Říká se, že umění skládání papíru je stejně staré jako papír sám. Ať je to jak chce, ve většině zemí světa je origami (slovo lze přeložit jako skládat papír) spojováno s Japonskem.

Literatura pojednávající o rostlinných jedech je běžná, nečiní sebemenší problém zjistit, které rostliny mohou být pro člověka nebezpečné. Přesto k otravám stále dochází, s narůstající módou sbírat léčivé rostliny v přírodě se nejspíš bude počet otrav ještě zvyšovat. Před nedávnem se mi dostala do ruky práce toxikologického centra v italském Miláně, která zaznamenává všechny případy, kdy se lidé obrátili o pomoc na toto lékařské pracoviště v letech 1995 až 2007, a to právě v souvislosti s rostlinami. Musím přiznat, že mi tato studie přivodila nemalý šok, dokládá totiž hned dvě alarmující skutečnosti.

Souboj prvních dřevorubců západu USA s lesními velikány vysokými až 80 metrů a průměrem kmenu více než 10 metrů představila návštěvníkům tématická výstava Počátky lesnictví na Divokém západě v Návštěvnickém centru Průhonického parku, která probíhala od 2. 3. do 22. 5. 2011. Výstavu zapůjčilo Slezské zemské muzeum v Opavě s laskavým svolením autora Miroslava Franka.

Máte rádi lidové pranostiky? Většina z nich je jistě více dílem básníka než vědecky podepřenou předpovědí – asi těžko budeme věřit například pranostice Připadne-li Boží narození na čtvrtek, bude rok velmi úrodný, jenom vína bude prostředně. Jiné jsou o něco věrohodnější, v posledních letech dost povědomě zní třeba Na Adama Evu čekejte oblevu. Pranostika se často snaží najít souvislost mezi budoucími jevy a aktuálními událostmi, odhaluje chod věcí budoucích podle současné situace – jednoduše tedy platí, že o budoucnosti se rozhodnuje v přítomnosti. Jindy pranostika zaznamenává lidskou zkušenost, která se vztahuje pouze ke konkrétnímu datu.

Konečně je tady zase jaro! Přítel Dano Dítě mi sice ještě stále posílá ze slovenského Ružomberka zoufalé zprávy o vydatném sněžení na Liptově – shodli jsme se na tom, že zima se cestou za Ural ještě na chvíli zasekla nad Západními Karpaty – ale jinak je to nad nebe jasnější: na Medníku už nakvétá tradiční česká „poutní bylina“ kandík psí zub (Erythronium dens-canis), na pražských skalách zas vystrkuje poupata (asi o tři týdny později než loni) křivatec český (Gagea bohemica) a mnohé jihomoravské stráně už brzy promodrají květy koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis). Kmotra Zima je prostě pryč – případné další sněžení lze připočítat jedině její bezzubé naštvanosti z povinného ústupu! Po zimních lidových pranostikách se tedy začtěme do bylinkových rčení jarních.

Polovina roku je za námi. Letošní jaro začalo velkým suchem, skončilo v přívalových deštích – charakter nastávajícího léta můžeme zatím těžko odhadovat. Určitě ale nějak bude, vždycky totiž nějak bylo. A ať už bylo jak chtělo, vždycky naši dědové měli připravenou pranostiku, která jim dost jasně řekla, co mohou čekat od dnů následujících. Možná je škoda, že nám už to tak úplně jasné není. My už dneska totiž opravdu jen víme, že prostě nějak bude… Pojďme našim předkům na chvíli aspoň trochu závidět, projděme si jejich letní bylinkové pranostiky.

Začne to v podstatě hezky: v lesích jihozápadní Moravy se objeví první květy bramboříků (Cyclamen purpurascens). Zanedlouho pokryjí louky svíčičky ocúnů (Colchicum autumnale), paseky a lesní lemy prozáří koberce vřesu (Calluna vulgaris). Kdyby zůstalo jen u toho, bylo by to celé vlastně tuze pěkné představení. Avšak najednou rána začnou být dost chladná, listy stromů mění barvu a z naší jabloně už skutečně definitivně opadají naprosto všechny plody. Při troše dobré vůle však lze přiznat i tomuto času jistou píď libosti – ještě to ujde. Jenže pak vykvetou chryzantémy a ze stromů dokonce opadá i listí. K rannímu vstávání už vůbec nestačí jen jediné kafe a skoro všichni mí známí se začnou chovat zvláštně. Obvykle se tváří skoro naštvaně a říkají samé ironické podivnosti, jako třeba jasně, jen si, Gasi, klidně zase zdřímni, odpočiň si, to má čas, vůbec to nespěchá… Klidně si vem něco na spaní… ono to tak asi fakt bude lepší…. No a pak už obvykle opravdu usnu. Jsem totiž medvěd a zimu potřebuji zaspat. Nejlépe úplně celou – tedy až na Ježíška. Ale pak hned zase kanafas až do jara! Nesnažte se mi vyprávět o krásách zimy, nic o nich nevím, nikdy jsem je neviděl, nepostřehl… A ani je vidět nechci. Podzim je pro mě dobou usínání.

Nový rok je nezřídka spojován s představou příchodu nového života a nástupu dalšího jara. V minulosti se právě na Nový rok odehrávaly mnohé magické obřady, často se právě v tento den také věštívala budoucnost. Tuto tradici v současnosti snad do jisté míry nahrazují futurologické pasáže novoročních prezidentských projevů – určitě uznáte, že těm se mnohdy nedá upřít jakási tajemnost. Ale ta pravá magie to tedy rozhodně není. A tak sfoukněme prach ze starých spisů a začtěme se do dávných magických praktik našich předků. Pojďme si hrát na opravdové věštce!

V 19. století byly poměrně časté případy, kdy byly do přírody záměrně vysazovány nepůvodní druhy rostlin, často původem z Alp či jiných území. Tyto aktivity byly motivované zejména naivními vlasteneckými snahami o obohacení české květeny. Nedotčená nezůstala ani ta nejcennější území, jako např. Krkonoše nebo Český kras.

Zvyk výrazněji si zdobit na konci roku svůj příbytek rostlinami je prastarý. Vztah našich předků k rostlinstvu byl vůbec mnohem intenzivnější než náš dnešní. I když současná medicína stále užívá mnohé látky rostlinného původu, určitě už dnes nikoho ani nenapadne řešit své problémy pomocí skrytých magických sil rostlin, natož pak s nimi přímo čarovat. Posuďte ale sami…

V neděli 12. října 2008, hned pěkně po ránu, jsem se s kolegou vydala na výlet do pražské Stromovky. Nejvíce byl zvědavý na tamní tisovec (Taxodium distichum), nikdy ten strom neviděl.

Při cestách přírodou se nezřídka člověku přihodí něco nebývalého, neočekávaného. A tak jsme se rozhodli, že nejkurioznější historky členů redakce BOTANY.cz budeme postupně představovat.