Na svět se dá dívat různě: dospěle kriticky i dětsky naivně, je možné v něm vidět jen samou tragedii, ale třeba i nekonečnou komedii, je možné se denně utápět v hořkých slzách nad hrůzami světa, ale je taky možné se nad kotrmelci života skvěle bavit. Záleží asi především na povaze člověka – někdo často pláče, jiný se zas raději směje.

Čím v pravdě mohou býti temné ony krajiny, jevící se na půdě vyhřáté sluncem, jež by měly jím osvětleny býti stejné? Což nemohly by to býti stopy rostlinstva, pohlcující paprsky sluneční? A je-li tu rostlinstvo, jest i vzduch, jest i život… (citace z článku Záhada lunární, který vyšel v časopise Příroda, illustrovaný měsíčník přírodovědecký, v roce 1914). – Jak báječně se dnes můžeme smát podobným historickým výrokům! My už přece dobře víme, že se žádný život na Měsíci nekoná, jsme moudří lidé 21. století! Ale nebuďme na sebe zase až tak moc pyšní! Představy našich předků krásně voněly otazníky – vždyť my jsme tuhle jejich vůni tajemství svým jasným poznáním proměnili leda tak na kříže u cesty. Copak není v tom našem soudobém pohledu na Měsíc i trocha zklamání? To jsme tedy skutečně úplně sami?

O podobě baziliška se vedou učené spory již od starověku. Plinius jej viděl jako hada se světlou skvrnou na hlavě, středověcí mniši jako čtyřnohého kohouta s dračími křídly a hadím ocasem, renesanční učenci mu přidali ještě šupiny a zdvojnásobili počet jeho noh. (My Středoevropané samozřejmě předpokládáme, že na vídeňském venkově je rozhodně více podobný zajíci s kamzičími růžky a orlími křídly, v Bavořích jsou vystřídány růžky kamzičí rovnou pravými parohy jeleními, ovšem jeho křídla jsou v oblasti za Mnichovem spíše jen bažantí.) Nikdo samozřejmě nemůže ani tušit, jak pravý bazilišek vypadá – kdyby ho někdo viděl, tak by o tom už nemohl podat žádnou zprávu, bazilišek totiž zabíjí svým zjevem dříve než jedem. Ovšem úplně všichni ho znají, přinejmenším o něm slyšeli.

Znáte Erbenovu pohádku o devíti pávicích a permanentně se z carské zahrady ztrácejících zlatých jablíčkách? Anebo slyšeli jste o afrických zlatých jablkách Hesperidek, pro která se vydal hrdina Herakles? No určitě, vždyť tohle je přece klasika! Bylo by však chybou myslet si, že ve světě rostlin existují ve zlatém provedení jen jablka!

Jorge Luis Borges nejspíš nikdy nijak zvlášť nezahořel pro květenu rodné severní Argentiny, ba ani přilehlých oblastí – přitom v Pampě toho roste snad i vcelku dost. Nechaly ho chladným vlastně úplně všechny květenné říše planety. Ono se nejspíš zelí s banány k Borgesovi příliš nehodí. Ale i tak nakonec rostlinných motivů najdeme v jeho díle docela dost.

…ten kat byl hodný v neděli
kdy nevěší se lidé ani prádlo
oprátku domů nosíval
a předělával vnukům na švihadlo

— Jan Skácel: Oříšky pro černého papouška

V jistém království zvaném Caoli jsou hory jménem Caspei, v nichž prý rostou jakési veliké tykve. Ty když dozrají, prasknou a uvnitř obsahují zvířátko, jež se podobá malému jehňátku, takže obyvatelé mají jak tykev, tak maso. I když tomu někteří budou sotva věřit, přece to může být pravda, stejně jako je pravda, že v Irsku rostou stromy, jež rodí ptáky.

Kdež nabrati slov a barev a nadšení, abych důstojně ohlásil význam tvůj, vylíčil krásu tvou a oslavil líbeznost, ó skvostná, spanilá, rozkošná květin královno! Až takto převelebně oslovuje růži Primus Sobotka ve svém národopisném pojednání Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských (1879).

Není vůbec málo rostlin, které podle pověstí vyrostly z lidských slz. Jistě si snadno vzpomenete na dobře známý hvozdík kartouzek. Právě pro tento druh hvozdíku se kdysi používalo dojemné lidové jméno „slzičky Panny Marie“ (D. Sloboda 1852), jeho čistá rudá barva totiž věrně odpovídala prolitým krvavým slzám boží matky.

Na počátku světa, když ještě nebylo nebe ani země, vlnilo se všude jen samé moře. Pouze uprostřed moře stál dub, jehož kořeny vězely v síle boží. A na tom dubu seděli dva holubi. Ten dub měl dvanáct větví, na každé větvi bylo po čtyřech hnízdech, v každém hnízdě po sedmi vajíčkách. A když na ten dub vylezl stařík, vysoko ve větvích našel kohouta se zlatým hřebínkem, který ani v ohni neshoří, ani ve vodě neutone…

Četba spisu Topographia Hibernica Geralda z Walesu (1146?–1223?) je povznášející činnost. Aby si čtenář vytvořil na tvorbu tohoto středověkého arcidiakona patřičný názor, je dobré, když se hned na začátku zbaví houževnatě se tvářících pravd, které se sice poctivě naučil ve škole, ale nikdy si je sám fyzicky nepotvrdil. Je proto vhodné zapomenout třeba na kulatost Země, sluneční erupce, černé díry, radiaci, existenci, ale i neexistenci vlkodlaků a rusalek, určitě je také dobré odhodit většinu zaručených informací z televizního zpravodajství a internetu – no sáhli jste si třeba někdy na takový genom nebo Bermudský trojúhelník? Až pak se před vámi rozevře svět velmi barvitý, plný tajemství i zázraků, u kterého si už nebudete jen neustále ťukat na čelo a lomit rukama nad zúženými pisatelovými horizonty.