Čeleď: Orchidaceae Juss. – vstavačovité

Bludný kořen, otvírací bylina, všehoj, zlaté kapradí a celá řada dalších roztodivných rostlin zapustila své kořeny hluboko do našich představ o světě – přinejmenším jsme o nich alespoň všichni slyšeli. Obvykle se jim smějeme, dnešní botanika si přece dokáže s pověrami rázně poradit: všechno změří, zváží, spočítá chromozomy, spolehlivě určí zastoupení chemických látek… Ale stejně si někdy říkám, že to pořád ještě není tak úplně všechno, co bychom mohli o rostlinách vědět.
I proto jsme pro ctěné čtenáře BOTANY.cz připravili tuto novou rubriku o rostlinách podivných, magických, mýtických. Nechceme v ní přícházet s bombastickými informacemi o doložení existence těchto rostlin, to nás skutečně ani ve snu nenapadne. Chtěli bychom vám jen přiblížit, jak významnou roli hrály rostliny v životě našich předků – byla jednoduše tak ohromná, že si o nich dokonce vyprávěli mýty a pověsti.
No a u kterých rostlin začít, než u těch snad ze všech nejznámějších, tedy u biblického stromu života a u jeho souseda, který se stal údajnou prapříčinou všech našich strastí – u stromu poznání dobrého a zlého.

O tom, co je bludný kořen, se mínění rozcházejí. Podle prvních je to kořen stromu; jeden z mnoha silnějších kořenů, který ale, na rozdíl od ostatních, nikdy nevystupuje na povrch. Nezakopnete o něj. Nad bludným kořenem žádná obyčejná bylina nevyroste: buď je tam holá půda, nebo jen nízká travička; podivně holé, nezarostlé místo. Někdy se tam objeví zvláště krásné kvítí. Nic bledého, přízračného, světélkujícího; bludičky tam nepatří; to místo je buď tak nenápadné, že ho přejdeme ani nevíme jak, nebo bývá značeno kvítkem jasné barvy (jako čarovníky, drobné svízele, černýše, černohlávky). U bludného kořene se totiž cesta nerozplývá, jak je tomu u bludiček, ale vede dál, dokonce výraznější – jen se, očarována, klikatí a nevede už k předchozímu cíli.

Zlaté kapradí se podaří najít jen za šera nebo potmě. (Ve dne samozřejmě nemizí, ale člověk na místo, kde roste, ne a ne přijít. Je tedy fenologickou vlastností zlatého kapradí, že mění geografii okolí.) Jen zřídka roste jednotlivě, jeho vějíře většinou pokrývají celé menší paseky. Vydávají kolem sebe poměrně silnou zlatou záři, která sice nebývá vidět moc zdaleka, ale rozlévá se po zemi, jako by i ta sama zářila. Mezi zlatým kapradím nevyrůstá žádný kmen, ani keř, ani vyšší byliny. Zato tím hustší jsou kmeny kolem, takže o co je světleji u kapradí samotného, o to hlubší tma je pár kroků vedle: mezi kmeny i nahoře v korunách.

Vlastnit květ kapradiny je opravdové terno! Každý, kdo ho nosí při sobě, stává se neviditelným, zároveň rozumí řeči zvířat i stromů, může dokonce vídávat duby, jak se scházejí ke svým besedám. S jistotou zná všechny síly přírody, umí předvídat budoucnost, také ho nikdy neopouští štěstí, dokáže najít i ty nejskrytější poklady světa. Není tedy divu, že je po tomto kvítku neustále velká sháňka.

Hermés, syn Diův, míval ve zvyku nabízet pomocnou ruku lidem v nesnázích. Když se dostali Odysseovi muži na ostrově Aiaie nedobrovolně do prasečího chlívku kouzelnice Kirké, přispěchal statečnému mořeplavci z Ithaky na pomoc také.

Když se starší z Pliniů ve svém obřím učeném spisu o přírodě rozepsal o ptácích, nemohl tušit, že jeho slova o datlově hnízdě se uchovají v mysli národů skoro stejně pevně, jako paměť na nešťastný soud Pilátův. Mnozí po něm stále odříkávají: Jestliže v čase mláďat zatlučete hnízdo datlovo dřevěným klínem, přinese si tvor ten otvírací bylinu, kterou přiloží k hnízdu, a klín z něho hned vyskočí. Drží-li pak člověk pod hnízdem červený šátek, datel domnívaje se, že to oheň, upustí do něho otvírací bylinu, aby shořela.

Je mnoho podivných rostlin, o nichž je lepší veřejně nemluvit – obvykle totiž mají schopnost přinést tomu, kdo je získá, dřív nebo později prokletí. Existuje však i bylina, o které není radno mluvit, neboť když je o ní cokoli řečeno, okamžitě ztrácí veškerou svou moc. Je-li totiž její pravé jméno vyřčeno, přestává být sebou.

Není to vlastně jedna bylina, ale hned několik. Nejčastěji se jich jmenuje sedm, výčet těch sedmi však není nijak stálý a i tentýž člověk jmenuje hned tu, hned jinou bylinu. Všechny jsou malé, jednotlivě rostoucí (jinak by to nebyl sedmikvítek; nehodí se mluvit o trsech sedmikvítku), se zřetelnými květy jasných, ale ne zářivých barev. Nikdy nešíří těžké, omamné vůně; voní většinou jen slabě, prchavě. Jsou to takové zdravé bylinky, jako léčivé koření však nikdy oblíbeny nebyly. Na to jsou příliš jasné.

Syn.: baoxian, baobao
Čeleď: Podle květní morfologie vědci dlouho váhali, zda patří do čeledi Paeoniaceae, Nymphaeaceae či Asteraceae. Teprve moderní metody molekulárně-taxonomické ji jasně přiřadily do samostatné vývojové větve odštěpené od bazálních dvouděložných – a prozatímně pojmenované Herba mythologica.

Zvykli jsme si dávat rostlinám sladce znějící jména, vzdávat jejich kráse hold těmi nejnádhernějšími přívlastky. I lidskou spanilost nezřídka oceňujeme podobností s květinami. Není třeba vysvětlovat význam slov jsi krásná jako růže nebo čistá jako lilie

Věštění budoucnosti je řemeslo staré jako lidský svět sám, určitě je ještě starší než nejstarší řemeslo světa… A co všechno se o věštění napovídalo, kolik prázdné slámy bylo namláceno! Jen si tak někdo někde přečte pár nesrozumitelných návodů a už by chtěl věštit!

Kdo by se jen opovážil nevěřit nápoji lásky? Určitě existuje – receptů jsou stovky a všechny zaručené! Jen ingredience se chvílemi špatně shánějí – muší oko, žabí hlen nebo slavičí trus vcelku ještě nečiní problémy. Ale co třeba supí hlava nebo velmi oblíbená a především účinná hyení řiť, kterou vychvalovali všichni Řekové a dobrá polovina Římanů? Ne, opravdu to není tak snadné. Jenže existuje jedna bylina, která na lásku vystačí úplně sama. Nejsou k ní potřebná ani žádná zaklínadla.

Tato událost by se patrně nemohla stát v Londýně, ani v San Franciscu. Snad by se mohla přihodit v Turíně nebo v Lyonu, nebýt toho, že se samozřejmě udála v Praze. Malá Strana byla vždycky místo dost zvláštní, rozhodně se tady nevznáší jen miliónkrát až příliš dojemně opěvovaný duch nerudovský, do šera malostranských ulic patří určitě přízraků mnohem více. Když sem zafouká z druhého břehu, tak to jde spíš od Josefova, než ze Starého Města. Provane to od nábřeží přes Kampu a zastaví se až na Smíchově u kostela Nejsvětější Trojice. Až tam mají Malostranští konec.

Začátek novověku bývá nezřídka kladen do roku 1492, objevení břehů Nového světa by snad mělo být dostatečným symbolem pro celou následnou epochu. Při tomto chápání by tedy dějiny novověku měly vlastně být dějinami velkých objevů. Osobně si ale dovoluji tuto věc vidět trochu jinak. Vždyť jaký vliv na člověka přelomu 15. a 16. století mělo nalezení nějaké pevniny na samotném konci tehdejšího světa? Copak neexistovaly jiné události, které dokázaly změnit osudy tehdejších lidí daleko výrazněji? Jedním takovým skutkem mohlo být třeba v roce 1486 i vydání knihy jistých dvou dominikánských mnichů. Řeholníci Jakob Sprenger a Heinrich Kramer tehdy vytvořili vlastně právnickou příručku. Jejich kniha nesla jméno Malleus maleficarum. Možná ji spíše budete znát pod českým názvem Kladivo na čarodějnice.