V roce 2010 uplyne 70 let od vydání první české knihy s názvem Chráněné rostliny. V roce 1940 tedy vznikla první česká publikace, která se snažila představit široké veřejnosti nejvzácnější druhy rostlin naší vlasti.

Po revoluci (kolem roku 1991) proběhlo v Pražské botanické zahradě několik jednání „na nejvyšší úrovni“, která měla určit směr dalšího vývoje této zahrady. Některých jsem se jako úplný nováček zúčastnil. V té době byla snaha o získání široké podpory a tudíž neprobíhala pouze zákulisní jednání, jako v mnoha případech později. Pražská botanická zahrada byla v ČR popelkou – dvacet let budovala expozice, projekty byly velkolepé, ale na rozdíl od jiných zahrad, které vznikaly ve stejném období, měla jen minimální podporu. Nevznikly přístupné expozice, sbírky byly pouze periodicky prezentovány během akcí. Neměla dořešené pozemky, ale zato byla společensky angažovaná – pořádala branné hry, pionýrské tábory apod.

Prohlížení fotografií zde na BOTANY.cz ve mně opět vyvolává otázku, co je vlastně botanická zahrada. Na první pohled jednoduché, ale zkusme se nad tím zamyslet. Různě zdařilých definic je mnoho, ale žádná z nich není úplně dokonalá. Botanické zahrady shromažďují sbírky rostlin a ty prezentují veřejnosti. Sbírky rostlin však prezentuje i řada parků a okrasných zahrad, a to i v ucelených expozicích. Řada parků v Anglii a Holandsku má sbírky natolik úplné a reprezentativní, že jsou zařazeny do systému „Národních sbírek“. To, že rostliny jsou označené jmenovkou, je v nich samozřejmostí.

Nestává se často, aby se na trhu objevila kniha, o které bych s klidným srdcem i svému příteli řekl: „Jo, kamaráde, tak tohle je síla!“ A tak raději knižní recenze nepíšu, zbytečně bych tím autory i nakladatele stresoval… Ovšem v tomto případě udělám výjimku.

Hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) se svými modrými a medově vonícími květy je ozdobou pozdního léta hor našich Sudet a Karpat – Krkonoš, Jizerských hor, Hrubého Jeseníku i Beskyd. Roste v řídkých lesích, na pasekách a u cest, od nadmořské výšky asi 600 m až po vysokohorské louky.

Některé rostliny se pro nás staly symbolem konkrétních barev. Nemusíme nikomu vysvětlovat, co znamená, když se řekne „oči barvy pomněnek“ nebo „tvářičky jako jablíčka“. No a jahody se jistě v našich představách jednoznačně pojí s barvou červenou. Řekl bych, že takto je chápou i kosi.

Téměř každý zná jméno anglického krále Jindřicha II. Plantageneta (1133–1189). Plantagenet je přezdívka, kterou první nosil jeho otec Geoffrey, hrabě z Anjou, který se stal druhým manželem Matyldy Anglické.

Pukléřku islandskou (Cetraria islandica), neboli islandský mech, nespojuje s Islandem jen její druhové jméno. V životě Islanďanů hrála po staletí důležitou roli. O tom, že se dodnes používá, jsem se přesvědčila v Reykjavíku, kde jsem viděla prodávat sáček pukléřky v obchodě se zeleninou za 198 islandských korun.

Osobnost Petra Voka z Rožmberka vždy poutala pozornost. Příslušník jednoho z nejpřednějších a nejslavnějších šlechtických rodů zemřel tiše v roce 1611, s ním skončil celý věhlasný rod Rožmberků. Dnes vám budu vyprávět o jedné drobné a zcela neznámé historce z jeho života. Není doložena, jenže já dobře vím, že se skutečně stala. Musela se stát, vše totiž tomu nasvědčuje. Kdyby se nestala, všechno by dnes určitě bylo jinak.

Řadu jmen rostlin poznamenala zvířata. Někdy se zřejmě zvířecí jméno objevilo u rostliny díky podobnosti určitého rostlinného orgánu s částí těla zvířete, jindy možná o jménu rozhodoval i domnělý užitek rostliny pro konkrétní živočišný druh. Lze tedy snad i trochu vytušit, proč je třeba česnek zrovna medvědí (Allium ursinum) nebo proč se jistá kapradina nazývá právě jelením jazykem celolistým (Phyllitis scolopendrium). Ale chvílemi je to těžší. Tak třeba co může mít taková hasivka orličí (Pteridium aquilinum) společného s královnou dravých ptáků?

O tom, že sněženky (Galanthus nivalis) jsou velice variabilní a lze najít nejrůznější odchylky ve tvaru a stavbě květu, se mezi zahradníky vyprávějí legendy.

Basilius Besler (1561–1629) byl norimberským lékárníkem. Do historie se zapsal především autorství knihy Hortus Eystettensis, která byla vydána v roce 1613. Jedná se o popis rostlin a květin, které v té době rostly v zahradě hradu Willibaldsburg, v německém městě Eichstättu. Kniha neobsahuje jen popisy rostlin, ale i jejich nádherné kresby. Kolorované vydání před časem opět ukázalo světu německé nakladatelství Taschen.

Nedávná anketa na BOTANY.cz, která se dotazovala na botanické sny našich čtenářů, zřetelně ukázala, že s botanickými snahami návštěvníků našeho webu to není nijak horké, jejich cíle se rozhodně neztrácejí v těžko realizovatelném nedohlednu. Drtivá většina z nich totiž vůbec nechce umět bezpečně určovat jednotlivé druhy pampelišek, jeřábů nebo ostružiníků a dobré třetině dotazovaných by údajně dokonce bohatě postačovalo rozpoznat jen základní druhy našich rostlin. To se jim určitě – při troše snahy – může brzy podařit.

Můj vztah k přírodě je opravdu kladný. Bohužel to samé většinou tvrdí i lidé, kteří dokážou jednat s přírodou podle hesla „vytěžit, ovládnout, sežrat, zpeněžit“. Ale to, že mě příroda fascinuje, není vůbec moje zásluha. Tak jsem se narodila, byla jsem schopna vypadnout z kočárku a viset hlavou dolů na kšírách, jen abych si mohla líp prohlídnout kolem kráčející slepici, kočku… cokoli živého.

Čeleď: Cupressaceae Bartl. – cypřišovité; Taxodiaceae Warming – tisovcovité