V botanické literatuře se občas setkáváme s psaním stejného slova s měkkým i nebo tvrdým y.

Ještě jedné zásady bychom se měli ve spojení s latinskými jmény držet: zásadně je neskloňovat.

Botanická sezóna je v tom nejlepším, nastávají pravé fotografické žně! Pokud si však nejste při fotografování zcela jistí v kranflecích, pojďte se učit fotografovat s BOTANY.cz v tomto novém webovém seriálu! Digitální fotografie má v oblasti botaniky ohromné možnosti, dokáže kvalitně zdokumentovat rostliny, jejich stanoviště, ale přitom je neničí – fotograf nepotřebuje nic trhat.

Vývoj v oblasti výpočetní techniky a digitální fotografie neuhání mílovými kroky, ale stomílovými skoky. Rád bych upozornil každého, kdo si pořizuje nový fotoaparát, počítač nebo tiskárnu, že během půl roku to již bude starý model a hlavně bude stát pouze 60 % původní pořizovací ceny. Začněme tedy od toho nejpodstatnějšího – od fotoaparátu.

V dalších dílech školy fotografování pro botaniky bych se rád zmínil o základních parametrech, které na fotoaparátu můžeme nastavit a které výrazně ovlivňují kvalitu fotografie. Dnes se podíváme na ohniskovou vzdálenost, v příštích dílech si něco řekneme o cloně, času, ISO, expozici, hloubce ostrosti a o rozlišení snímače CMOS nebo CCD.

CITLIVOST, CLONA a ČAS jsou základními parametry, které ovlivňují kvalitu snímku.

Tentokrát jsem si pro vás připravil ukázku, jak se dá vyfotografovat zhruba stejně velký objekt z různých vzdáleností, různými ohnisky, pro zjednodušení stejnou clonou a zároveň co to udělá s hloubkou ostrosti a „úhlem pohledu“.

Necítím se příliš povolán k probírání tohoto velmi obšírného a náročného tématu, ale přesto bych se pokusil shrnout základní pravidla, která byste alespoň trošičku měli dodržovat, aby vaše fotografie vypadaly k světu.

Tento díl „Školy fotografování pro botaniky“ bude trošku jiný – má totiž jiného autora, Františka Mazáče tentokrát vystřídám sám. Je sice velmi milé, že všichni fotografové už teď budou znát pravidlo zlatého řezu a třetin, nicméně bylo by smutné, kdyby o praktickém fotografování rostlinných těl pro potřeby jejich následného určování nevěděli nic.

Podle sdělení našeho stálého krkonošského zpravodaje Karla Rence, došlo dnes v časných ranních hodinách k sopečnému výbuchu v oblasti Sněžky. I když zatím nebyly naštěstí hlášeny žádné oběti na lidských životech, materiální škody mohou být značné. Situace je dosud velmi nepřehledná.

Již v několika dřívějších článcích na našem serveru jsme si povšimli tajemného Voynichova rukopisu (uloženo: Yale University, Beinecke Rare Book and Manuscript Library, MS 408) – záhadného rukopisu nejistého stáří a provenience (podle radiologické datace C14 byl snad napsán někdy mezi léty 1404–38), neznámého jazykového kódu a neobvyklých kreseb (mimo jiné) rostlin. Historicky nelze tento manuskript zařadit do žádného kulturního kontextu, nepodobá se ničemu, co bylo v době jeho předpokládaného vzniku běžné.
Právě tato jeho nekomparatističnost nás už dříve přivedla k myšlence, že je vlastně nesmyslné hledat racionální polohu jeho významu, a proto jsme vyslovili domněnku, že se jedná o kuriozní sbírku medijních kreseb a textů. Avšak naše následné pronikání k jádru záhady nás opravňuje k tomu, abychom tuto naši starou domněnku o funkci Voynichova rukopisu přehodnotili. Nalezli jsme totiž dobové materiály, které implicitně o funkci tohoto rukopisu hovoří.

Syn.: Phyllites dubius Sternb.
Čeleď: Cupressaceae Bartl. – cypřišovité; Taxodiaceae Warming – tisovcovité

Nový rok je nezřídka spojován s představou příchodu nového života a nástupu dalšího jara. V minulosti se právě na Nový rok odehrávaly mnohé magické obřady, často se právě v tento den také věštívala budoucnost. Tuto tradici v současnosti snad do jisté míry nahrazují futurologické pasáže novoročních prezidentských projevů – určitě uznáte, že těm se mnohdy nedá upřít jakási tajemnost. Ale ta pravá magie to tedy rozhodně není. A tak sfoukněme prach ze starých spisů a začtěme se do dávných magických praktik našich předků. Pojďme si hrát na opravdové věštce!

V 19. století byly poměrně časté případy, kdy byly do přírody záměrně vysazovány nepůvodní druhy rostlin, často původem z Alp či jiných území. Tyto aktivity byly motivované zejména naivními vlasteneckými snahami o obohacení české květeny. Nedotčená nezůstala ani ta nejcennější území, jako např. Krkonoše nebo Český kras.

Zamiloval jsem si Václava Cílka po přečtení jeho knihy Krajiny vnitřní a vnější (s úžasným podtitulem Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu). Přiznávám, že snad naprosto nejvíce mne ohromil, když v soupisu pramenů ke studiu krajiny uvedl i poslech hudby starého bakovského kantora Jiřího Ignáce Linka, rožmitálského mistra Jakuba Jana Ryby a jindřichohradeckého Adama Michny z Otradovic. Zcela si mne získal hlavně odkazem na cítolibské kantory Galinu a Kopřivu – Cítoliby u Loun jsou totiž vesničkou, kam jezdívám plakat nad starými časy, tam totiž doznívají v tichu zašlé slávy poslední akordy Kopřivova Requiem ještě dnes. Na pomyslná nebesa tedy pro mne osobně vstoupil kmotr Cílek svou literární tvorbou. Chápu však, že pro jiné může být podstatné i to, že Václav Cílek je také ředitelem Geologického ústavu Akademie věd České republiky, ekologem a klimatologem. V anketě o národní ohroženou rostlinu se stal kmotrem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica).