Japonsko, Kjóto, Mechová zahrada Saihó-dži

Chrám Saihó-dži, někdy také nazývaný Kokedera, je od roku 1994 zapsaný na seznamu památek Světového dědictví UNESCO jako velmi významná památka starobylého Kjóta hlavně kvůli své zahradě. Jde patrně o nejznámější mechovou zahradu celého Japonska: V současnosti se tu vyskytuje zhruba 120 druhů různých mechorostů, i když pochopitelně u japonských a čínských zahrad není nejdůležitější druhové složení, ale to, jak je areál koncipován a jaké pocity dokáže v návštěvníkovi vyvolat.

Saihó-dži

Podle legend byl na tomto místě první buddhistický chrám vybudován již v období Nara, nicméně brzy začal opět chátrat. Situace se změnila (a to již doloženo je) v roce 1339, kdy Fudživara Čakahide povolal na toto místo proslulého zahradního mistra Muso Sosekiho. Ten zde vybudoval rozlehlou vyhlídkovou zahradu kolem jezera, z kterého vystupovaly i umělé ostrůvky s vlastní symbolickou hodnotou. V rámci této přestavby vznikla i řada nových budov a spojovacích chodeb, které umožňovaly rozmanité výhledy. Bohužel v období války Onin zasáhl celý komplex požár a stavby nebyly už nikdy obnoveny. Další pohromu přinesly opakované povodně v období Meidži (1868–1912).

Saihó-dži

Avšak došlo k zajímavému paradoxu. Muso Soseki totiž původně navrhl zahradu, kde převládaly plochy bělostného písku, nicméně právě ten díky vlhkosti a povodňovým náplavám začal rychle zarůstat mechem. Údržba by byla tak nesmírně pracná, že nakonec došlo ke vzniku mechové zahrady tak nějak samovolně a pak již byl areál v tomto duchu dále zušlechťován. Má se však za to, že základní Sosekiho koncepce v případě jezera, ostrůvků, suchého vodopádu a cest byla zachována.

Saihó-dži

V současné době obklopuje vlastní budovu chrámu Saihó-dži několik malých zenových zahrádek a velký areál mechové zahrady, kterou lze rozdělit do dvou částí.
První se nachází v okolí jezera, které má tvar japonského znaku kandži s významem srdce či mysl (kokoro). Z něj vystupují tři větší ostrovy Asahi, Juhi a Kiri, navzájem propojené mostky. V jednom ze zálivů pak ještě nad hladinu vody vykukuje skupinka daleko menších ostrůvků.

Saihó-dži

Mech hustě pokrývá nejen břehy, ale právě zmíněné mostky, lucerny i opuštěnou pramici, zakotvenou u návštěvníkovi nepřístupného břehu. Jedná se o vyjádření dvou principů, které jsou v japonské zahradní architektuře velice využívány.
Wabi – významem slovo znamená osamělý a vyjadřuje ho jednoduchá, strohá krása, která však často obsahuje drobné nedokonalosti. Wabi dosahuje svého vrcholu v prázdnotě, což je centrální a všudypřítomná myšlenka buddhismu.
Sabi – patina, omšelost, vyjadřuje běh času a současně i fakt, že i různě poškozené předměty lze ještě nějak využít.
V případě této zahrady neslouží lucerna primárně ke svícení či pramice k jízdě – staly se symbolem pomíjivého času a toho, že vše fyzické časem zaniká, duševní bohatství ale zůstává.

Saihó-džiSaihó-dži

Během cesty kolem jezera narazí návštěvník na obrovskou a neobvykle na dva kmeny rozvětvenou kryptomérii (Cryptomeria japonica), na které visí provaz šimenawa s papírovými přívěsky gohei. Znamená to, že strom je posvátný a sídlí zde lokální božstvo kami.

Saihó-dži

Druhá část mechové zahrady je v severním svahu a obsahuje zajímavá kamenná seskupení představující Želví ostrov či suchý kamenný vodopád. Kdysi šlo o klasické zenové zahrady, kde z uhrabaného písku vystupují pouze skupinky kamenů se symbolickým významem a živé rostliny tu nejsou. Jednolitá zelená mechová plocha ale písek téměř nahradí – místo rýh vytvořených speciálními hrabičkami, které znázorňují tok myšlenek, plní tuto úlohu mihotání stínů na mechových polštářích.

Saihó-dži

Návštěva Saihó-dži má však pro západního turistu ještě jeden, poněkud obtížný rozměr. Klášterní zahrada je totiž pro Japonce vždy součástí celého chrámového areálu a pro vnímání její krásy či hlubšího poselství je nutno se příslušně připravit. A v tom je právě ta potíž. Chrám Saihó-dži je vyhlášený kvůli svému důrazu kladenému na kaligrafii.

Saihó-dži

Zde mi musíte dovolit malou odbočku. Japonština disponuje hned třemi druhy abeced, dvě z nich – katakana a hiragana jsou podobné poněkud abecedě naší, protože jednotlivé znaky vyjadřují jednotlivé zvuky v mluvené řeči – tedy písmena a v případě japonštiny i slabiky. Názorně: čeština má své písmeno pro každou souhlásku i samohlásku, naopak japonština má písmena pouze pro samohlásky a písmeno n, zbytek souhlásek je vyjádřen slabičnými znaky. Čech se naučí pouze písmeno K, Japonec musí umět písmena pro KA, KE, KI, KO, KU. A takto je to se všemi souhláskami.

Saihó-dži

Pokud vám to přijde složité, tak to je teprve začátek. Katakanu a hiraganu (tedy více než stovky znaků) se učí děti již v mateřské školce, protože poté je čeká 5000 znaků kandži, které samy o sobě vyjadřují celé slovo, podobně jako znaky čínské. Bohužel ale nejsou zdaleka jednoznačné – stejný znak se může číst na několik způsobů a znamenat různé věci a naopak. Naprosto nejkomplikovanější je ale fakt, že tyto tři abecedy se v textu navzájem kombinují. Naučit se tedy číst a psát je pro Japonce opravdu obtížné. Některé znaky jsou tak složité, že jejich ztvárnění je do jisté míry svébytné a je považováno za speciální druh umění.

Saihó-dži

V některých buddhistických klášterech je psaní kaligrafických znaků chápáno jako svérázný způsob modlitby a označuje se termínem bokuseki. Zenové náboženství se totiž soustředí na vnímání přítomnosti, na to, co je právě tady a teď. Při kreslení obtížného znaku se adept skutečně musí naprosto soustředit, maličká odchylka či jiný tah štětcem může zcela změnit smysl toho, co právě koná.

Saihó-dži

Konečně jsem se dopracovala nazpět k chrámu Saihó-dži. Zde rozhodně není možné projít bránou a plynule pokračovat k zahradám. Návštěvník se nejprve jde do svatyně soustředit a svou mysl odpoutat od starostí všedního dne. Jde o zážitek poměrně dost traumatický. Host poklekne (Japonci jinak nesedí) k miniaturnímu stolku, kde již je připraven kalamář s tuší a maličký štěteček, načež obdrží text příslušné modlitby. A přátelé, to není pět šest znaků, ale dvě hustě popsané stránky. Naštěstí rýžový papír je poloprůhledný a dostanete jakýsi předepsaný vzor, který lze pod papír vsunout a tím si práci zjednodušit. Přesto průměrně nadanému Čechu trvá tato procedura minimálně dvacet minut, než konečně své dílo odevzdá a mnich je poté na místě k tomu určeném oddrmolí a tím zajistí realizaci. Máte totiž výsostné právo na konec textu doplnit jednu větu s vlastním přáním. Teprve poté jste vpuštěni do zahrady, kde máte ale pouze omezený čas k prohlídce. Od vstupu do chrámu do opuštění zahrad má každý návštěvník pouze hodinku času.

Saihó-dži

Máte-li v plánu navštívit toto místo, trénujte! A nevyplatí se šidit, jelikož naši výpravu zastihl silný déšť právě v tomto chrámu, a tak většina účastníků nakonec přidala úpěnlivou prosbu vedoucí ke zlepšení počasí (ti našprtaní v hiraganě, ostatní latinkou, však si jistě s tím mniši poradí). A co myslíte? Následujících 14 dnů ani nekáplo a slunce svítilo od rána do večera!

Saihó-dži

Fotografováno dne 21. 10. 2014.