,31 hektaru a leží v nadmořské výšce od 197 m do 212 m.

Mám rád Prahu a naprosto nejvíce z ní miluji Smíchov. Každý, kdo má rád pestrost, musí Smíchov milovat. Líbí se mi místní poměrně hustá síť knihkupectví, stejně jako kavárniček a restaurací (již delší dobu usiluji dokonce o to, aby právě jedna zdejší hospoda se stala pravidelným schůzovacím místem redakce Botany.cz), ale přitahují mě taky zdejší italské pizzerie, čínská bistra i vietnamské krámky. Jsem rád, že jsou tady i tak užitečné instituce, jako je třeba tiskárna novin a časopisů nebo Arbesův pomník. Líbí se mi, když v tramvaji už na Národní třídě se děti hádají, na který stupeň zrovna dneska pojede vodotrysk u Justičního paláce. Zbožňuji vousatého pána, který vždy, když jde kolem výkladu kavárny ve Švandově divadle, vyplázne na všechny hosty svůj dlouhý jazyk. Velmi rád se koukám na smíchovskou secesi, ale občas se zajdu podívat i na dost neotřelou výlohu řeznictví „U veselých zvířátek“. Takže věřím, že tímto vším jsem vám náležitě osvětlil, že nesnášet Smíchov může opravdu jen naprostý škarohlíd.

Každou zahradu jistě povznáší, když se z ní nabízí i libý pohled do okolní krajiny – její hranice najednou přestanou existovat, svět se propojí v jeden rozkvetlý celek. V případě hradčanské zahrady Na Valech se však snadno může stát, že při pohledu do okolí na okamžik na celou zahradu zapomenete – město pod hradním návrším zazpívá tak čarovně, že na tomto místě mají povoleny slzy v očích i ti nejudatnější chlapi. Emotivně obzvláště silným zážitkem je příchod do zahrady po Býčím schodišti z třetího nádvoří Hradu – za vámi se k nebi zvedají věže Katedrály a před vámi se otevírá nejkrásnější pohled na Prahu, který znám.

Historie zahrad pražského Smíchova je pestrá. Dnes hustě zastavěnou městskou čtvrť dříve z velké části pokrývaly staré zahrady, sady i vinohrady, současné smíchovské zahrady a parky jsou jen chabým pozůstatkem dřívější rozsáhlé zeleně. Dobře známá Zahrada Kinských z dvacátých letech 19. století tu tedy rozhodně osamocená nebyla, už ve středověku tu byly zahrady klášterní, od 17. století tu stávala Slavatovská zahrada, nakonec se právě tady usídlila i historicky první pražská univerzitní botanická zahrada. Avšak Smíchov se v druhé polovině 19. století velmi rychle rozvíjel, stará zahrada – byť třeba i památná – stála v porovnání s technickým rozmachem a rozvojem podnikání bohužel vždy až na druhém místě (no, možná to bylo místo spíš až čtvrté či dokonce páté).

Rozhodně není běžné, aby byl zámecký park státem prohlášen za přírodní rezervaci. K takovému rozhodnutí musejí být velmi dobré důvody, vždyť zahrada a příroda vytvářejí harmonickou jednotu jen málokdy. Pokud se tak stane, pak je to jen v naprosto nejskvělejších případech.

Ratibořice (jako součást náchodského panství) koupil v roce 1792 Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský, po něm panství zdědila v roce 1800 jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína Zaháňská. Kolem roku 1800 vznikl empírový lovecký pavilon v bažantnici, v letech 1825–26 nechala vévodkyně klasicistně a empírově přestavět ratibořický zámek. Současně bylo údolí řeky Úpy od České Skalice po Rýzmburk měněno v jakousi ideální krajinu, krajinný park, který navazuje na park zámecký. Tyto úpravy probíhaly po celou dobu jejího života.

Vskutku unikátní kolekci kultivovaných rostlin můžeme nalézt v Třeboni v areálu Botanického ústavu Akademie věd. Na poměrně nevelké ploše zde v desítkách speciálních bazénů místní odborníci pěstují přes 400 druhů vodních a mokřadních rostlin.

Zahrada se nachází v Malešicích nad silnicí Českobrodskou, má rozlohu asi 7,5 ha a nadmořskou výšku od 219 do 245 m n. m.; západní část tvoří malé údolí, protékané Malou Rokytkou, východní je ve svahu vrchu Tábor.

Pokud jste se zrovna dnes – tedy 30. dubna – objevili u snad nejznámějšího českého menhiru u severočeských Klobuk ještě před svítáním a počkali jste si na první sluneční paprsky, viděli jste Slunce vycházet nad Řípem. Možná, že právě proto tady stojí tento menhir, možná je to svérázný kalendář po věky zaznamenávající, že každoroční doba hojnosti začíná přesně v poslední dubnový den, tedy tehdy, když Slunce vyjde přesně nad Řípem. Hodinová ručička – nebo spíš list z trhacího kalendáře – prst tyčící se k nebi, vertikála odbíjející čas všemu placatému tady dole. Ale taky se prý říkávalo, že kdysi prosil klobucký pastýř Ježíše Krista a svatého Petra, aby se nad ním smilovali a nechali ho na tomto světě navěky. A přesně podle přání toho hlupáčka se i stalo: zkameněl, proměnil se v obří balvan, který stojí nad vesnicí dodnes a nejspíš tu opravdu bude stát navěky. Tomu říkám nefalšovaný boží humor.

Vsetínský zámecký park se nachází na jižně exponovaném svahu pod zámkem a serpentýnovou cestičkou, mostem přes řeku Bečvu je pak spojen s tzv. Panskou zahradou.

Půvabný letohrádek zvaný Kratochvíle najdeme na jihu Čech, nedaleko obce Netolice (okres Prachatice).

Sázavský klášter byl v přemyslovských Čechách posledním a zároveň nejvýznamnějším střediskem staroslověnského písemnictví. Vznikla zde díla původní, odtud pochází staroslověnská svatováclavská i svatoprokopská legenda, svatováclavský kánon, ale také významné Besědy na evangelia Řehoře Velikého – nejrozsáhlejší českocírkevněslovanská památka, přeložená ve druhé polovině 11. století do církevní slovanštiny z latinské předlohy.

V této zemi snad není člověka, který by nevěděl, kde hledat město Telč. Někdy však i rekapitulace věcí nejjasnějších může přinést nové poznatky, a tak si to klidně zopakujme. Tak třeba na mapě Telč najdete na moravsko-českém pomezí, asi 30 km jižně od Jihlavy. V beletrii je nutno Telč hledat pod románovým titulem „Město šťastných lásek“, ve filmu u probouzení princezen, v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO je zase od roku 1992 ukryta pod položkou „Historic Centre of Telč“. A na pohlednicích a v pestrobarevných dárkových publikacích se pak s oblibou schovává za básnickými obraty, jako Moravské Benátky, Kamenná báseň, Jezerní růže atd. Inu, tady všude je ona Bílá Telč.

Zámek v jihomoravských Bučovicích (okres Vyškov) se může pochlubit zahradou velmi pozoruhodnou. Najdete zde totiž volnou rekonstrukci zdejší prastaré zahrady renesanční.