V tomto seriálu bychom se chtěli alespoň částečně dotknout jistě velmi zajímavého tématu, kterým je vztah rostlin a hmyzu. Řada rostlin by bez opylovačů existovat nemohla, mnozí zástupci světa hmyzu jsou zase naprosto vázáni na rostliny.
V prvním díle našeho seriálu se podívejme na vazby brouků čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae) k rostlinám. Tato ekologická vazba je velmi pevná, existence všech druhů tesaříků je na rostlinách přímo závislá, neboť jejich larvy se vyvíjejí v jejich kořenech, stoncích, kmenech, větvích, a to jak živých tak již odumřelých rostlin.

V prvním díle jsme se ve zkratce seznámili se skupinou tesaříkovitých, kteří se vyvíjejí v našich bylinách. V druhém díle tohoto seriálu postoupíme o kousek dále a zaměříme se na druhy tesaříků, které jsou svým vývojem vázány na středoevropské keře.

Přiznám se, že ještě před nedávnem by mne ani nenapadlo pídit se po informacích o jedovatosti rostlin pro domácí zvířata. Jenže stalo se, že se k nám přistěhovalo jedno hodně veselé kotě. Asi si dokážete představit, jak to u nás doma vypadá – všude je spousta rostlin. Servácovi (tak se náš kocourek jmenuje) se samozřejmě snažíme vysvětlit, že kytičky jsou naši kamarádi, takže do květináčů se neleze, po palmách se nešplhá a kapradiny se neokusují! Jenže znáte koťata, chvilku jim trvá, než pochopí, že to myslíte vážně. Ještě aby se tak některou naší rostlinou přiotrávil! Tak které rostliny by mu vlastně mohly ublížit?

V naší redakční poště se objevují často dotazy čtenářů na možnosti získání nejrůznější botanické literatury. Někdy jsou vaše dotazy rázu dosti odborného, častěji však jen chcete poradit kam se podívat, abyste si mohli zrovna tu svou rozkvetlou krásku, kterou jste viděli někde na dovolené, pojmenovat. A tak jsme se rozhodli, že po uveřejnění soupisu všech českých botanických klíčů a seznamu českých i slovenských publikací o chráněných rostlinách budeme pokračovat v dalším vytváření dílčích přehledů botanické populárně-naučné literatury. Jsme si zcela jistí, že si tyto články své čtenáře najdou.

Máte rádi lidové pranostiky? Většina z nich je jistě více dílem básníka než vědecky podepřenou předpovědí – asi těžko budeme věřit například pranostice Připadne-li Boží narození na čtvrtek, bude rok velmi úrodný, jenom vína bude prostředně. Jiné jsou o něco věrohodnější, v posledních letech dost povědomě zní třeba Na Adama Evu čekejte oblevu. Pranostika se často snaží najít souvislost mezi budoucími jevy a aktuálními událostmi, odhaluje chod věcí budoucích podle současné situace – jednoduše tedy platí, že o budoucnosti se rozhodnuje v přítomnosti. Jindy pranostika zaznamenává lidskou zkušenost, která se vztahuje pouze ke konkrétnímu datu.

Konečně je tady zase jaro! Přítel Dano Dítě mi sice ještě stále posílá ze slovenského Ružomberka zoufalé zprávy o vydatném sněžení na Liptově – shodli jsme se na tom, že zima se cestou za Ural ještě na chvíli zasekla nad Západními Karpaty – ale jinak je to nad nebe jasnější: na Medníku už nakvétá tradiční česká „poutní bylina“ kandík psí zub (Erythronium dens-canis), na pražských skalách zas vystrkuje poupata (asi o tři týdny později než loni) křivatec český (Gagea bohemica) a mnohé jihomoravské stráně už brzy promodrají květy koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis). Kmotra Zima je prostě pryč – případné další sněžení lze připočítat jedině její bezzubé naštvanosti z povinného ústupu! Po zimních lidových pranostikách se tedy začtěme do bylinkových rčení jarních.

Polovina roku je za námi. Letošní jaro začalo velkým suchem, skončilo v přívalových deštích – charakter nastávajícího léta můžeme zatím těžko odhadovat. Určitě ale nějak bude, vždycky totiž nějak bylo. A ať už bylo jak chtělo, vždycky naši dědové měli připravenou pranostiku, která jim dost jasně řekla, co mohou čekat od dnů následujících. Možná je škoda, že nám už to tak úplně jasné není. My už dneska totiž opravdu jen víme, že prostě nějak bude… Pojďme našim předkům na chvíli aspoň trochu závidět, projděme si jejich letní bylinkové pranostiky.

Začne to v podstatě hezky: v lesích jihozápadní Moravy se objeví první květy bramboříků (Cyclamen purpurascens). Zanedlouho pokryjí louky svíčičky ocúnů (Colchicum autumnale), paseky a lesní lemy prozáří koberce vřesu (Calluna vulgaris). Kdyby zůstalo jen u toho, bylo by to celé vlastně tuze pěkné představení. Avšak najednou rána začnou být dost chladná, listy stromů mění barvu a z naší jabloně už skutečně definitivně opadají naprosto všechny plody. Při troše dobré vůle však lze přiznat i tomuto času jistou píď libosti – ještě to ujde. Jenže pak vykvetou chryzantémy a ze stromů dokonce opadá i listí. K rannímu vstávání už vůbec nestačí jen jediné kafe a skoro všichni mí známí se začnou chovat zvláštně. Obvykle se tváří skoro naštvaně a říkají samé ironické podivnosti, jako třeba jasně, jen si, Gasi, klidně zase zdřímni, odpočiň si, to má čas, vůbec to nespěchá… Klidně si vem něco na spaní… ono to tak asi fakt bude lepší…. No a pak už obvykle opravdu usnu. Jsem totiž medvěd a zimu potřebuji zaspat. Nejlépe úplně celou – tedy až na Ježíška. Ale pak hned zase kanafas až do jara! Nesnažte se mi vyprávět o krásách zimy, nic o nich nevím, nikdy jsem je neviděl, nepostřehl… A ani je vidět nechci. Podzim je pro mě dobou usínání.

Nakladatelství Granit určitě nepatří k největším nakladatelským domům u nás, je to spíše menší firma skoro rodinného typu. Je však na něm zajímavé, že jako jedno z velmi mála našich nakladatelství dokáže vydávat knihy i pro zahraničí. A kromě toho má ještě v záhlaví firmy uvedenu kouzelnou větičku „Nakladatelství knih o přírodě“. Jistě uznáte, že už jen proto si zaslouží náš zájem. A proto jsem zavítal do smíchovského sídla nakladatelství a popovídal si s jeho ředitelem Lubošem Mlčochem.

Někteří lidé se domnívají, že určování ostružiníků je nemožné a na určení se neshodnou ani specialisté, anebo že popisované druhy reálně neexistují a jsou výmyslem několika specialistů. Zeptala jsem se proto Martina Lepšího z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, který se batologií (studiem ostružiníků) zabývá, co je na tom pravdy.

Už delší dobu cítím, že jedna z příčin, která odrazuje zájemce o přírodu, aby jí lépe rozuměli, je přírodovědecká terminologie. A v ní hraje první housle jmenosloví, tedy nomenklatura. Prakticky všechny biologické obory používají – jak tomu velí tradice, navíc dnes podepřená pravidly schválenými na mezinárodních kongresech – jmenosloví latinské. Mimochodem, s kolegy se občas přeme, zda je správnější říkat latinské, nebo vědecké. Zastánci druhého argumentují, že používaná jména nejsou jen latinská, že mohou mít původ v nejrozmanitějších jazycích. Argumentem protistrany je ovšem to, že všechna tato slova, pokud se stanou názvy označující organismy, podléhají latinské gramatice.

Nejdříve se podívejme na strukturu latinských jmen, jak je do biologie zavedl Carl Linné. Ne, že by to sám vymyslel, ale důsledně přejal dobrý nápad bratrů Bauhinů – binomy. Základ jména druhu je tedy dvojice slov, která má gramatickou funkci podmětu a přívlastku. Podmět, tedy rodový název, je vždycky jméno podstatné, zatímco jméno druhu – tedy přívlastek, je zpravidla (ale rozhodně ne vždycky) jméno přídavné.

Výše jsme už zmínili, že existují podstatná jména rodu ženského, která mají tradiční „mužskou“ koncovku –us. Stará latina zavedla neobvyklé pravidlo, že stromy nemohou být nikdy rodu mužského.

U přídavných jmen není nesnadné si zákonitosti koncovek gramatických rodů zapamatovat. Existují totiž celkem jen 3, respektive 4 varianty. Přídavná jména jsou takzvaně trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná. Pod tímto označením se skrývá, kolika tvarů může v prvním pádu jednotného čísla příslušné slovo nabývat.

Samostatným problémem jsou druhy, jež byly pojmenovány na počest nějaké osoby – badatele. Není možné si nevšimnout, že taková druhová jména jsou často zakončena –ii, ale ne vždy. Na čem to záleží?