První turisté se do horských oblastí Alp vypravili v 19. století. Hledali zde nejen rekreaci, ale i nové zážitky, kterých se jim v městech nedostávalo. Vidět hory a jejich přírodu se stalo módním prvkem. Na horách se objevovalo stále více horských chat, pod kopci vznikala lázeňská střediska s hotely, restauracemi a jinými kratochvilnými vynálezy.

Botanická zahrada v Mnichově byla založena v letech 1804–14 podle plánů krajinářského architekta F. L. von Sckella, a to jako park v blízkosti muzejního areálu (pinakotéky).

Arboretum Kalmthout se nachází ve stejnojmenné obci na severu Belgie.

Květena Nového Zélandu je dosti bohatá a rozhodně velmi zajímavá. Geografická izolovanost této oblasti od zbytku světa je příčinou zdejšího vysokého stupně endemismu. Uvádí se, že na Novém Zélandu se vyskytuje zhruba 2400 taxonů původních cévnatých rostlin, přičemž endemických je až 80 procent z nich.

První botanická zahrada v Pekingu byla založena v roce 1925 nedaleko ZOO. Na současné místo se přestěhovala v roce 1956, kde vznikla obří zahrada na ploše přesahující 500 hektarů. Zahrada však byla později rozdělena ve dvě – menší zahradu akademie věd a větší zahradu městskou.

Bokrijk je významné kulturní a rekreační území v průmyslové krajině belgického Limburska. Leží nedaleko města Genk. Přírodní areál převážně druhotných lesů a vodních ploch zaujímá 5,5 km².

Botanická zahrada v hlavním městě Arménie se nachází v severovýchodní části Jerevanu a rozkládá se na ploše 80 hektarů. Založena byla v roce 1935 a v roce 1939 byl postaven první skleník na ploše 25 m².

Botanická zahrada Univerzity v Utrechtu leží v univerzitním kampusu nedaleko křižovatky dálnic A28 a A27. Pokud jedete autem, držte se směru na Univerzitní nemocnici a poté zahradu snadno naleznete. Není však značená orientačními tabulemi.

Botanická zahrada ve Wageningen je poněkud záhadná instituce. Na některých webových stránkách existuje, na jiných se dovíte, že ve městě jsou pouze dvě arboreta. Je tomu tak proto, že v době výstavby centrálních holandských herbářů na určitou dobu zahrada de facto přestala existovat. Skleníky zahrady jsou vymrzlé a nepoužívané a poněkud zpustlo i arboretum, které bylo součástí zahrady. Proti stavbě herbářů se vedla diskuse, ale nakonec o jejich výstavbě bylo rozhodnuto, ustoupila část zahrady se stoletými stromy a některé herbáře z jiných pracovišť v Holandsku budou přestěhovány do Wageningen. Protože hrubá stavba již byla dokončena, přistoupilo se nyní i k rekonstrukci arboreta – obnově cest a travních ploch. Takže lze doufat, že zahradu čeká lepší budoucnost.

Botanická zahrada university v Innsbrucku leží v nadmořské výšce kolem 600 m, vlastně na úpatí severních vápencových Alp. Údolí Innu, zvláště Innsbruck a jeho okolí, patří k vnitroalpinským suchým údolím. Průměrné roční srážky jsou zde asi 860 mm, ale jsou vysušovány teplým výsušným jižním větrem (Föhn).

Botanická zahrada Univerzity ve Vídni se nachází poblíž Belvederu a má výrazně protáhlý tvar ve směru jih – sever. Vstup do zahrady je možný vchodem u Horního Belvederu, dále z rohu ulic Mechel a Praetorius, kde se nacházejí skleníky a budovy, a dále brankou z ulice Jacquin.

Chrám Nebes (Tiantan, Temple of Heaven) byl postaven v Pekingu v roce 1420. Ve dnech slunovratu sem přicházel čínský císař, aby se poklonil nebi, modlil se za déšť a dobrou úrodu, přinesl oběť předkům a bohům slunce, měsíce, hvězd, mračen, větru a deště.

Původně šlechtické venkovské sídlo ze 16. století bylo obklopeno pravidelnou francouzskou zahradou, která byla v roce 1830 přeměněna na anglický park. Později byl park zpřístupněn veřejnosti. Jako pozůstatek II. světové války jsou v parku německé bunkry.

Ve svazích nad západním pobřežím Réunionu nad městečkem St-Leu se nachází významná botanická zahrada a centrum ochrany přírody – součást sítě francouzských státních botanicko-ochranářských institucí s lokálním vymezením působnosti. Zahrada leží na pozemcích někdejších plantáží, které mají rozlohu asi 12,5 ha a skrývají i rezidenci markýze de Chateauvieux z roku 1857.

Solovecké ostrovy v Bílém moři jsou známé především jako místo nejstaršího tábora nucených prací, tzv. gulagu. Ten byl vytvořen z kláštera na Velkém Soloveckém ostrově, jehož začátky lze hledat v 15. století. Klášterní botanickou zahradu zde založil v roce 1822 archimandrita Makarius, proto je také v mapách toto místo označováno jako Makarievskaja pustyň. Protože vznikla zároveň i jako místo odpočinku představeného kláštera (archimandrita), byla zde postavena i jeho letní rezidence (1859–62) a kaple sv. Alexandra Něvského (1854).