…Tyto stromy velmi často využívají ptáci k hnízdění
(na ostrově Cousin to byl především druh
Gygis alba).
Ptáci jsou také významným transportním médiem,
protože plody jsou dobře přizpůsobené na přenos na povrchu jejich těl
– dokáží se zabodnout do peří i přilnout pomocí lepkavého výměšku.
Byly dokonce zaznamenány případy,
kdy enormní množství nalepených plodů umořilo ptačí mláďata.

– Vít Grulich (2011): Pisonia grandis R. Br. – Botany.cz.

Není pochyb o tom, že rostliny dokáží reagovat na hudbu. Přitom vůbec nemusí jít jen o pokusy Dorothy Retallackové až z druhé poloviny minulého století, vždyť ohromující zprávu o vlivu hudby na rostliny máme dokonce už ze starověku.

Možná i vás dojal příběh Susan Boyleové – novodobé Popelky, a tak trochu i Lízy Doolittleové v jedné osobě. Když vstoupila na jeviště letošní soutěže Britain’s Got Talent, všichni se jí smáli, když z něj odcházela, všichni ji milovali.

Představte si, že by existovala bylina usvědčující zločince! Žádné výmluvy lotrů, žádné akrobacie vypečených obhájců! Jen pár kapek odvaru z bylinky a vše by bylo naprosto jasné, učiněné sérum pravdy. Přesně o takové rostlince psal kdysi i moudrý Plinius.

Objevuje se koncem jara, na přelomu května a června, kdy jsou večery už docela teplé a rána ještě chladná. Vykvétá za jasných nocí na vlhkých lukách. Louka leží nepohnutě ve chvějivém měsíčním světle, sama tmavá, jen mokré ohnuté hřbety trávy odrážejí něco svitu; hluboké, nerušené ticho, od řeky nebo z rákosí se rozlézá chlad, za vodou tmavá postava koně, okraje louky zavěšeny v zářivé mlze: střechýle po jednom zřetelně vystupují z trávy, stojí zpříma, jednotlivě, jako čepele zbraní na stráži, jako bledé svíce. Chladu, ve kterém tu střechýle vyrůstají, se nikdy úplně nezbaví: zůstává po celý rok jak ve vodě, která vzlíná podél jejich oddenků, tak v chladném světle, které stále vychází z jejich bledých, ale zřetelných barev.

Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně. (Leviticus 20, 27). Takto přísně soudí věštce a čaroděje starozákonní Třetí kniha Mojžíšova. Pátá kniha Mojžíšova vyslovuje celou věc ještě důkladněji: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. (Deuteronomium 18, 10–12).

Když si čas od času nějaká rostlinka pomůže zlepšit svou kondici kouskem mušky či broučka, není to nijak podivné. Určitě to z ní nedělá nenasytnou Adélu. Když se ale objeví rostlina, která je schopná spolknout úplně celou prasečí slezinu, je potřeba zbystřit! Vždyť to už by klidně mohla slupnout i taliána komisaře Ledviny! A jak by to pak třeba mohlo dopadnout s Albínem Bočkem, autorem kolosálního díla Květena kraje jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici, a jeho líbeznou vnučkou Květuš? Nuže, Nicku Cartere, neváhej a dej se do vyšetřování!

Po hluboký vodě,
po černý hlubině
utržený kvítí
pryč ode mne plyne.

Že nebylo nikdy
lásky mezi náma,
voda si to kvítí
sama zutrhala.

Zutrhala z břehů
lilije studený,
zanesla to na hrob
mýmu potěšení.

Studená lilije
z břehu utržená,
jak já vodu poznám,
že vona dno nemá?

– Josef Kainar: Lazar a píseň, Černá voda.

Na to řekl prorok: „Odhal své cherubíny a pojďme spolu k soudu a ukaž mi, jak vypadá soudný den.“
I řekl Bůh: „Odbočil jsi, Ezdráši. Den soudu je takový den, kdy na zemi neprší, a onoho večera dochází k slitovnému rozsudku.“

– Zjevení Ezdrášovo 27.

Když jsem v jednom anglickém zahradnickém článku našel, že Dicentra spectabilis, která by měla být řazena podle molekulárně genetických dat do samostatného rodu Lamprocapnos jako Lamprocapnos spectabilis (L.) T. Fukuhara, má synonymum Manypeeplia upsidownia, vůbec mi nedošlo, že se jedná o žert a dokonce jsem v IPNI hledal, kdo že tento druh popsal.

What if you slept?
And what if, in your sleep, you dreamed?
And what if, in your dream, you went to heaven and plucked a strange and beautiful flower?
And what if, when you awoke, you had the flower in your hand? Ah, what then?

— Samuel Taylor Coleridge (1772–1834)

V Krkonoších je překrásná zahrada, v níž kvetou nejkrásnější a nejvzácnější květiny celého světa. Ale každému člověku není přáno zahrady té spatřiti; neboť vlastníkem jejím jest skalní duch Krakonoš a ten jen některým lidem dovolí vstoupiti do čarokrásné zahrady své…, tak začíná vyprávění o kouzelné rostlině zvané štěstík z Krakonošovy zahrádky v České čítance pro druhou třídu škol středních z roku 1883.

Pod pojem Art brut (v anglofonních zemích se používá i název outsider art) je obvykle zařazována veškerá výtvarná tvorba umělecky neškolených osob: dětí, lidových malířů, ale třeba také žen v domácnosti, vězňů, duševně nemocných i spiritistických médií – v případě posledně jmenovaných se hovoří o tzv. medijní tvorbě, především o medijní kresbě. Před časem pražské nakladatelství Granit darovalo knihovně Přírodovědné společnosti právě několik medijních kreseb rostlin od Anny Haskelové ze 30. let minulého století. Pojďme se tedy na ně trochu blíže podívat.

Syn.: Rosa flauto-sensibila BFLM.
Česká jména: adéla Kracmarova (PSVZ. 1896), „vonazblajzlaitohočokla“ (lidové jméno)
Čeleď: Někteří botanici ji považují za odvozenou skupinu blízkou rosnatkovitým, jiní pro ni charakterizují samostatnou čeleď a řád.

Čeleď: Cactaceae Juss. – kaktusovité