Botanika a múzy: Prvnička a petrklíč

Už v raných letech školních jsme si jistě všichni vyslechli, že „petrklíč“ se neříká, správně botanicky se přece tenhle kvetoucí zvěstovatel jara jmenuje prvosenka (Primula). Jenže stejně se nám při pohledu na rozzářené květy této bylinky obvykle okamžitě vybaví onen petrklíč – z říkanek, které známe od dětství, ale také z básní a románů se totiž neztratí nikdy.

Číst dál

Botanika a múzy: Psí víno ze Zahrady pana Trnky

Zhruba od poloviny 19. století můžeme v české literatuře sledovat častější zmínky o rostlině zvané „psí víno“ – najdeme ji v románech, básních i pohádkách například Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Antonína Sovy, Aloise Jiráska, Jindřicha Šimona Baara, Viktora Dyka, Josefa Svatopluka Machara, Karla Poláčka, Karla Čapka, Stanislava Kostky Neumanna, Konstantina Biebla, bratrů Mrštíků, Františka Halase či Jiřího Trnky. Obvykle v jejich dílech rostlina pokrývá zdi domů, konstrukce zahradních altánů i plotů. Žádný z těchto spisovatelů si však s přesnějším určením oné rostliny hlavu moc nelámal, nejspíš všem připadala tak známá, že nějaké vysvětlování pokládali za zcela zbytečné. Jenže…

Číst dál

Botanika a múzy: Rostlina snad skutečně národní

Když v roce 1898 vkládal etnograf Čeněk Zíbrt do jednotlivých čísel časopisu „Sládek“ svou sbírku lidových a zlidovělých písní o pivu, mělo to ohromný ohlas. Vydavatel časopisu hned na něj naléhal, aby vytvořil i pokračování – byla z toho nakonec samostatná publikace s 678 písněmi o tomto moku, která vyšla v roce 1909. A vlastně to ani nebylo poprvé, podobnou „piviádu“ vydal tiskem Josef Vilímek už v roce 1875.

Číst dál

Botanika a múzy: Rostlina zločinců

Durman obecný (Datura stramonium) roste u nás především v teplejších oblastech, najdete jej nejčastěji při okraji polí a na úhorech, ale i kolem cest a na zanedbaných trávnících a záhonech. Úplně mu stačí, když se na poli ukáže až po sklizni, do podzimu stihne odkvést a vytvořit semena, klíčí dobře, takže se místy šíří více než utěšeně.

Číst dál

Botanika a múzy: Rostliny Keltů

S dávnými Kelty to není jednoduché. Nejstarší zmínky o nich vlastně známe od antických autorů, které zajímalo na lidech žijících až za hranicí jejich světa především jen to podivné, co je od nich odlišovalo. Sami Keltové nepsali (měli to snad dokonce přímo zakázáno), vůbec tedy netušíme, co si o těchto římských zkazkách mysleli. Není ani jisté, zda dnešní národy hovořící keltskými jazyky mají ještě cokoli společného s Kelty z kontinentální Evropy, o nichž psali oni Římané. Archeologové před časem dokonce prohlásili, že nejlepší by bylo o Keltech nemluvit vůbec, o těch od nás je prý lepší se zmiňovat jako o lidech doby halštatské nebo laténské.

Číst dál

Botanika a múzy: Sezame, otevři se!

Když na počátku 18. století vkládal francouzský orientalista Antoine Galland (1646–1715) k příběhům „Tisíce a jedné noci“ i pověst o Alí Babovi a čtyřiceti loupežnících, nejspíš ani netušil, jak velkou slávu to přinese sezamu, tedy rostlině, která se sice v tropech Asie, Afriky i v subtropech jižní Evropy pěstovala už po mnohá staletí, jenže v končinách ležících až na severu za Alpami zrovna moc známá nebyla. Magická formule „Sezame, otevři se“, jež odkryla ve skále tajemnou jeskyni s loupežnickým pokladem, obletěla svět.

Číst dál

Botanika a múzy: Smrt v opeře

Zaznívají poslední takty závěrečného dějství, když na scénu zobrazující africké pobřeží vtrhne dav. Všichni se však najednou v hrůze zastaví před stromem zvedajícím se uprostřed jeviště, nikdo se neopovažuje přiblížit, ona dřevina totiž zabíjí vše živé svým pouhým stínem. Pod její korunou už leží bezvládné tělo dívky Seliky, jediný mladík se nakonec odváží pokleknout k jejím nohám – tolik ji miloval. Nešťastníkův osud je rovněž zpečetěn, dechu stromu neunikne nikdo. Sbor dozpívává poslední verš o rajském příbytku, v němž vládne věčná láska, pak už opona padá, burácí potlesk a z hlediště se ozývají výkřiky „Bravo“! Tak končí velkolepé operní drama s názvem Afričanka od Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Jenže skutečně najdeme v Africe strom, který by dokázal vraždit již jen svou přítomností?

Číst dál

Botanika a múzy: Ukrajinská kalina

Při jedné z vycházek po innsbruckém parku se znenadání dotázal rakouský císař Ferdinand I. řečený Dobrotivý svého komořího, hraběte Dauna: „Víte-li, pane hrabě, jak se tato rostlina jmenuje po česku?“ – zastavili se totiž zrovna u keře, na němž visela cedulka s německým nápisem Schneeball. „Nevím, Veličenstvo, já jsem se botanice česky nepřiučoval,“ odvětil hrabě. – „Kalina, kalina se jmenuje“, zvolal potěšeně císař a přidal k tomu dokonce ještě i čeleď, k níž náležela. Rostliny měl tento císař a vlastně i poslední korunovaný český král ve značné oblibě, když sídlil po své abdikaci v roce 1848 v Praze, po krátký čas jej do jejich světa údajně zasvěcoval i otec české botaniky Jan Svatopluk Presl. Později v onom Tyrolsku nejspíš císař viděl kalinu obecnou (Viburnum opulus), další ryze středoevropské kalině tehdy Němci říkávali Schlingbaum, pro Čechy to byl tušalaj (Viburnum lantana). Tyhle dvě rostliny by si císař Ferdinand jistě nespletl.

Číst dál

Botanika a múzy: Vilín čaroděj

Setkání s kvetoucími vilíny (Hamamelis) může být pro mnohé událostí krajně neobvyklou, možná až lehce záhadnou. Mohlo by se totiž zdát, že se tyto keře svým kvetením nějak netrefily do správného ročního období – jejich větve se snad nejspíš z jakési tajemné potřeby obalují květy vždy v době velmi nevlídné.

Číst dál

Botanika a múzy: Vliv knihtisku na záměnu puškvorce s kosatcem

Adam Huber z Riesenpachu, lékař císaře Rudolfa II., v druhém českém vydání Mattioliho Herbáře z roku 1596 důrazně upozorňuje na častou záměnu puškvorce a kosatce žlutého. Uvádí, že apatekáři až dosavad místo pravého Acorum (tedy puškvorce) užívají byliny, které se jinak říkává žluté potoční Lilium, aneb kosatec žlutý falešný. Zdůrazňuje, že tyto dvě rostliny jsou zcela odlišné, kosatec nemá ony vlastnosti, které jsou připisovány puškvorci. Měl samozřejmě pravdu, dnešním jazykem bychom řekli, že dávným lékárníkům nebyl příliš jasný rozdíl mezi puškvorcem obecným (Acorus calamus) a kosatcem žlutým (Iris pseudacorus). Jak ale vlastně k této záměně došlo? Obě rostliny rostou na podobných stanovištích, jejich listy jsou také dosti podobné, když zrovna nekvetou, lze je snadno zaměnit. Byla tedy tato záměna snad odvěká? Skutečně až 16. století svým kritickým pohledem vyřešilo tento omyl? Pokusme se na tuto otázku odpovědět.

Číst dál

Botanika a múzy: Zázvor z Brd

Hned v první knize obsáhlého pojednání o rozmanitostech Království českého, jež spatřila světlo světa roku 1679, poznamenal jezuitský učenec Bohuslav Balbín, že v nejvyšší části Brd, které se říkávalo Baštinské hory, vykopávaly staré báby bylinářky zázvor. Ten potom nosívaly do Berouna a Prahy k prodeji. Jenže v těchto městech prý bylo zázvoru i tak dost, snadno se dal opatřit v lékárnách, takže jej pak tyhle tulačky roznášely ještě dále po menších vesnicích a osadách. Zdálo by se, že přinejmenším střední Čechy nebyly v době Balbínově jen krajem mlékem a strdím oplývajícím, byly snad rovnou zemí zázvorodárnou.

Číst dál

Botanika a múzy: Zbitý jako Adonis

Nemálo rostlin bylo pojmenováno po významných osobnostech, nejčastěji po botanicích, někdy ale také po panovnících nebo dokonce po politicích. Vždy to měla být pro tyto jedince pocta, „taková památka opravdově stálejší než mohyla z kamenů neb kovu shotovená“ – prohlásili v roce 1820 o povaze těchto rostlinných jmen hrabě Bedřich Berchtold z Uherčic a přírodovědec Jan Svatopluk Presl. V některých jménech rostlin se však mohou objevit i bytosti z pradávných bájí a pověstí, zrovna tak je to v případě hlaváčku – bytost mýtickou najdeme ve jméně Adonis.

Číst dál