V soutěži O nejlepší botanickou ilustraci se podařilo shromáždit 30 různých vyobrazení prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). Tato sbírka různých zobrazení jediného druhu je rozhodně velmi dobrým východiskem pro hodnocení jednotlivých soutěžících. Aby mohla odborná porota botanicky skutečně objektivně tyto ilustrace zhodnotit, je zapotřebí je samozřejmě podrobit patřičné analýze, zamyslet se, kdo ze soutěžících nejlépe zachytil vše podstatné, co tomuto druhu náleží.

Barokní malířství přineslo světu mnoho krásných vyobrazení rostlin, jistě všichni znají třeba pestrobarevné barokní kytice naaranžované ve vázách. Nejčastěji v nich rozpoznáváme v 17. století velmi oblíbené cibulnaté rostliny (tulipány, narcisy, lilie, mečíky, řebčíky, hyacinty), ale i další rostliny vhodné k řezu (kosatce, pivoňky, hvozdíky, sasanky, orlíčky, pryskyřníky, čemeřice apod.). Rostliny jsou na těchto artefaktech opravdu nádherné, určitě však v případě těchto kompozic nemůžeme hovořit o odborné botanické ilustraci. U rostlin je do krajnosti využita jejich pestrost, nápadnost, nebylo umělcovým záměrem zobrazit rostliny tak, aby byly jednoznačně druhově klasifikovatelné. Zobrazovaly se nezřídka hybridy, či barevně a tvarově výjimečné variety – čím byla kytice pestřejší, tím lépe. Nezřídka tyto obrazy vyjadřovaly i symbolické významy rostlin – ty však s vlastní botanikou mají jen pramálo společného. Není mi ani známo, že by v některé z těchto kytic byly zobrazeny i prstnatce, natož pak přímo prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).

Naše putování za botanickými ilustracemi prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) dorazilo už do 20. století. Je to doba nám stále blízká, mohli bychom snad o ní tedy říci hodně. Jenže právě ona její blízkost činí i problémy – nemůžeme se o ní vyjadřovat s dostatečným citovým odstupem.
Pro minulé století byla příznačná výrazná modernizace tiskařské techniky. Ta umožnila značně rozšířit knižní produkci, vznikla tak zvýšená poptávka i po nových knižních ilustracích. Tato situace měla rozhodně silný vliv také na vědeckou ilustraci.

Rod Parnassia pro dnešní vědu popsal Carl Linné ve svém díle Species Plantarum z roku 1753. Při popisu druhu použil zřejmě materiál jihoskandinávský, jméno potom odvodil ze starších a v jeho době běžných pojmenování.

v minulé části našeho putování za vyobrazeními tolije bahenní v historické botanické literatuře jsme konstatovali, že tato zdánlivě nekomplikovaná rostlina činila starším ilustrátorům nezřídka problémy. Především nebyl výtvarníkům u květu jasný rozdíl mezi tyčinkami a nektariovými šupinami, zaznamenali jsme i nesrovnalosti v žilkování listů – často nervaturu souběžnou nevhodně nahradila žilnatina zpeřená.